Ivan Brezina se pořádně opřel do občanů, kteří se účastnili blokády nelegálního kácení v Národním parku Šumava (Poučení z prázdninové „bojovky” aktivistů, LN 30. 8.). Není v tomto ohledu originální, jeho článek ale rozhodně vynikl nevídanou neúctou ke skutečnosti.

Tak předně: paní Šabatová z Českého helsinského výboru strávila na Šumavě celý den, po který se setkávala s napadenými a poškozenými účastníky a účastnicemi blokády. Sama byla svědkem zcela neadekvátního zajišťování řady osob. Jedné ženě při zákroku policisté zhmoždili zápěstí natolik, že by bylo vhodné vyšetření v nemocnici. Namísto toho ale právě tuto účastnici blokády nezadrželi, aby se o své zranění postarala v „civilu”. Gentlemani, že? Asi takoví, jako když někdo obviňuje Český helsinský výbor z neobjektivity.

Účastnit se blokády znamenalo několik dní téměř nespat, jíst nepravidelně, celý den být v pohybu – a mnohdy i ve střehu před padajícími stromy. Je celkem pochopitelné, že člověk, který si nedokáže představit, že by se vůči rozkrádání, korupci či plundrování přírody postavil bez nároku na tučný honorář, vidí v kapsách každého účastníka blokády tisícovky. Ty tam ale nebyly. Naopak za stravu, přesuny či volání jsem v součtu nejedno sto utratil. Šumavská blokáda mi přesto mnohé dala – především víru v to, že se v Česku najdou lidé, kterým na právu a přírodě záleží. Je ale pravda, že potkávat po cestě do lesa „domobranu”, která se sice neskládala z místních, ale zato měla uniformy gestapa, mi na klidu příliš nepřidalo.

Ubrečení srabi Mít možnost zveřejnit svůj názor je právo každého. Tvrdit ale, že násilí bylo na Šumavě vyfabulované a „neuvěřitelná obvinění gradovala bizarním tvrzením, že policisté sypou blokádníkům za krk mravence a že je mučí”, mi přijde poněkud za mírou toho, co by se mělo v médiích demokratické země ozývat. Nevím, jaké tvrzení měl pan Brezina na mysli. Mohu ale odpřísáhnout, že mi člen Informační a strážní služby Národního parku mravence za krk nasypal a následně mne dva členové pořádkové jednotky policie zhruba deset minut dusili a škrtili.

Je pravda, že jsem se po této zkušenosti bál jít do lesa bez doprovodu. Nevím ale o tom, že by do kamer někdo brečel. K pláči mi ale jednoznačně přijde, že se v médiích stále objevují pouze senzacechtivé a často i lživé články. Namísto toho, aby se někdo zamyslel nad tím, kolik miliard mohou kmotři z Hluboké na zbytečně těženém národním parku vydělat. A kolik vydělají, podaří-li se jim jej zrušit. I to se může stát, nezačneme-li si vážit jediných nedotčených koutů naší přírody a především toho, jak se věci ve skutečnosti mají – tedy pravdy.