ÚHEL POHLEDU Národní park Šumava byl založen před dvaceti lety. Namísto fundované a objektivní analýzy cesty, kterou v dobrém i špatném urazil, jsme svědky neutuchající „bitvy o kůrovce”. Na stránkách Lidových novin vyšlo od úterý 26. 7. do pátku 29. 7. několik článků, které si zasluhují souhrnnou reakci.

Několik vět k historii Jako bývalý náměstek ministra životního prostředí Ivana Dejmala, který se přímo podílel na přípravě a vyhlášení Národního parku Šumava, nemohu bohužel potvrdit slova Petra Pitharta. Ten tvrdí, že do vínku národního parku byla vložena při jeho vyhlášení pouze ochrana kulturní krajiny (Kýč u Ptačího potoka, LN 28. 7.). Rozporná debata ve vládě o národní park skutečně byla, ale týkala se především jeho velikosti. Při jednání vlády v roce 1991 nebyla ani definitivní zónace, ani plán péče o národní park.

S teorií i praxí bezzásahových území přišel v letech 1994 a 1995 tehdejší ředitel ing. Žlábek, který zmenšil první zónu z 22 na 13 procent. Odůvodnil to mimo jiné tím, že právě na území 13 procent se přírodě nechá volná ruka. Bohužel vytvořil systém roztříštěných prvních zón (celkem 138), a vznikly tak ostrůvky, ze kterých se posléze kůrovec šířil. Na nich byla také provedena první blokáda v roce 1999, když navzdory deklarované bezzásahovosti v nich správa národního parku prováděla kácení (lokalita Trojmezná). Neférové útoky proti vědě a občanským sdružením Senátor Tomáš Jirsa a senátorka Jiřina Rippelová ve svém článku vyčítají těm vědcům, kteří podporují přirozený vývoj lesa, finanční zájmy (Sto dnů denunciace Jana Stráského, LN 26. 7.). Konkrétně financování vědeckých projektů, v nichž se vědci Jihočeské univerzity zabývají mimo jiné biodiverzitou na Šumavě. Finanční zájmy vytýká starosta Modravy Antonín Schubert občanskému sdružení Duha, které v minulých letech obdrželo mimo jiné granty na projekty z ministerstva životního prostředí (Draze zaplacený šumavský cirkus, LN 28. 7.).

Obojí mi připomíná propagandu normalizačního režimu 70. a 80. let proti disidentům. Těm komunistický režim často vyčítal, že se angažují za peníze a pro peníze (tehdy pravda z kapitalistické ciziny).

Co tedy dva senátoři a jeden starosta obce chtějí? Chtějí, aby se financovala jen ta „správná” věda (např. lesnická) a ekologické vědy nikoliv? Aby stát nepodporoval vědu a občanskou společnost formou grantů a projektů, pokud tato bude svobodně projevovat své názory? Postaví-li se občanské sdružení názorům některých jeho představitelů? Tím by přece nebyla zachována svoboda vědeckého bádání ani pestrý život občanské společnosti.

Veřejné prostředky jsou majetkem všech daňových poplatníků, a nikoliv jedné skupiny, která rozhodně všechny nereprezentuje. Dovolím si připomenout, že senátoři bývají zpravidla zvoleni voličskou základnou mezi 10–15 procenty voličů. Dva možné scénáře, jak dál Namísto urážek, peskování a přestřelek, namísto blokády či porušování předpisů o ochraně přírody bychom měli hledat racionální východisko z krize na Šumavě. To je úkol především pro ministerstvo životního prostředí. Za sebe si dovolím navrhnout dva možné scénáře.

Scénář první: Dva v jednom. Dva programy v jednom národním parku. Národní park Šumava je dost velký na to, aby na jedné třetině rozlohy byl ponechán samovolný vývoj lesa. Na dvou třetinách nechť je provozováno ekologické lesní hospodaření s pravidelnými lesnickými zásahy po dobu cca 40 až 50 let. Zásadu dvojího programu lze aplikovat i na jiné oblasti dnešních sporů: v regulaci návštěvnosti (území bez vstupu a území vstupu otevřená) a dvojí režim pro zastavitelnost (přípustná v intravilánech obcí, nepřípustná ve volné krajině).

Podrobným režimem zón a hlavně podrobným a respektovaným plánem péče lze dosáhnout aplikace principu „dva v jednom”. Národní park nemá v současné době jasnou „demarkační čáru” oddělující bezzásahový a zásahový režim, čemuž naposledy zabránily šumavské obce, když nesouhlasily před lety se scelením prvních zón. Přitom stát je majetkem 85 procent lesa v parku. Park nemá ani plán péče.

Scénář druhý: Méně je více. Ten spočívá ve zmenšení území národního parku. Dosavadní národní park zmenšit na 40 až 50 procent jeho dnešní rozlohy a na zbytku vyhlásit jeho ochranné pásmo. Intravilány obcí pak z parku vyčlenit. Tímto krokem by v parku zůstalo jeho přírodní jádro (ovšem bez plánovaných sjezdovek na Smrčině a jiných pokusů o stavební kolonizaci lukrativních parcel).

Navrhuji proto, abychom se konečně dohodli, že národní park je program na desetiletí a staletí. Není to jednorázový akt ani prostor pro silová řešení z jedné či druhé strany. Česká republika nese nejen doma, ale minimálně ve střední Evropě mimořádnou odpovědnost za stav Šumavy a její perspektivy z hlediska ochrany přírody. Šumava není bitevním polem, ale společným dědictvím.