Sleduji záležitost s kůrovcem a kácením lesů na Šumavě. Překvapuje mne, že v médiích je málo kladen důraz na to, proč tato kalamita vlastně vznikla. Je důležité znát historii, abychom se z ní mohli poučit a abychom neopakovali staré chyby.

Stromky z mírného podnebí

Přeměna Šumavy k horšímu se započala v roce 1870, kdy stoletá vichřice zničila celou centrální část Šumavy a kůrovec v následujících letech vážně poškodil další velké plochy lesa.

Původní šumavský les byl smíšený, rostl v něm především buk, smrk a jedle. Listnaté stromy chránily smrk před větrem, a navíc nepodléhaly kůrovci. Původní šumavský smrk byl odolný vůči drsnému šumavskému klimatu, byl životnější i odolnější proti kůrovci. Lesy se skládaly ze stromů různého věku, což zvyšuje odolnost lesa proti kalamitám.

Les nově vysázený koncem 19. století byl smrkovou monokulturou. Protože nebylo dost sazenic, dováželi tehdejší majitelé velké části Šumavy – rod Schwarzenbergů – smrčky ze zahraničí. Dovezené sazenice nebyly adaptované na drsné klima a nadmořskou výšku Šumavy. Tyto smrky pocházely z nížin a byly vyšlechtěny za účelem rychlého růstu, aby dosáhly co nejvyšší užitkovosti za co nejkratší dobu. Cenou za takovýto les je nízká odolnost proti větru a proti kůrovci. Došlo tak k přeměně původního lesa na hospodářský les s úplně jinými vlastnostmi. Navíc jde o stejnověké stromy, což neodpovídá přirozenému vývoji lesa.

Nejlepší ochrana?

Rozmanitost

Dodnes jsou na Šumavě místa, kde se dosud vyskytuje původní šumavský smrk, což bylo před několika lety prokázáno genetickými testy. Tento smrk obsahuje určité geny, které se ve smrkové monokultuře nevyskytují a jsou patrně příčinou vyšší odolnosti. Je žádoucí rozšířit tento původní smrk na území Šumavy. Současně je třeba obnovit původní druhovou skladbu lesa, tedy zvýšit podíl buku a jedle.

Pokud chceme obnovit původní šumavský ekosystém,můžeme postupovat dvěma způsoby.

Předně ponechat les kůrovci a svému osudu. V tom případě na místě smrkové monokultury totálně zničené kůrovcem začnou samovolně růst nové mladé smrčky. Geneticky to budou potomci onoho nevhodného dovezeného smrku. Částečně však dojde i k výskytu jiných druhů stromů, které budou na místo dopraveny přirozenými adaptačními procesy přírody. Výskyt těchto jiných, žádoucích druhů však bude velmi málo četný.

Až tento les například za sto let zanikne, vytvoří se na jeho místě další les, který bude obsahovat opět více původních druhů typických pro Šumavu. Tyto odolnější druhy se budou postupně prosazovat a působením tohoto autoregulačního procesu se za několik tisíc let ustaví přirozená rovnováha a takto vzniklý les bude odpovídající podmínkám na Šumavě.

Pár tisíc let je z hlediska vývoje ekosystému na zemi velmi krátká doba. Většina lidí však bude uvažovat jinak, v lidských měřítkách.

Druhá možnost je napravit, co způsobili naši předci, a přírodě pomoci v obnovení původního lesního ekosystému. Znamená to ochranu lesa před kůrovcem, tedy kácení napadených stromů. Na vzniklých holinách vysazovat sazeničky původního šumavského smrku, buku a jedle a dalších druhů, abychom co nejvíce napodobili původní lesní společenstvo. Jistě se to nemůže podařit úplně přesně, avšak i přibližné napodobení původního ekosystému výrazně zkrátí ustavení rovnováhy. Lze předpokládat, že pokud bude člověk lesu velmi rozumně pomáhat kácením starých napadených monokultur a výsadbou původních druhů, tak se nová rovnováha ustaví už asi za 200 či 300 let, což je výrazně méně než několik tisíc let v případě, že vše ponecháme osudu.

Navíc, a to je zásadní a důležité, bude takto možno udržet Šumavu zelenou, jak si přeje většina národa.

Jsem zastáncem pomoci Šumavě. Člověk by měl napravit, co způsobil. Ekologové by se měli naučit sázet stromky a takto se zapojit do obnovy Šumavy. Tím by Šumavě prospěli nejvíce.

O autorovi: Oldřich Kříž podnikatel v oblasti zemědělství