Debata kolem postupu současného vedení Národního parku Šumava v boji proti kůrovcové kalamitě nabyla v posledních týdnech na intenzitě, zato pozbyla na racionalitě. Jako by to nebyl jen lýkožrout smrkový, kdo poněkud předčasně zahájil své letní rojení. Nezasvěcenému, leč lehkověrnému čtenáři se podsouvá děsivá představa, že pod záminkou boje s kůrovcem hodlá vedení parku chemicky zaútočit na celý ekosystém Šumavy a potažmo – prostřednictvím stopových prvků v potravinovém řetězci – i na obyvatelstvo České republiky. A žemu ministerstvo v těchto zločinných plánech nebrání.

Ať se udělá cokoli, nebo se neudělá vůbec nic, vždy to bude příliš málo, nebo příliš mnoho. Některá zbytečně alarmistická tvrzení je proto třeba uvést na pravou míru.

Proti kůrovci v Národním parku Šumava a CHKO Šumava se zasahovalo biocidy každoročně, tudíž dávno před jmenováním současného vedení parku. To tudíž nezavedlo žádné devastující novinky a nedělá nic, co by nedělala všechna předchozí vedení.

Od posouzení správnosti či nesprávnosti postupu správy parku je tu Česká inspekce životního prostředí, jejíž kontrola zrovna probíhá a na jejíž nález si budeme muset počkat. Zatím je jasné jen tolik, že v žádném případě použité prostředky neohrožují biodiverzitu, natož zdraví lidí. Ba ani samotného lýkožrouta smrkového nechceme zahnat do Červené knihy přírody, mezi ohrožené druhy – jen ho odkázat do patřičných mezí.

Je třeba říci, že současná kůrovcová kalamita je největší v dějinách Šumavy a její nebývalý rozsah je aspoň zčásti způsoben defétistickou filozofií ochrany přírody, která spoléhá výlučně na samoléčivé schopnosti lesa. Jako ministr životního prostředí nesdílím dětinskou radost těch, kteří se při pohledu na ohlodané a ztrouchnivělé pahýly těší na neobyčejnou hojnost porostu za nějakých pár desítek, či spíše stovek let.