V lese je od nevidím do nevidím. Nachodí stovky kilometrů. Vstává ještě za tmy a na posedu číhá až do ranního rozbřesku. A když konečně nějaký statný jelen přijde, musí ho přenechat soukromému klientovi s tlustou peněženkou. Revírník Ondřej Wittich přesto les miluje.
Nejraději má ten svůj, převážně smrkový, kousek od Orlického Záhoří, kde dávají lišky dobrou noc. Za ta léta, co tu slouží pro Lesy ČR, zná každý strom i kámen a na první pohled pozná i staré známé kusy zvěře, která chodí pravidelně do obůrek. "Ten má natrhnuté slecho, tamta zas dávno prostřelený běh. Ale že by přišli na zavolání, to zas ne," směje se.
Les je jeho život, práce i koníček. Zato svou rodinu si moc neužije. S dětmi a manželkou se doma spíše jen míjejí. "Když jsem se ráno vrátil z lesa, šly děti zrovna do školy," říká. Občas je ale vezme s sebou na lov. Dostanete i tři laně najednou
Nejhektičtější období pro něj bývá jaro, kdy se počítají škody, sází nové porosty, zalesňuje a těží se dřevo. V létě se zas pod lesníkovým dozorem kontrolují kůrovci nebo suší seno, v zimě je třeba přikrmovat senem jelení zvěř, která se na severních svazích Orlických hor nedostane přes vysokou sněhovou pokrývku k pastvě.
Žádná z jeho povinností, až na nekonečné papírování, mu není protivná, jednu má ale ze všech nejraději. Ano, lov. Revírník totiž musí s pomocí svých kolegů odlovit každý rok tolik kusů dospělé zvěře, kolik se nově narodí, což u pana Witticha bývá zhruba kolem čtyřiceti kusů vysoké a třiceti divočáků. Regulují se však i stavy muflonů, jezevců, lišek či zajíců.
Někdy to jde na lovu rychle, jindy ale nachodí hodně kilometrů, než se zadaří. "Stačí, když vás na chvíli zradí vítr a pět hodin snažení jde vniveč," popisuje revírník, "ale snaha být musí, protože do kanceláře za vámi zvěř nepřijde." Sám na zvěř nejraději trpělivě čeká na kazatelně. "Než prošmajdat tisíc hektarů a zavětřit celý revír, je lepší zůstat sedět na místě," vysvětluje. Po pracovní době, ve svém volném čase vydrží na posedu číhat ještě dalších dvanáct hodin až do rána. Pokaždé si prý říká: "Ještě chvíli a půjdu."
Odměnou za trpělivost je mu třeba jen čiplena s kolouchem, někdy ale zase patnáct laní najednou. "Když střílíte rychle, stihnete i tři," chlubí se Ondřej Wittich a dodává, že zkušený střelec s puškohledem prý dokáže trefit přesně až na dvě stě metrů. Trofej za desítky tisíc
Pořádného jelena si však ještě osobně nestřelil. Ty nejlepší kousky totiž přenechává soukromým lovcům, kteří za odstřel zaplatí do státní pokladny od deseti do padesáti tisíc. A takový opravdu výstavní jelen čtyřiadvacaterák je může přijít až na sto padesát tisíc korun.
Povinností revírníka je klienty doprovázet a pomáhat jim vytouženou trofej získat. "Někdy se to podaří za jednu vycházku, jindy ani za dva roky," líčí. Poplatek zaplatí host ovšem jen tehdy, když zvěř uloví. V případě, že mine, stojí ho celý výlet pouhé tři tisíce korun za chybnou ránu. Zvěřina z úlovku však vždy náleží držiteli honitby a provozovateli myslivosti, v revíru pana Witticha tedy připadne státu a prodá se do soukromého sektoru. Trefit se vždy na komoru vás na střelnici nenaučí
Mnozí klienti, které lesník musí vodit do lesa, jsou bohatí zákazníci s drahou zbraní a výstavním vozem. Na lov se vydávají hlavně kvůli svému egu, uvidí-li však nakonec jelena, často prý nejsou schopni vystřelit.
"Když máte zvěř na mušce, je jedno, jestli je to poprvé, nebo po sté. Pokaždé cítíte vzrušení," líčí pan Wittich. Jenže zkušený lovec se přitom dokáže soustředit, aby ránu dobře umístil. Kdyby zvěř jen poranil, mohla by utéci a někde v houští trpět. Střelecká dovednost trefit se vždy přesně "na komoru", tedy za lopatku, se ovšem získává jen léty a praxí. "Na střelnici vás to nikdo nenaučí," tvrdí revírník.
Dát dobrou ránu se však vyplatí i finančně. Za méně poškozenou zvěřinu je víc peněz. A za kolik se zvěřina vykupuje? Za kilo dostane revír pouhých 45 až 60 korun. "Cena dnes spadla na polovinu kvůli dovozu uměle chované zvěře ze zámoří," stěžuje si lesník. A ven z lesa!
Kromě starosti o dobrou trefu přibyla myslivcům v poslední době při lovu ještě jedna potíž. "Musíte koukat, jestli netrefíte nějakého turistu," stýská si Wittich. Kule, která jelenem proletí skrz naskrz, může pak prý klidně uletět ještě desítky metrů a zasáhnout zvědavce schovávajícího se v křoví.
Nejvíce však revírníka štvou lesní výtržníci a divocí jezdci na čtyřkolkách. Může je jen nahlásit policii, jenže i když je vyfotí přímo při činu, je to prý často k ničemu. Proto občas využije své velké postavy, aby měla jeho slova větší váhu. "Jednou jsem tu holt ze zákona od toho, abych hájil právo lesů," vysvětluje rozohněně Wittich, proč někdy uplatňuje zásadu na hrubý pytel hrubá záplata. Naopak s pytláky, kteří u něj byli kdysi velký problém, se dnes setkává ve své honitbě spíše výjimečně. Lesníků hodně, revírů málo
I přes občasné trable je pan Wittich ve svém revíru spokojený. Po dvanácti letech práce se konečně začíná těšit na její plody. "Tady povyrostla mlazina, paseky pěkně odrůstají," kochá se.
Měnit revír by rozhodně nechtěl. Ostatně ani není za co. Z lesnických škol u nás vyjde každý rok velké množství absolventů, ale revírů, kde by mohli sloužit, nepřibývá. Spíše naopak. Nezbývá jim tak než čekat, stejně jako kdysi Ondřej Wittich, až někdo odejde do důchodu a uvolní se po něm místo.
Občas to může být i smutná historie. Jako když šel tenkrát jeden z kolegů revírníka Witticha v den svého odchodu do důchodu naposledy na divočáky. "Dneska jim to spočítám," těšil se prý. Domů se už nevrátil. "Zůstal v kazatelně. Ale taková smrt je pro nás, co žijeme v lese, vlastně krásná," říká revírník Wittich.
