Někteří aktivisté si myslí, že po šumavské přírodě chce správa národního parku pod vedením Jana Stráského likvidovat i technické památky. Je to opravdu tak zlé?

S rekonstrukcí Schwarzenberského plavebního kanálu začala Správa Národního parku Šumava v předposledním dubnovém týdnu. Do podzimu by měl být kompletně rekonstruován 3,2 kilometrů dlouhý úsek u Zadní Zvonkové, náklady ve výši takřka 13 milionů korun pokryjí dotace z evropských fondů. Po dlouhé době se tedy zdá, že správa parku pod vedením Jana Stráského zahájila projekt, který se nemůže setkat s jakoukoliv kritickou odezvou. Co by také mohlo být kontroverzního na bohulibé opravě historického plavebního kanálu? Jenže zdání klame. Někteří aktivisté vyčítají Stráskému, že likviduje nejen zbytky divoké přírody na Šumavě, ale dokonce i šumavské historické památky.

Aby správa parku mohla kanál opravit, vykácela totiž podél jeho trasy 238 stromů, jejichž kořeny postupem času do kanálu prorostly. Protože ale pochopitelně nejde vytáhnout pařezy ze země, aniž by to poškodilo kamenné obložení koryta, nezůstal v některých úsecích na kanále doslova kámen na kameni. „Tento zásah znamená úplnou likvidaci Schwarzenberského kanálu,” prohlásil například Zdeněk Dočkal z občanského sdružení Památkářská obec českokrumlovská. A ke kritice se přidali i ekologičtí aktivisté. Podle Jaromíra Bláhy z Hnutí Duha se jedná doslova o zbourání kulturní památky.

Jenže i když se dostal Jan Stráský znovu na pranýř, tentokrát se jedná o poněkud zvláštní obvinění. Kdyby totiž podél kanálu správa nevykácela stromy, jejich kořeny by postupně kamenné koryto stejně proměnily v rozvaliny. Jedinou možností, jak takové devastaci zabránit, je tedy vykácení stromů a vytažení pařezů i za cenu toho, že takový zásah kanál na mnoha místech poškodí a bude ho pak nutné znovu postavit. S takovým řešením souhlasí i zástupci Národního památkového ústavu, kteří místo udělení pokuty jen vedení parku doporučili, aby postupovalo při opravě šetrněji. Jak? S touto zapeklitou otázkou by si zřejmě nevěděl rady ani geniální stavitel kanálu Josef Rosenauer, natož Jan Stráský.

Rodák z jihočeských Chvalšin Josef Rosenauer (1735–1804) by se asi vůbec divil, jaké se z jeho technického díla, určeného původně k plavení dřeva, stalo dnes politikum. A nejde zdaleka jen o debatu o způsobu rekonstrukce kanálu. Schwarzenberský kanál, postavený v letech 1789 až 1822, se totiž zároveň stal jakýmsi symbolem pro všechny odpůrce přísných zákonů na ochranu přírody. Ti se snaží Rosenauerovo dílo, stejně jako třeba rybníky na Třeboňsku, využít jako příklad bezproblémového soužití člověka s přírodou. Kdyby musel podle nich Rosenauer bojovat s ekologickými fundamentalisty, podobně jako dnešní stavitelé, neměli by dnes turisté na Šumavě co obdivovat. „Dnes se tím všichni chlubíme, region to živí, ale zároveň je nutno po staletích říci, že tato díla přírodu nezničila,” tvrdí mezi mnoha jinými politiky například Josef Dvořák, bývalý starosta Vimperka a člen rady nově vzniklého politického hnutí Jihočeši 2012.

Jenže je to skutečně pravda? I když se Schwarzenberským kanálem jižní Čechy právem chlubí, rozhodně se nejednalo o „ekologickou” stavbu. Právě naopak. Dokončení kanálu dlouhého 44 kilometrů přispělo doslova k devastaci stovek hektarů šumavských pralesů, do té doby pro těžbu dřeva jen těžko přístupných. Dřevorubci, kteří káceli na Šumavě stromy a po kanále plavili dřevo na topení do Vídně, si totiž na začátku 19. století příliš nelámali hlavu s tím, zda po jejich práci vznikne absolutní holina. Kácelo se z důvodů maximální rentability v bezprostřední blízkosti kanálu, a to do té doby, dokud nebyl pás pralesa úplně vytěžen. „S důsledky takové holosečné těžby se potýkáme dodnes. Na holině začal vznikat prakticky jednověký, málo odolný les, v němž stromy neprocházely přirozenou selekcí, ale přednost naopak dostaly takzvané pionýrské smrky, dožívající se nižšího věku,” říká Pavel Hubený ze správy šumavského národního parku.

Geniálnímu projektantovi Josefu Rosenauerovi však určitě nelze nic vyčítat. V době, kdy kanál projektoval, mělo slovo prales na Šumavě zcela jinou dimenzi než dnes. A Rosenauer dostal za úkol vymyslet projekt, který by z pralesů bez jakéhokoliv užitku udělal prostředek k lidské obživě. Do roku 1892 bylo ze Šumavy do Vídně dopraveno přes osm milionů metrů krychlových palivového dřeva a Vídeň, kterou zachránil před „zmrznutím”, Rosenauerovi právem udělila čestné občanství. Není přitom pochyb o tom, že kdyby hlavní město tehdejší monarchie od poloviny 19. století nezačalo přecházet na topení kladenským uhlím, skončila by v kamnech vídeňských domácností celá Šumava. K tomu, že se tak nestalo, vděčí šumavské lesy nejen uhlí, ale také počátkům udržitelného lesnického hospodaření. Jakmile dospěla lesnická věda k závěru, že les nelze jen kácet, ale je ho potřeba také udržovat, začal význam Schwarzenberského kanálu postupně upadat. A podobně se změnil i přístup k pralesům.

Více než půlstoletí po smrti Josefa Rosenauera zakládá v roce 1858 Jan Adolf ze Schwarzenberku na popud svého lesníka Josefa Johna přírodní rezervaci Boubínský prales, aby kvůli „vyšším” účelům zachránil na Šumavě poslední zbytky divočiny. „K útěše všech lesníků a přátel přírody musí být zpráva připojena, že jeho Jasnost kníže si ráčil naříditi, nejkrásnější část panenského pralesa na jižním svahu Boubína z jakéhokoliv užívání navždy vyjmouti a pro vyšší účely reservovati,” napsal rozradostněný Josef John.

Jen o pár desítek let dříve, v době vzniku Schwarzenberského kanálu, by přitom podobná slova zněla zřejmě lidem jako výplod chorého mozku. Důvody založení Boubínského pralesa jsou totiž v přímém protikladu k důvodům, které Rosenauera vedly k vybudování unikátního vodního díla. To ovšem vůbec neznamená, že si Schwarzenberský kanál, postavený za zcela jiných podmínek, zaslouží menší obdiv než Boubínský prales. Snaha některých politiků udělat z Rosenauerova geniálního projektu příklad ekologické stavby je však stejně absurdní jako tvrzení ekologů, že se současný ředitel parku Jan Stráský snaží historickou památku zlikvidovat.

***

Dokončení kanálu přispělo k devastaci stovek hektarů pralesů, do té doby pro těžbu dřeva jen těžko přístupných