Lesnická politika

Ano, řada měst, obcí i soukromých vlastníků mluví o svých lesích s velkou úctou. Považují je za znamení kontinuity své historie, za součást identity a za příklad uvážlivého hospodaření a strategického uvažování. V Pelhřimově jsem se sešel s představiteli Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů i zástupci samospráv. K hranatému stolu se mnou usedli Ladislav Effenberk, Josef Matějek, Tomáš Czernin, Radomír Charvát, František Kučera a Jan Kalafut.

* Nejprve jsme hovořili o tom, co hospodaření na lesních majetcích obcí i soukromníků nejvíce ovlivňuje, podporuje i komplikuje. Řeč byla mimo jiné o postavení státu jako majitele lesa, o dotační politice, ale i o nepřiměřených ingerencích státu do výkonu vlastnického práva k lesům a hospodaření v lesích.

L. EFFENBERK: Když se snížil příspěvek na výkon státní správy, muselo i naše zastupitelstvo hledat úspory v rozpočtu. Jednou z možností, jak chybějící prostředky nahradit, bylo zvýšit těžbu a získat tak vyšší nájem od Lesního družstva obcí Vysoké Chvojno, jehož je naše město členem. Tuto cestu však zastupitelé zavrhli, byť se do hospodaření města nakonec promítla loňská kalamita, která se výrazně podepsala na našich majetcích. Šlo tedy o víceméně nucenou těžbu, ne úmyslnou na úkor rozvoje našeho majetku. To vše jsme zvládli po volbách, v době obměny zastupitelstva. To, že jsme se shodli na jednotném přístupu k hospodaření v lesích, považuji za velký úspěch.

J. MATĚJEK: Kraj Vysočina je jedním z mála krajů v republice, které zatím dotace do lesů podstatně nesnížily. Vycházíme z dlouhodobě rozpracovaného systému, ročně vyplácíme vlastníkům více než dvacet milionů korun dotací, loni to bylo dokonce šestadvacet milionů. Neděláme zatím rozdíly mezi velkými a menšími vlastníky, jsme přesvědčeni, že všichni se o les odpovědně starají a lesy na Vysočině jsou dokladem toho, že podpora je opodstatněná. Letos bylo sice nutné rozpočet zkrátit, ale i tak se podařilo většině žádostí vyhovět.

T CZERNIN: Se soukromým hospodařením v lese je spojeno vědomí kontinuity. Nakládáte s odkazem předků s tím, že jej předáte svým dětem. Představu, že soukromí vlastníci jsou nejlepšími hospodáři, považuji za oprávněnou a domnívám se, že vnější zásahy do našeho hospodaření jsou často špatné. Zdejší zákon o lesích patří k nejpřísnějším v Evropě, a jako vlastníkovi lesa se mi samozřejmě nelíbí, že upřednostňuje takzvané obecné zájmy. Les je podle něho krajinný prvek, který má ekologické a rekreační funkce, a pak také funkce hospodářské. Vlastník se tak ale ocitá až na třetím místě. Co se týče stávajících dotací na hospodaření v lesích, mnozí soukromí vlastníci by se jich vzdali a raději uvítali rovné podmínky a plošnou náhradu za využívání svého majetku veřejností. Říkám úmyslně náhradu, ne dotaci. Do naprosto absurdní situace jsme se dostali ve Středočeském kraji. Dotace tam byly zkráceny na 250 tisíc na vlastnictví, což je úplný nesmysl. Paradoxně se pak stane, že třeba ti vlastníci, kteří mají svůj majetek ve dvou krajích, tak přesto, že v jiném kraji mají třeba menší výměru, dostanou tam na ni více než na větší majetek v našem kraji.

R. CHARVÁT: V České republice nejsou pro lesnictví nastaveny rovné podmínky na trhu. Silně to pak ovlivňuje hospodaření městských i soukromých vlastníků lesů. Ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie máme netypicky vysokou státní držbu lesního majetku. Samo o sobě by to nemuselo být tak špatné, pokud by se s majetkem nakládalo transparentně. Mrzí mě, že ke státnímu lesnímu majetku není závazně a dlouhodobě směrovaná společenská objednávka ze strany státu, v níž by se definovalo, co stát od svých lesů očekává. Včetně i nějaké renty. Naše Lesní družstvo obcí hospodaří na jejich majetku a je povinno odvádět jim za to určitou rentu. Obdobný princip v té státní sféře chybí. Na trhu pak nemáme všichni stejnou šanci a stejná práva. Existují i některá blokační opatření, která mnoha lesnickým subjektům zamezují účast ve velkých tendrech, například u státních lesů. Zastupitelstva schvalují družstvu, které řídím a které spravuje městům a obcím jejich lesní majetky, rozpočet, principy dlouhodobé koncepce, hospodářský plán. Existuje tam jasný cíl rozvoje, jehož obdobu bohužel u státních lesů naprosto postrádám. Vlastníky lesů tíží také nepravidelný tok dotací. Dotační politika v lesnictví byla nastavena počátkem devadesátých let, a když byly dotace vypláceny centrálně z Ministerstva zemědělství, pohybovaly se tehdy kolem miliardy korun. Dnes putuje z krajů po rozpočtech něco kolem 300 milionů korun, došlo tedy ke značnému krácení. Pochopil bych to, pokud by ovšem na stejnou výměru půdy v zemědělství nešlo 40 miliard na přímé platby. Aktivity volného času obyvatel značně zatěžují především lesní systém. Myslím si, že za tuto objednávku obecného užívání lesů, kterou společnost uplatňuje v zákoně, by měla být odpovídající náhrada. Dalším problémem je, že státní lesy dokážou v některých případech nadhodnotit ceny prací, takže my potom velmi špatně vyjednáváme s podnikatelskými subjekty objektivní cenu. Mnohdy naopak velmi silně ovlivní ceny dříví. Chtěl bych připomenout dobrou praxi nestátních lesů v Rakousku nebo v Bavorsku, kde k takovým výkyvům nedochází.

F. KUČERA: Já se v poslední době setkávám s tím, že vedení radnic pod ekonomickým tlakem krize zvažují, jestli se svými lesy nenaložit nějakým jiným způsobem. Vyhodnotí třeba hospodaření v lese jako dlouhodobě ztrátové, uvažují o změně formy hospodaření nebo dokonce o prodeji svého lesního majetku. Ve funkci předsedy SVOL se setkávám také s tím, že některé obce pod tlakem a sliby podnikatelských subjektů rozpustí svoji vlastní lesní správu a lesy pronajmou. Podnikatelé třeba přijdou s argumenty v podobě výsledků ze Zelené knihy Ministerstva zemědělství. Vyznat se v těch tabulkách klade nároky i na osoby zasvěcené a tak zástupci firmy přesvědčují s jejich pomocí radnice, že v jejich obecních lesích se špatně hospodaří a že podle statistiky ministerstva jsou ekonomické výsledky ve většině případů obcí záporné. A že kdyby ten les získali do pronájmu oni, tak do obecních rozpočtů odvedou velké finanční prostředky. Většina zastupitelů lesnickou problematiku nezná a tak mohou těmto zkresleným informacím uvěřit a „lukrativním" nabídkám snadno podlehnout.

J. KALAFUT: Je třeba mít štěstí na zastupitele, kteří se z velké části každé čtyři roky obměňují, aby měli pro správu takového majetku, jako jsou městské lesy, pochopení. Když se najde vzájemné porozumění, když se stanoví průhledné a vyrovnané hospodaření, tak si zúčastněné osoby uvědomí, že to rodinné stříbro, jak se o lesích ve většině měst a obcí, i u soukromých vlastníků, hovoří, jsme od někoho dostali a naším úkolem je, abychom jej uchovali a ještě ve větší kvalitě předali našim následovníkům. My lesníci k tomu potřebujeme, aby lidé na radnicích dokázali tu práci pochopit.

* V druhém kole otázek jsme se pozastavili u legislativy související s lesním hospodářstvím. Co v ní schází? Co je nadbytečné? Kde nacházet inspirující dobrou praxi? Co je důležité pro správné hospodaření v lese?

T. CZERNIN: Zdejší zákony jsou podle mého názoru vůči soukromým vlastníkům lesů příliš restriktivní. Jsme pod kontrolou několika státních institucí, které přijdou kontrolovat v zásadě to samé klidně po sobě. Jedna instituce vydá verdikt, že je všechno v pořádku, další to zpochybní. Často jsme vystaveni osobním názorům odborníků, kteří zastupují státní instituce. Domnívám se, že vlastníkovi by měla být dána daleko větší volnost. Tak například je stanovena povinnost zalesnit pozemek do dvou let po těžbě. Naše mýtiny jsou obvykle zalesněny ten samý rok a jsme kladeni za příklad. Myslím si, že by stačilo, kdyby vlastník měl za povinnost mít na lesním pozemku stromový porost. Náš les v okolí Dymokur je listnatý, hlavní dřevinou je dub, máme vlastně úplně opačné zastoupení dřevin než je poměr v České republice, protože jehličnanů máme pouze šest procent. Kdybychom vůbec nezalesňovali, tak na těch holinách vyroste brzy habr a bříza, budou vyrábět kyslík a houby tam také porostou, ale vnuci by nám pravděpodobně chodili plivat na hrob. Myslím si, že bychom se měli držet tradic a zkušeností lesnictví v rámci střední Evropy. Určitě bychom měli naše postupy koordinovat s lesníky v Rakousku.

J. MATĚJEK: U nás na Vysočině je také hodně státních lesů, přišli jsme proto s návrhem, aby přešly pod správu krajů. Neobáváme se, že bychom hospodaření v nich nezvládali. Určitě bychom hospodařili nejméně tak dobře jako Lesy České republiky a jsem přesvědčen, že ještě lépe, kdybychom se inspirovali dobrou praxí těch měst, která svoje lesy spravují sama, nebo kdyby nám za vzor posloužila lesnická družstva hospodařící na majetku soukromníků nebo obcí, třeba takové Lesní družstvo obcí Přibyslav.

L. EFFENBERK: Velmi důležité je vybrat si za správce odborníka. Náš ředitel nás na valné hromadě Lesního družstva obcí upozorňuje na řadu věcí, které my bychom ze zákonů nevyčetli, a zároveň činí opatření, aby se to našeho hospodaření dotklo v co nejmenší míře. Stal se i členem komise krajského zastupitelstva, které teprve jeho prostřednictvím začalo slyšet na hlas městských, obecních i soukromých vlastníků. Samozřejmě, že s povědomím zastupitelstva města nebo obce o lesním hospodářství vždy zamíchají komunální volby. Navíc to politici na místní úrovni mají o to těžší, že musí postupovat třeba i proti občanskému sdružení z vlastního města. Když se u nás ustanovilo lesní družstvo, musel jsem se například utkat s mysliveckým sdružením. Domnívali se, že všech těch pět tisíc hektarů městského lesa budou jejich honitby. Toho samozřejmě nedosáhli, na druhé straně však vidí, že hospodaření lesního družstva nedoprovázejí žádné osobní priority a že rozhodnutí členských obcí sleduje vždy společný cíl.

F. KUČERA: Všichni se zde nejspíše shodneme na tom, že stát vlastní neobvykle velkou výměru lesa a že v něm nehospodaří tak, jak bychom si představovali. Pan radní zmínil možnost přenést hospodaření ve státních lesích na kraje. Je tu ještě jedna, podle mne reálná, možnost, jak snížit rozsah státního lesa: dokončit restituční proces. Znamenalo by to vydat obcím ještě asi dva tisíce hektarů lesů, které jsou jejich historickým majetkem a hospodaří na nich armáda. Mělo by se dokončit předání lesních majetků církvím, což v celé republice představuje kolem osmi procent. A v neposlední řadě naše Sdružení už dlouhou dobu navrhuje, aby byly lesy nabídnuty k prodeji soukromým vlastníkům a obcím prostřednictvím zákona o prodeji státní půdy. Majetky obcí jsou často roztříštěné, leží na spoustě katastrů. Odprodej státního lesa by umožnil jejich scelení. A kdyby se řádným a transparentním způsobem prodalo patnáct až dvacet procent státního lesa, tak se proporce přece jen vyrovnají, nakládání s tímto majetkem bude možné lépe kontrolovat a o jeho výnosy se obohatí také městské a obecní rozpočty. Podle mne je to jedna z dobrých legislativních cest.

* Pak se hovor stočil na souvislosti přírodovědné. Jak je to s celkovou výměrou lesů? Není jich nakonec u nás málo? Jaká je jejich optimální druhová skladba? Jak hospodaření ovlivňují některé nadnárodní ochranářské projekty, například Nátura 2000?

R. CHARVÁT: Zdravotní stav lesů, jejich druhová skladba, výše těžeb, to jsou fakta mnohdy obestřená tajemstvím. Často se o nich hovoří bez skutečných znalostí. Oficiální studie Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů hovoří o tom, že monokulturních lesů je v České republice pouze sedm procent. Ostatní jsou smíšené. Je výměra lesů v České republice dostatečná? Zmenšuje se nebo zvětšuje? Už za první republiky existoval velmi rozsáhlý zalesňovací program, za posledních šedesát let se výměra výrazně zvýšila, na současných téměř 2 700 000 hektarů lesů. Pokud jde o těžbu dřeva, pak každý lesní hospodářský plán vlastníkovi lesa ukazuje, v rámci zákonů a předpisů, ekonomické možnosti jeho majetku a vytyčuje do budoucna rovněž podmínky trvale udržitelného hospodaření. Výše těžeb tedy závisí na zodpovědnosti vlastníka. Mohl bych jmenovat příklady měst, která nerozumnou těžbou a střídáním těžebních společností dosáhla toho, že v jejich lesích nenajdete stromy starší čtyřiceti let, majetek leží na několika katastrálních územích a to vše dohromady způsobuje jeho velké znehodnocení. Samostatnou kapitolou je již zde dnes zmíněný nekoordinovaný dohled různých státních organizací, který komplikuje a stírá zodpovědnost vlastníka za jeho majetek. Dokonce i státní správa popřává někdy více sluchu ekologickým aktivistům než vlastníkům lesů a velkým problémem je také názorový střet Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zemědělství. To vše vnáší do hospodaření v lesích chaos. Otázka druhové skladby lesa se táhne už od tereziánských dob. Dříví byl nedostatek, lesníci dostali za úkol najít řešení a tak byl vytipován smrk jako ekonomicky nejvhodnější dřevina. Prozíraví lesníci dnes upozorňují na to, že za dvacet let bude opět ve střední Evropě nedostatek dřevní hmoty. Způsobují to zvyšující se energetické požadavky, stále více dříví se bude spalovat a dřevo bude chybět i jako stavební materiál. A my si v tomto období dovolujeme takové kroky, že spoustu lesních porostů a území ponecháváme přirozenému vývoji, omezujeme na nich hospodaření, ulehčujeme si vše ponecháním náletových dřevin místo toho, abychom se soustředili na pěstování kvalitních druhů. Mnozí z ekologických aktivistů se chovají jinak jako anonymní osoby schované za hlasem občanského sdružení a jinak jako spotřebitelé. Plyne z toho nesoulad, povrchnost a chaos, které ve svých důsledcích skutečnému lesnictví škodí.

T. CZERNIN: Když se jednalo o tom, aby se naše lesy staly součástí oblasti EVL Nátura 2000, tak jsem se v první fázi bránil s tím, že nechceme žádný zvláštní režim. Později jsem si uvědomil, že předmětem ochrany jsou dubové porosty a že jsem samozřejmě o jejich evropském významu sám přesvědčený. Je ovšem nutno zdůraznit, že se nejedná o původní les, nýbrž že tyto dubové porosty byly vypěstovány pouze díky péči generací mých předků a jejich lesníků. Takže ano, já jsem hrdý na to, že mé lesy jsou hodnoceny jako lesy evropského významu. Považuji za nutné zdůrazňovat, že soukromí vlastníci obvykle mají generační zkušenosti s pěstováním lesa a na ty je nutno brát ohled a v zájmu zachování lesních porostů je potřeba vlastníkům umožnit hospodaření podle jejich způsobů.

* Jak vnímají účastníci dialogu hierarchii hlavních funkcí lesa? Jaká je jejich vize budoucnosti našeho lesního hospodářství?

L. EFFENBERK: Při obnovování Lesního družstva byla na prvním místě hospodářská funkce lesa. Postupně, když si družstvo svým hospodařením vydělalo na rekonstrukci nemovitého majetku, mohlo opravit cesty. Obce získaly přiměřené příspěvky do svých rozpočtů a pak jsme nechali zpracovat studii rekreačního využití lesů. Postupně ji uskutečňujeme, takže máme krásné arboretum, naučnou stezku, teď se připravuje stezka od Památníku dr. Emila Holuba k zámečku, v němž vzniká ekologická učebna, máme tam zookoutek, uvažuje se o mnoha dalších projektech, ale vždy je možné rozvíjet rekreační funkci lesa až na základě dobrého hospodaření v něm.

R. CHARVÁT: Lesní hospodářství stojí na třech pilířích: ekonomickém, sociálním a environmentálním. Jakmile někdo začne příliš využívat jen některý z těch pilířů, rovnováhu v lese poruší. U obecních lesních majetků je hodně důležitá práce s veřejností. Těžko bude starosta vysvětlovat, že za výnosy z Lesního družstva obcí postavilo město třeba konkrétní úsek chodníku. Když však občané půjdou na procházku do lesa a najdou tam informační tabule, lavičky, opravený rybník, vydají se s dětmi po upravené cestě arboretem a přečtou si tam i prezentaci těch, kteří s lesem hospodaří, uvedou si vše přece jenom do patřičných souvislostí. Já jsem už více než dvacet let také starostou malé obce a tedy vím, jak zastupitelstvo ocení každou korunu, kterou výnosy z lesního družstva mohou obohatit obecní rozpočet. Zdravé využívání lesa to není jeho zneužívání, ale příklad aktivního soužití lidí s přírodou. Ve střední Evropě, při zdejším hustém osídlení, mohou být jakékoli snahy prudce ustoupit od zažitého způsobu obhospodařování lesa scestné.

J. KALAFUT: V uplynulém období mělo naše město místostarostu, který byl jako architekt navíc velmi vnímavý k životnímu prostředí. Během té naší spolupráce on ze mě vychoval trochu architekta a já z něho trochu lesníka. Více jsem si uvědomil význam společenské funkce lesa, uspěli jsme také v mnoha projektech Evropské unie. Vrací se nám to v příznivé odezvě od občanů. Například v knize v jednom z nedávno otevřených altánů jsou desítky pochvalných vzkazů. Lidé dovedou ocenit uvážlivé hospodaření v lesích a lesníky i radnici to pak inspiruje k dalším projektům, na nichž se podílejí jak městské lesy, tak soukromníci.

J. MATĚJEK: Vždycky bychom se měli řídit nějakým selským, v daném případě lesnickým, rozumem. Na Vysočině potřebujeme, aby les měl také funkci hospodářskou, protože v tomto odvětví zde pracuje mnoho lidí. Udržitelný rozvoj je kombinace všech funkcí lesa. Souhlasím s tím, že ekonomika bude vždy v popředí, nesmíme ale zapomínat na další funkce. Přál bych si, abychom se věnovali i odborné přípravě mladé generace. Obávám se, že o lesích, zemědělství a přírodě se toho ve školách moc neučí. Víte, les je i takovou metaforou morálky, která ve společnosti není v pořádku. Tím, že je les různorodé společenství, které má řád a v němž se různé druhy flóry i fauny vlastně odjakživa respektují, měl by nám být příkladem.

T. CZERNIN: Možná, že to, co jsem řekl dříve, vyznělo trochu ve prospěch hospodářské funkce lesa, ale tak to není. Já s lesem žiji ve všech těch rovinách a vím, že hospodaříme vyváženě, jak v lesích, tak i v rybnikářství. O něm jsme se tady ještě nezmínili, ale jeho problémy jsou podobné těm v lese. Někdy mám pocit, že se zdůrazňují různé funkce rybníků a zapomíná se, že je to svou podstatou umělá nádrž určená k chovu ryb. Podobně se ve vztahu k lesu setkávám v poslední době bohužel i s názorem, že nemáme chtít dřevěné výrobky, abychom les chránili. Jenže dřevo je jedinečná, obnovitelná, do poslední třísky využitelná surovina. Jako vlastníci lesa jej vnímáme jako vzájemně provázaný celek. Když jsem se jako stavební inženýr mohl vrátit ke správě rodového majetku a stal se lesníkem, zemědělcem a rybářem, uvědomil jsem si postupně, jak také exaktní disciplíny souvisí s přírodními procesy. Moje vzdělání mi dalo určité povědomí o mezních stavech, které jsou zásadní zejména ve statice. Byl jsem připraven předcházet katastrofám ve formě destrukce konstrukcí a ted denně zjišťuji, jak se také systém, značně podmíněný přírodními procesy, dostává často do mezních stavů. Také lesu, zároveň hospodářskému i meditativnímu prostoru, hrozí četná nebezpečí a je na nás, abychom se k němu chovali uvážlivě a žili s ním ve vyrovnaném vztahu.

F. KUČERA: Základem je ekonomika, jak tady mnohokrát zaznělo. Vlastníci lesů nechtějí od návštěvníků lesa vybírat poplatky za sběr borůvek a hub. Naší představou je, že pokud máme v rostoucí míře zajišťovat celospolečenské funkce lesa, tak aby na ně přispíval stát. Je paradoxní, že ocení-li se funkce lesa ve prospěch vlastníka, je to zanedbatelná částka, ale ocení-li se funkce lesa v momentě, kdy jeho vlastník jej podle dikce zákona o ochraně přírody sám sobě poškodí, je to bráno jako devastace životního prostředí. Činnost vlastníků lesa je mnohdy kriminalizována. Nedávno jsem zaznamenal zprávu, že vlastník lesa dostal milion a půl pokuty za to, že vyjel ve vlastním lese koleje po přibližování dříví. On to stejně musí ve svém lese opravit a stát mu ještě dává pokutu za něco, na co mu nijak nepřispívá. Za to, že jeho les je složkou životního prostředí a plní svoji společenskou funkci, mu stát nikdy nic nedal. Ale potrestal ho. *

***

Mgr. Ladislav Effenberk je starostou města Holice, Ing. Josef Matějek je radním pro zemědělství a lesnictví Kraje Vysočina, Ing. Tomáš Czernin je předsedou Komory soukromých lesů a místopředsedou SVOL, majitelem lesů, rybníků a polí v okolí Dymokur ve středních Čechách, Radomír Charvát vykonává funkci jednatele a lesmistra Lesního družstva obcí Vysoké Chvojno, s. r. o., v republikovém výboru SVOL zastupuje Východočeský region a je starostou obce Nová Ves, Ing. František Kučera je předsedou Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů (SVOL), jednatelem Městské správy lesů Pelhřimov, s. r. o. a členem zastupitelstva města Pelhřimova, Ing. Jan Kalafut je jednatelem Správy lesů města Tábora, s. r. o. a předsedou Jihočeského regionu SVOL.