Robin Ambrož: Cenu Jiřího Nováka vnímám jako uznání práce celého týmu

Cena Jiřího Nováka

V dubnu jste získal Cenu Jiřího Nováka nejen za realizaci offsetového projektu, ale i díky dlouhodobému zlepšování stavu CHKO Křivoklátsko a podpoře vědy, výzkumu a lesnického školství. Co pro vás získání této ceny znamená?

Ceny si velmi vážím. Když se podívám na laureáty z předchozích let, musím smeknout – jsou to pro mě špičkoví odborníci a osobnosti, které české lesnictví skutečně posouvají dopředu.

Už samotná nominace pro mě byla velkým oceněním. Vnímal jsem ji nejen jako uznání své práce, ale především práce celého týmu ve Zbirohu za poslední dva hektické roky. Ať už šlo o realizaci offsetového projektu, nebo o závěrečná jednání kolem vyhlášení či nevyhlášení národního parku, všichni jsme do toho vložili obrovské úsilí, aby výsledek dopadl tak, jak jsme si přáli.

Velkým překvapením pro mě byl telefonát tajemníka České lesnické společnosti Jakuba Brichty s pozváním do Brna na slavnostní předání ceny. Ještě dlouho poté jsem nad tím přemýšlel. Když mi následně přišel e-mail, musel jsem si ho dvakrát znovu otevřít, abych se ujistil, že je to pravda. V našem oboru totiž vidím řadu významných osobností, o nichž jsem přesvědčen, že by si podobné ocenění zasloužily mnohem víc než já.

Zároveň to beru jako velkou reklamu pro celý náš majetek a práci, kterou zde odvádíme. Mám velké štěstí na lidi kolem sebe – na tým, který dokáže táhnout za jeden provaz a posouvat věci dopředu.

Cenu proto přijímám s velkou pokorou, ale také jako závazek pokračovat dál se stejným nasazením. V mnoha směrech jsme totiž teprve na začátku a až čas ukáže, zda budou současné projekty dlouhodobě udržitelné, nebo jestli je bude potřeba dále upravovat, rozvíjet a přizpůsobovat novým podmínkám.

Na Křivoklátsku je cenné propojení lidské činnosti a tvořivých sil přírody, i proto bylo uznáno UNESCO jako biosférická rezervace v programu „The Man and the Biosphere“.

Který z oceněných skutků byl pro vás nejnáročnější?

Z hlediska přípravy pro nás byl nejnáročnější offsetový projekt, z pohledu komunikace pak situace kolem národního parku. V obou případech jsme vstupovali na úplně nové území.

Offsetový projekt tohoto typu v České republice dosud nikdo nerealizoval, takže jsme byli první, kdo se na tuto cestu vydal. Často jsme naráželi na slepé uličky, vraceli se zpět a hledali jiné postupy, protože neexistuje jasná regulace ze strany

Evropské komise. Museli jsme proto najít model, který bude vyhovovat nejen nám, ale především partnerovi projektu.

Navíc jsme začínali s rakouskou platformou, protože v Česku tehdy žádná offsetová platforma neexistovala. Nejprve jsme proto certifikovali rakouskou část majetku a teprve později část českou.

Velkou školou politiky a diplomacie pro nás byla debata o Národním parku Křivoklátsko. Klíčová byla úzká spolupráce se Svazkem obcí Křivoklátska, bez kterého by se pravděpodobně celý projekt nepodařilo zastavit. Určitým handicapem bylo, že státní podnik Lesy České republiky proti vyhlášení národního parku aktivně nevystupoval, protože se hlásil k podpoře programového prohlášení vlády. My jsme naštěstí byli v situaci, kdy nám nikdo neurčoval, co smíme nebo nesmíme veřejně říkat.

Kompletní rozhovor najdete v červnovém vydání Lesnické práce. Předplatné časopisu snadno získáte ZDE.

Do celé debaty jsme mohli aktivně vstupovat také proto, že jsme zakladateli a součástí Lesnického parku Křivoklátsko, kde společně se státními lesy realizujeme dlouhodobý projekt založený na aktivním lesnickém managementu. A právě v tom spočívá zásadní rozdíl oproti filozofii národních parků, které směřují k co největšímu rozsahu bezzásahových území.

My naopak říkáme, že současný stav Křivoklátska je mimořádně cenný především proto, že vznikl díky dlouhodobému soužití člověka a přírody. Pokud chceme tyto hodnoty zachovat, je potřeba v nastaveném managementu pokračovat i nadále. Tyto myšlenky bylo nutné neustále opakovat politikům, novinářům i veřejnosti.

Možná se nám nepodařilo politiky přímo přesvědčit, ale věřím, že jsme přispěli k tomu, že se návrh nestihl projednat a řada politiků od něj ustoupila. Uvědomili si totiž, že jít proti obyvatelům regionu a hned od začátku vytvořit konflikt mezi ochranou přírody a místními lidmi, je špatná cesta. I proto jsme se snažili získat čas a celou debatu prodloužit až do konce funkčního období minulé vlády.

První offsetový projekt v Česku

Co bylo impulzem pustit se do lesnického offsetového projektu?

Během kůrovcové kalamity jsme všichni viděli, jak citlivě dokáže trh s dřevní hmotou reagovat na podobné krizové situace. Ceny klesly na extrémně nízkou úroveň a řada lesních majetků stavěla svůj hospodářský výsledek především na objemu vytěženého dříví. Tím si však do určité míry braly budoucí prosperitu, protože dnes už mnohé z nich nemají dostatek mýtných smrkových porostů a jejich příjmy stojí hlavně na probírkách. Otázkou zůstává, jak dlouho bude tento model ještě udržitelný.

Významnou roli sehrála také podpora státu, ať už prostřednictvím náhrad za nižší zpeněžení dříví, nebo podpory podle nařízení vlády č. 30/2014 Sb. Pro mnoho subjektů však ani tyto prostředky nebyly dlouhodobě ekonomicky dostačující, mimo jiné proto, že jsou vypláceny až po realizaci opatření a často s výrazným časovým odstupem.

Začal jsem proto přemýšlet, jaké další možnosti financování se vlastníkům lesů nabízejí. V té době fungovala řada projektů založených na bezzásahovém režimu, což jsme od začátku odmítali. Naopak jsme vždy prosazovali aktivní lesnický management, který podle mnoha studií při správném nastavení přispívá k vyššímu ukládání uhlíku nejen v biomase lesních porostů, ale i v půdě.

Právě v tom jsme viděli příležitost – nabídnout firmám možnost kompenzovat jejich uhlíkovou stopu prostřednictvím projektu, který zároveň přispívá ke zlepšení stavu českých lesů. Chtěli jsme vytvořit pilotní projekt, který bude nejen funkční a atraktivní pro partnery, ale zároveň poslouží jako inspirace a motivace pro další vlastníky lesů, kteří by se mohli podobnou cestou vydat také.

Pro partnery offsetového projektu se konají pravidelné partnerské dny, kde se seznámí s konkrétními opatřeními.

Jaké jsou v offsetování rozdíly mezi ČR a Rakouskem?

Metodika projektu je v podstatě identická, v Rakousku však vychází z tamních růstových tabulek, které jsou navíc zpracované pro jednotlivé regiony, což u nás není. Museli jsme proto údaje porovnávat a přepočítávat tak, abychom projekt adaptovali na české podmínky.

Výhodou pro nás bylo, že jsme si partnera hledali sami. V Rakousku často zákazníka vyhledává certifikační platforma, která je odměňována provizí z prodeje. Platformy se proto snaží dosáhnout co nejvyšší ceny. Konečné rozhodnutí o tom, zda je partner pro projekt vhodný, však vždy zůstává na vlastníkovi.

Právě výběr partnera je přitom zásadní. Partnerství se obvykle uzavírá na pět let, samotný projekt ale trvá 30 let. Zavazujeme se tedy, že po dobu tří desetiletí budeme plnit podmínky podporující udržení nebo zvyšování zásoby uhlíku v lesích.

Nejde o projekt, který by bylo možné po roce či dvou jednoduše ukončit. Vyžaduje proto dlouhodobou koncepci.

Co dalšího obnášela cesta k zavedení tohoto nového systému a jak dlouho trvala jeho příprava?

Příprava projektu nám zabrala přibližně čtyři roky, než se ho podařilo dotáhnout do finální podoby. Právě proto, že výpočty zásoby uhlíku i jeho ukládání vycházely z odlišných růstových tabulek, představovalo velkou část práce ověřování celého projektu tak, abychom mohli jednoznačně doložit, že nejde o „greenwashing“, ale o reálně prokazatelné ukládání uhlíku v lesních porostech. Projekt je z tohoto pohledu nastaven poměrně konzervativně. Pravděpodobně bychom dokázali prokázat i vyšší množství uloženého uhlíku, než se nakonec oficiálně započítává. Protože jsme ale vstupovali do neznámého prostředí, rozhodli jsme se jít cestou maximální jistoty. Chtěli jsme, aby první projekt tohoto typu obstál i při případné kritice a nebylo možné zpochybňovat jeho důvěryhodnost. Právě v tomto směru bylo potřeba odvést nejvíce práce.

Velkým štěstím zároveň bylo, že se nám podařilo najít partnera, který byl ochoten podpořit projekt v podobě, kterou jsme připravili.

Společnosti, které dnes hledají možnosti offsetování, často říkají, že jsou unavené z projektů zaměřených například na ochranu deštných pralesů. Velmi často totiž nemají kontrolu nad tím, jak jsou jejich prostředky skutečně využívány a nakolik jsou tyto projekty efektivní. Naopak si stále více uvědomují význam prostředí v okolí svých továren a míst, kde působí. Výsledky regionálních projektů jsou pro ně mnohem konkrétnější, lépe kontrolovatelné a zároveň viditelnější.

Čtěte také: Ministr zemědělství Martin Šebestyán: Chceme, aby systém lesního hospodářství dával ekonomický smysl

I proto pro naše partnery pořádáme projektové dny, během nichž mají možnost seznámit se přímo v terénu s jednotlivými opatřeními a vidět, jak jejich podpora pomáhá konkrétnímu lesnímu hospodaření.

Důležitou součástí celého projektu je audit, který mu dodává potřebnou kredibilitu. V našem případě audit prováděla nezávislá společnost TÜV Austria. Tři dny u nás působil auditor, který kontroloval nejen administrativní přípravu projektu, ale především samotné hospodaření v lese – od zalesňování a práce s přirozenou obnovou až po management myslivosti.

Výsledkem byla rozsáhlá auditní zpráva, na kterou jsme museli dále reagovat, některé body doplňovat a v určitých případech upravit parametry projektu tak, aby plně odpovídaly požadavkům daného standardu. Dá se říct, že představuje definitivní potvrzení toho, že je projekt nastaven správně a že jsme schopni jej dlouhodobě realizovat i udržet.

Partnera offsetového projektu jste oslovili sami. Podle čeho jste si vybrali právě společnost Panattoni?

Se společností Panattoni jsme se poprvé dostali do kontaktu při jiných obchodních aktivitách. Během jednání jsme zmínili, že připravujeme projekt lesnických offsetů, a zajímalo nás, zda by pro ně mohl být zajímavý. Generální ředitel společnosti Pavel Sovička okamžitě reagoval s tím, že právě takový projekt dlouhodobě hledají a že jim v České republice dosud nikdo nenabídl certifikované řešení tohoto typu. Společnost měla zájem vyzkoušet koncept „Net Zero“ výstavby, tedy stát se první firmou v Česku, která uhlíkově kompenzuje samotnou výstavbu průmyslové budovy.

Společnost proto detailně spočítala uhlíkovou stopu konkrétní haly na Karlovarsku a odpovídající množství emisí následně kompenzovala prostřednictvím našeho projektu.

Součástí dohody zároveň bylo, že všechny získané finanční prostředky budou stoprocentně investovány zpět do opatření v lesích, na nichž jsme se společně dohodli.

Je důležité zdůraznit, že Panattoni nemělo žádnou povinnost tuto budovu kompenzovat. Šlo o dobrovolnou iniciativu společnosti, která se stejně jako my snaží být určitým „majákem“ pro ostatní. My chceme ukázat vlastníkům lesů, že i lesní hospodářství lze financovat a rozvíjet jinými cestami. Panattoni se zase snaží ukázat nový směr ve svém sektoru developerských projektů.

Právě toto společné nastavení bylo podle mě nejdůležitější. Od začátku jsme nehledali překážky, ale způsob, jak projekt úspěšně realizovat a dotáhnout do konce. A to platilo na obou stranách.

Na podzim se díky podpoře z offsetového projektu konal dvoudenní odborný seminář věnovaný tisu.

Neobáváte se toho, že by stát mohl začít posuzovat offsetování za budoucí náhradu dotační podpory vlastníků lesů?

Především si myslím, že by podpora podobných projektů měla být i v zájmu státu, protože právě tímto způsobem lze do lesnictví přivést významné finanční prostředky ze soukromého sektoru. Ve výsledku tak může stát dokonce ušetřit.

Nevnímám to proto jako něco negativního, ale naopak jako příležitost. Všichni víme, že podpora směřující do lesnictví nikdy nebyla nijak mimořádně vysoká a ani při současném stavu státního rozpočtu nelze očekávat její výrazné navyšování.

Pokud by stát dokázal vytvořit prostředí, které propojí vlastníky lesů se zájemci o offsetování a podpoří co nejširší spolupráci, mohlo by to pomoci stabilizovat a udržet větší množství lesních majetků. Ve výsledku by z toho profitoval celý sektor.

Důležité zároveň bude, zda se podaří nastavit potřebné podmínky i na úrovni Evropské komise. Pokud ano, může celý systém fungovat ku prospěchu všech zúčastněných stran.

Národní park Křivoklátsko a komunikace s veřejností

Byl jste aktivním odpůrcem vzniku národního parku na Křivoklátsku a tato snaha byla nakonec úspěšná. Jaké zkušenosti si z toho odnášíte?

Celý proces kolem vyhlašování Národního parku Křivoklátsko byl pro nás obrovskou školou komunikace. My lesníci často žijeme v přesvědčení, že naši práci není potřeba vysvětlovat a že jí veřejnost automaticky rozumí. A právě to je chyba. V tomto směru má ochrana přírody obrovskou výhodu – své cíle i výsledky dokáže formulovat srozumitelněji a oslovit mnohem širší veřejnost.

Od začátku jsme proto museli vysvětlovat, proč není bezzásahový režim pro toto území vhodný a proč může právě aktivní lesnický management přispívat ke zlepšování stavu ekosystémů. A to zejména v návaznosti na přírodě blízké maloplošné hospodaření, které dlouhodobě prosazujeme v rámci Lesnického parku Křivoklátsko.

Nebylo složité vysvětlit tyto principy lesníkům, mnohem těžší však bylo přiblížit je laické veřejnosti. Znamenalo to psát články do časopisů a novin, účastnit se debat, natáčet podcasty a trpělivě, selským rozumem vysvětlovat, proč opatření, která v lese provádíme, dávají smysl a mohou být pro krajinu přínosná.

Naše cíle a cíle ochrany přírody přitom nejsou zásadně odlišné. Rozdíl spočívá především v cestě, kterou se k nim chceme dostat. Ochrana přírody preferuje samovolný vývoj, zatímco my jako lesníci tuto cestu vnímáme jako velmi dlouhou a u nepůvodních či pozměněných lesních ekosystémů také poměrně rizikovou.

Pokud naopak zvolíme aktivní lesnický přístup zaměřený na přírodě bližší druhovou skladbu, vyšší odolnost porostů a větší biodiverzitu a využíváme přitom standardní lesnické nástroje, můžeme podle našeho názoru dosáhnout podobných cílů s menším rizikem velkoplošného rozpadu ekosystémů, který právě veřejnost vnímá velmi negativně.

Velká část celé debaty proto spočívala v opakovaném vysvětlování základních lesnických principů. Zpočátku ale společnost nebyla příliš připravena je přijmout. Zlom přišel až ve chvíli, kdy jsme například natočili reportáž přímo z konkrétních lokalit a ukázali práci lesníků v praxi. Bylo vidět, že les může být druhově pestrý, zajímavý, produktivní a zároveň plnit všechny své ekologické i společenské funkce. Teprve tehdy začala část veřejnosti chápat, že lesnictví může vypadat jinak, než si dosud představovala.

Lesní porosty na polesí Trhoň ve správě společnosti Colloredo-Mannsfeld.

Jak vidíte budoucnost křivoklátských lesů z hlediska koexistence lesnického hospodaření a ochrany přírody?

Přestože vyhlášení národního parku není prioritou současné vlády, není podle mě důvod k radosti. Naopak je potřeba se připravovat na to, že podobný návrh může přijít znovu. Lesníci by proto měli více posilovat své odborné pozice, pokračovat ve vysvětlování své práce veřejnosti a zároveň více propojovat lesnictví s ochranou přírody, aby byli do budoucna lépe připraveni – nejen mediálně, ale i odborně.

Možností, jak tuto spolupráci rozvíjet, je celá řada. Může jít například o řešení formou memoranda, změnu nastavení řízení Lesní správy Křivoklát nebo třeba o vytvoření Lesního závodu Křivoklát jako prvního specializovaného závodu zaměřeného primárně na ochranu přírody a krajiny. Takový podnik by mohl fungovat jako živá expozice moderního hospodaření v lesích a zároveň jako významný prezentační objekt státních lesů.

Křivoklátsko má v tomto směru velký potenciál. Pro lesnictví by mohlo sloužit jako demonstrační území pro různé způsoby hospodaření i pro uplatňování adaptačních strategií na klimatickou změnu. Nešlo by přitom jen o odbornou platformu, ale také o prostor pro vysvětlování laické veřejnosti, proč je důležité v lese hospodařit a jakým způsobem to dělat citlivě a dlouhodobě udržitelně.

Děkuji za rozhovor (12. 5. 2026), Martina Nentvichová
Foto: archiv Colloredo-Mannsfeld a red.

LESNICKÁ PRÁCE - ČERVENEC 2026

PŘEDPLATIT

OBSAH AKTUÁLNÍHO ČÍSLA: