Hluboká brázda v lesní půdě po kolech těžké techniky  nebo hromada pokáceného dřeva hned za cedulí první zóny národního parku. Fotografie, které zachycují kácení v lesích národního parku České Švýcarsko již nějaký den putují po českém internetu. Správa parku se brání: jde o běžný zásah proti nepůvodnímu porostu, navíc poslední před tím, než se z lesa stane  bezzásahové území.

Fotografie kácení a odvozu dřeva z první zóny v lokalitě nad a pod Ponovou loukou původně zveřejnil Jan Rovenský, známý svým angažmá v ekologické organizaci Greenpeace, na svém facebookovém profilu a redakce Ekolistu si je od něj vyžádala. Jan Rovenský jako soukromá osoba podal kvůli těžbě podnět na Českou inspekci životního prostředí. Podle inspekce je ale vše v pořádku a správa parku postupovala správně. „Na předmětných lokalitách nedošlo k porušení zákona o ochraně přírody a krajiny a nebyly shledány oprávněné důvody pro zahájení správního řízení,” sdělila Ekolistu mluvčí ČIŽP Ivana Awwadová.

I podle správy parku je všechno v pořádku. „Na této těžbě rozhodně není nic brutálního,” říká mluvčí Národního parku České Švýcarsko Tomáš Salov. Nicméně dodává, že každá těžba a odvoz v prvé fázi nepůsobí oku lahodně. Zásahy v lesních porostech ale probíhají v souladu s Plánem péče a lesním hospodářským plánem a správa má vládní výjimku ze zákona. Jde o přípravu území na bezzásahovost, která by měla nastat v roce 2016. Těžba má odstranit geograficky nepůvodní dřeviny  a snížit podíl smrku, což uvolní území pro přirozené zmlazení buku a dalších dřevin. Někde bude pravděpodobně dosazována jedle. „Těžba probíhá citlivě, sice za použití techniky, ale v souladu s vládní výjimkou,” shrnuje Awwadová.

Použití mechanizace probíhá podle ČIŽP tak, aby docházelo k co nejmenším škodám a narušování půdního krytu. Pokud k poškození půdního povrchu erozními rýhami dojde, musí se po provedení díla uvést terén do původního stavu. „Po ukončení všech těžebních činností provede oddělení ochrany lesa ČIŽP kontrolu, zda byly splněny všechny aspekty vyplývající ze smlouvy o dílo,” dodává Ivana Awwadová.

V prvních zónách parku se zasahuje tak, aby rozšiřování bezzásahových území ctilo logický postup od jádra národního parku směrem k jeho okrajům. Mají se tak sjednotit turistické zonace, tedy plocha I., II. a III. zóny, se zonací managementovou. „Tomu tak dnes bohužel není,” říká Salov. Pro představu, v době vzniku parku bylo možné v zóně A - území bez managementových zásahů, ponechat pouze 2 % lesních porostů. Dnes je to zhruba 5 %. V horizontu 10 let to má být zhruba 20 %. Konečným cílem, kterého bude reálné dosáhnout teprve po několika desetiletích, je bezzásahovost na více než 90 % území národního parku.

Odvoz a prodej

Těžkou techniku, včetně harvestorů, použili lesníci k vyvezení pokáceného dřeva z prvních zón. „Správa sice má výjimky k použití intenzivních technologií za účelem managementových zásahů, což ale podle mého skromného soudu vyvážení dřeva za účelem dalšího prodeje prostě není,” reaguje Jan Rovenský. Připomíná, že například na Šumavě je vyvážení dřeva z druhých zón  kvůli půdním podmínkám zakázáno. A ty jsou prý v Českém Švýcarsku mnohdy ještě extrémnější.

„Není důvod si myslet, že odvoz dřeva není součástí managementového zásahu,” kontruje Salov. Důvodem pro odvoz dřeva není nic jiného než obava z množení škůdců, zejména kůrovce. Odvoz pokáceného dřeva navíc požaduje lesní zákon.

Jiná možnost, než odvést kmeny, je odkornění všech stromů, což je mnohonásobně dražší. „Pokud bychom odkorňování zvolili jako jedinou možnou variantu, zcela bychom zablokovali převod porostů do režimu prvních zón, jak požaduje zákon o parku České Švýcarsko,” vysvětluje Salov. Odkorňuje se jen v nedostupném terénu, případně na místech, kde by mohly vzniknout nevratné škody na přírodním prostředí.

Proto se správa rozhodla pro odvoz a následný prodej dřeva. „Je třeba podotknout, že příjem z prodeje je přímým příjmem státního rozpočtu, správa národního parku s těmito penězi hospodařit nemůže,” dodává Salov. Navíc kácené dřevo z první zóny je prý stejně jako z druhé zóny. V obou případech jde totiž o dřeviny vysazené člověkem zhruba ve stejné době a růstové podmínky jsou na území celého národního parku obdobné.

Podle Rovenského jde právě do značné míry o peníze, park prý musí ročně odvést 20 miliónů korun do státního rozpočtu. „Peníze nelze získávat za cenu poškozování nejpřísněji chráněných částí parku vyvážecími soupravami. To vše v místech, kde turista nesmí slézt ze značky, aniž by riskoval pokutu,” dodává Rovenský.

Povinné odvody ve výši 20 milionů ročně jsou parku skutečně stanoveny. "V současné době to však určitě není motivace k těžbám v první zóně," dodává Salov. Podle něj by požadovanou částku pokrylo dřevo těžené v II. zóně. Správa by prý ročně mohla bychom teoreticky vytěžit až 50 000 kubíků ročně, realita se však pohybuje kolem 25 000.

Podle Jana Rovenského se z prvních zón dělá továrna na dřevo. „Pokácené vejmutovky, modříny a smrky by měly zůstat ležet, nejen kvůli hrozící erozi,  ale i kvůli obhajitelnosti ochrany přírody před širší veřejností,” říká. Podle něj prostě nejde vysvětlit turistům, proč nesmí chodit ani po lesních cestách v místech, kde se prohánějí vyvážecí soupravy a náklaďáky.

Podle parku ale není zákonem dané omezení turistického ruchu v I. zónách až tak rozporuplnou otázkou. Lesnické zásahy mají totiž jednorázový lokální charakter, případně určitou periodicitu rozloženou do několika let. Zásahy jsou časově omezené a v budoucnu zcela ustanou. Naopak turistický ruch má charakter trvalý a trendy jeho vývoje nenaznačují, že by v budoucnu poklesl. „Věříme však, že 80 % volně přístupné rozlohy národního parku turistům poskytne dostatečný prostor pro rekreační vyžití,” říká Salov.

Geograficky nepůvodní

Proč se vlastně v okolí Ponovy louky kácí? Přirozeným společenstvem je zde jedlobukový porost, ale  dosud tu roste geograficky nepůvodní modřín a smrk. „Pokud bychom nezasahovali proti modřínu, dopustili bychom na území národního parku rozšiřování nepůvodního druhu, což je v rozporu se základními ochrannými podmínkami národních parků,” vysvětluje Salov.

A pokud by správa  nesnižovala zastoupení smrku v zájmu vývoje směrem k "přirozenému lesnímu ekosystému, odpovídajícímu růstovým podmínkám s maximálním omezením lidských zásahů," nenaplňovala by povinnost zákona o parku České Švýcarsko.

„Pokud má být cílem parku ukazovat přírodu takovou, jaká pravděpodobně byla před příchodem člověka, je logické že vejmutovky a většina smrků musí pryč,” souhlasí s těžbou David Číp, předseda ČSOP Jaro Jaroměř. Navíc z hlediska biodiverzity jsou porosty smrku na nepřirozených stanovištích o dost chudší na živočichy a rostliny, než  porosty původních druhů dřevin. „Kulturních smrčin máme jako smetí, pěkných bučin naopak jako šafránu,” dodává.

Logika zásahů počítá s postupným převodem hospodářsky založených lesů do bezzásahového režimu. Zároveň ale nesmí dojít k plošnému rozpadu, tedy odumření těchto porostů, následovaném případně invazí nepůvodních dřevin.

Plošné odumření lesa by území Českého Švýcarska nezažilo poprvé. Stalo se tak například v roce 1923, během tzv. mniškové kalamity. V té době odumřely jehličnaté lesy na rozloze zhruba 60 % dnešního národního parku. „Lidé se příliš nepoučili a na holých plochách založili opět smrkové monokultury, které dnes dorůstají věku, kdy by v běžném hospodářském lese nastal čas sklizně,” vysvětluje Salov. V případě, že by správa nezasáhla, bylo by prý opakování kalamity velice reálné.

V lesích probíhá výběrová těžba, při které nevznikají velké holiny a díky které se má zachovat mateční porost. Lépe se pak daří bukům, či případně dalším listnatým stromům. Místo se dělá i jedlím, které se do Českého Švýcarska vrací v rámci reintrodukčního programu.

V budoucnu by se měly lesy zařazené do kategorie A stát bezzásahovým územím, kde nebudou prováděny žádné zásahy. Výjimkou bude například hašení lesních požárů či základní údržba sítě cest. V porostech zařazených do kategorie B2, označovaných jako území bez plánovaných zásahů,  bude prováděn monitoring a zasahovat se bude pouze v případě výskytu lýkožrouta.

Pratur a tarpan

David Číp upozorňuje na další pohled na lesní těžbu. Použití těžké techniky je z hlediska porostu či lesní půdy méně šetrná metoda, než ruční kácení a stahování dřeva třeba koněm. Nicméně z hlediska biodiverzity může být "pěkně" rozsekaná lesní cesta i pozitivní věcí. „Jen to nesmí být příliš často a všude,” říká Číp.

Podle něj zapomínáme, že i v nejzachovalejších částech parku dnes chybí velcí savci. Před příchodem člověka přitom velká zvířata byla přirozenou součástí lesa. „Nemyslím šelmy, ale zubry, pratury, losy a tarpany,” vyjmenovává Číp. Vliv velkých kopytníků na les nebyl pravděpodobně zanedbatelný. Stádo praturů či zubrů dokázalo svými kopyty pěkně "rozrýt" kyprou lesní zem. Čím pestřejší je přírodní prostředí, tím více živočichů a rostlin ho může obývat. „Zkrátka když do lesa vjede harvestor, nemusí to být pokaždé pro přírodu holá katastrofa,” říká Číp. Živočichům je totiž jedno, zda lesní cestu rozryl harvestor, nebo stádo praturů. „Z tohoto důvodu bych proto z občasného použití těžké techniky v NP žádnou velkou vědu nedělal, tím spíše má-li být území převedeno do bezzásahového režimu,” hodnotí Číp.

Nicméně podle Čípa by pokaždé správa měla zhodnotit, zda skutečně k použití techniky dojít musí, nebo zda existují jiné možnosti. A zda jsou reálné finančně.