Šumava – Ten strom byl něčím zvláštní, ale nikdo ani z těch nejstarších usedlíků nedokázal vysvětlit, proč. Vyprávěly se o něm různé zkazky a historky, které si často protiřečily, takže těžko říci, kde byla pravda.

Býval místem, kde si dávali dostaveníčko milenci, hajný se u něho vždy rád zastavil a nikdy nikoho nenapadlo jej porazit. I když, pravda, svůj věk na to měl a dříví se v té době docela dobře prodávalo. Ale přišel nový lesní správce a ten si prošel celý revír křížem krážem a v celku by byl i spokojen. Všude se hospodařilo, tak jak si představoval. Tam, kde se mělo těžit, se těžilo, kde se mělo sázet nové smrčí, tam se sázelo. Jednoho dne však došel k v kraji ctěnému a váženému smrku, který čněl nad okolní stromy a upoutával tak svoji pozornost. „Co ten tady, proč nebyl poražen s ostatními a vykukuje tu jak poslední zbývající zub ve stařeckých ústech,” rozčiloval se správce a přikázal strom porazit a dřevo s maximální výhodností zpracovat a zpeněžit. Marně hajný přesvědčoval, že jde o památný strom, že bude v okolí zle, ale neuspěl. Možná i proto, že ani on, ani nikdo jiný z lesního personálu nedokázal říci, čím je ten strom tak výjimečný. Však jich na Šumavě takových rostlo nepočítaně a mnohdy i starší, vyšší a objemnější. Proč by měl být zrovna tenhle smrk ponechán tam, kde po desítky či možná i stovky let rostl, nedokázal vysvětlit ani nikdo ze sousedů a tak správce rozhodl, že se stane tak, jak řekl, a to dříve, než lesního velikána porazí vichřice či uschne stářím. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak si milý správce představoval. Nikde v okolí totiž nenašel dřevorubce, který by strom porazil. Každý se vymlouval, vykrucoval a dokonce odmítl i poslušnost. Marné bylo vyhrožování a spílání a nepomohl ani slib tučné odměny či dalších výhod. Teď už nešlo jen o samotný smrk, ale i o správcovu autoritu. Povolal tedy z vnitrozemí dřevorubce a přestože každý zvěstoval, že se stane něco hrozného, v pondělí po Třech Králích vyrazili do lesa. Sněhu nad kolena a mráz, že takový nepamatovali již několik let. Pozvaným dřevorubcům se moc nechtělo. Lid je přeci jen vystrašil a z vnitrozemí nebyli na takovou slotu zvyklí. Ale to, co si zde vydělají za poražení jediného stromu, bylo víc než jindy mzda za celý týden. A tak se šlo. Vpředu hajný, za ním správce s dřevorubci, kočí s párem valachů a početný dav čumilů. Bylo už před polednem, když se sekery poprvé zasekly do kmene a s každou ránou rostly obavy, co se stane, až se smrk skácí k zemi. Nestalo se nic a správce to patřičně okomentoval. „To bylo řečí a kde nic, tu nic. Však je to jen obyčejný strom, kterých se tu už porazilo tisíce. Tak honem do práce, ať je do večera dřevo svezeno k cestě,” hulákal správce a vyhradil si, že koně s tou první kládou povede triumfálně sám. Když byl strom rozřezán, kočí přivázal první kládu a předal otěže správci. Ten si vychutnával své vítězství a pobídl koně. Už byli skoro u cesty, když z křoví, těsně před valachy, vyběhla srnka. Koně se lekli a začali trojčit. Správci podjela na sněhu noha a sekl sebou o zem, až si vyrazil dech. Atak ani nemohl křičet, když ho několikametráková kláda, vlečená splašenými koňmi, přirazila k jednomu z mnoha zde stojících stromů. Správce pak pohřbili kdesi na severu v jeho rodišti a tlející klády ze smrku, které se nikdo neodvážil z lesa vyvézt, pak dlouhá desetiletí připomínaly onu událost.