Lesy na Bílém Kříži skrývají vědecké pracoviště, jaké nemá v Evropě obdobu. Vědci tu mimo jiné zjišťují, jak se smrky a buky vyrovnají se stále stoupajícím množstvím skleníkových plynů v atmosféře.
STARÉ HAMRY Stojíme před dvěma stavbami připomínajícími skleník.
„On to ale není skleník v pravém slova smyslu. Ty stavby slouží k tomu, aby stromy uvnitř mohly,dýchatâ€? vzduch se zvýšeným množstvím oxidu uhličitého,” vysvětluje Michal Marek, profesor Akademie věd, který spolu s kolegou Daliborem Janoušem už přes dvacet let na Bílém Kříži v Beskydech provádí unikátní typ výzkumu. Na šestihektarovém území tu vytvořili jedinečnou lesní laboratoř, v níž detailně monitorují život stromů. Sledují toky uhlíku, ale nahlížejí i do budoucnosti. Jak je to možné? Do jednoho ze „skleníků” totiž vhánějí takové množství oxidu uhličitého, jaké bude na Zemi ke konci tohoto století a bude se podílet na silném skleníkovém efektu.
Důsledky pro přírodu přitom mohou být citelné. Jsou mezi nimi obrovská rizika požárů vyvolaná dlouhými obdobími sucha nebo třeba kalamity škůdců. Ty může přilákat větší množství cukrů, které stromy začnou produkovat při zvýšeném množství oxidu uhličitého. O tom, že poslední případ skutečně může nastat, se vědci přesvědčili na vlastní oči. To, když smrky v jedné ze skleněných staveb napadly mšice.
„Kde mám klíče od lesa?” volá na svého kolegu Dalibor Janouš a zve nás, abychom se šli podívat i do další z částí areálu, který turistům či houbařům zůstává nedostupný a který je stále pod dohledem kamer.
Tady teprve člověku klesne brada úžasem. V porostu se nacházejí měřící přístroje různých tvarů i velikostí, které detailně monitorují život stromů.
„Sledujeme tok látek a energií, který zde probíhá. Je to podobné, jako když vás dají na jednotku intenzivní péče a sledují tok vašich tělních funkcí. I zde je to hlavně o fyzice a chemii,” přibližuje zdejší mechanismy Dalibor Janouš. Kmeny smrků v jeho blízkosti přitom skutečně připomínají pacienty pod dohledem přístrojů, které monitorují jejich dech.
Od monitorovacích zařízení se přitom po zemi táhnou hadičky se vzduchem a stovky metrů drátů, které zajišťují přenos důležitých dat. Vědci tak už nemusejí jako před lety sbírat data přímo v lese, ale pracují s nimi v brněnském pracovišti Akademie věd.
Rádi ale vzpomínají na to, jak v Beskydech s výzkumem začínali.
„Na Bílý kříž jsme poprvé přišli v roce 1988, kdy tady vznikla první stanička, která monitorovala vzdušné škodliviny. Po přestávce jsme se vrátili v roce 1992. Tehdy jsme nahoru ke stanici vyjížděli dvanáct set trojkou a spali v karavanu,” vzpomíná s úsměvem Michal Marek.
Síť míst, kde vědci sledují tok uhlíku v přírodě, se v průběhu let rozrůstá. Kromě lesního porostu na Bílém Kříži vědci monitorují i několik dalších míst v České republice. Mezi nimi mokřinu, bukový les, pole nebo třeba horskou louku.
