Zatímco se na Šumavě dlouze diskutuje o tom, jak s parkem naložit, lýkožrout smrkový se po vzoru turistů vesele stěhuje po hlavním hřebeni z hektaru na hektar.

Kácejte, dokud se dá ještě něco zachránit!

Nekácejte, příroda si s tím přece poradí.

Kácejte jako o život, protože my z toho máme peníze!

Proboha nekácejte, je to národní park!

Takovéto a jiné názory či rady létají v hustých mračnech okolo Národního parku Šumava. A zatímco se vybírá nejlepší řešení, jak s národním parkem naložit, lýkožrout smrkový alias kůrovec se po vzoru letních turistů vesele stěhuje po hlavním hřebeni Šumavy z hektaru na hektar.

Tam, kde ještě před několika lety mohl turistu uvítat při letní túře svěží les a při zimním běžkování po hřebeni dokonalé závětří, tam dnes vítr bezútěšně skučí mezi holými stožáry. A přitom mohly být škody mnohem menší. Kdyby se udělalo to, co je snad každému hned jasné, tedy napadené stromy pokácet a vyvézt z lesa.

Ano, jiné teorie, které prosazují napadené (ať už pokácené, či nepokácené) stromy nechat na místě jako živinotvorný základ a zdroj semen pro další generaci smrků, mají svou logiku. Ovšem chceme-li se zbavit kůrovce, jehož larvy v těchto napadených stromech žijí, je všechna logika tatam.

Na naučných tabulích se píše, že návštěvník parku má zachovat klid, že to, čeho je svědkem, je přirozený koloběh původního lesa, kdy starší stromy uvolňují místo mladším stromkům, a že by byl nevýslovný hřích do tohoto koloběhu jakýmkoli způsobem zasahovat. Když to však návštěvník přečte, napadne jej, kolikrát se asi v historii šumavského zalesnění stalo, že v rámci lesního koloběhu uschly během deseti let všechny staré stromy.

Nehledě na to, že dnes se dá asi jen stěží mluvit o původním lese, když nám místo původních dubů, buků a značně odolné odrůdy smrků pokrývá park teplomilný druh italského smrku (to však má na účtu rod spravující Šumavu v 19. století a tehdejší sklářské hutě). Když už se tedy nějaký ten mladý stromek na nehostinné půdě mezi suchými stromy uchytí, vyrůstá tu opět jeden z těch neodolných smrků. Vzejde-li pak z tohoto nový les, který bude založen ze semen nynějších stožárů, máme zanedlouho na talíři stejný průšvih jako dnes. Paradoxem je, že místo toho, aby se pokácel nemocný les, probíhá v dnes ještě zdravém lese těžba v takovém měřítku, že kolemjdoucí německý turista jen zírá s otevřenou pusou na kolosální traktory plundrující stráně a ani si nevšimne toho, že jeden z nich mu právě odtahuje pařez i se svačinou.

Tomu se ovšem nemůžeme vůbec divit, vždyť Šumavu spravuje pán, který prohlašuje, že příroda je odvěký nepřítel, proti kterému je nutno bojovat!!