POLEMIKA

Publicista Vladimír Just se snaží ve svém článku Holubovo šumavské selhání (LN 9. 3.) vyvrátit mé argumenty z článku Experiment se Šumavou selhal (28. 2.). Ano, tvrdím, že velkolepý projekt zdivočování Šumavy najel na mělčinu a ztroskotal. Ne snad pro myšlenku samu, ale kvůli nedočkavosti skupiny ekojezuitů, jimž se dostal do ruky v době panování zelených ministrů.

Radikálové v době, kdy ještě neměli nad Šumavou moc, tvrdili, že smrkové porosty budou umírat jen mozaikovitě, na malých plochách. Říkali: Budeme ukazovat divokou přírodu lidem, vytvářet bilaterální park spolu s NP Bavorský les. Zavedeme dlouhodobou koncepci. Věřil jsem tomu. Nuže, nic z toho se nestalo. Porosty začaly umírat tak rychle a na tak velkých plochách, že to vyděsilo i ochranáře. Situace se vymkla kontrole a na české i bavorské straně se začalo těžit i v těch nejcennějších částech pomocí harvestorů a další těžké techniky – nejvíc v historii parků. „Pařez je náš program,” pojmenoval to kdysi Just. Jak tomu říká dnes? Divoká příroda se lidem neukazuje, do oblasti Luzného a Velkého Roklanu (kde jsou na bavorské straně někdy smutné, někdy fascinující plochy zmlazujícího se lesa) je z české strany nadále vstup zakázán. Stezka na hraniční přechod Modrý sloup byla loni opět uzavřena. Skupina ekorevolucionářů u nás myšlenku spontánního vývoje přírody zprofanovala a zničila.

K projektu amerického radaru v Brdech se nevyjadřují jen americký prezident, český premiér a skupina vlivných odborníků a lobbistů, ale i starosta Trokavce Neoral a místní obyvatelé, jakkoli kuriózní mohli někteří být. Nakonec mají jejich hlasy stejnou sílu jako hlas Bushův. Raketoví radikálové se snaží místní udolat hrozivými argumenty, pak je uplatit, a když to nejde, tak dojednat věci za jejich zády. Zrovna tak se stalo v kauze šumavská divočina – viz utajená rezoluce o divočině v Mexiku, kandidatura na diplom Rady Evropy projednaná ústy české vlády, ale bez české vlády ve Štrasburku. Projekt šumavské divočiny, který propaguje šumavský Klvaňa jménem Just, musí vedle osvícených kapacit, jako jsou švýcarský biolog Galland nebo profesor přírodních věd Prach, projít i přes „neosvícené” místní obyvatele. Pokud se nepodaří přesvědčit klíčové hráče v šumavském regionu a dosáhnout s nimi dohody, hra na šumavskou divočinu nemá smysl.

O autorovi: Radovan Holub, publicista