Šumavskými lesy po zimní přestávce už zase znějí motorové pily, v národním parku padají k zemi smrky napadené kůrovcem. Kalamita dává už několikátým rokem práci velkým těžařským firmám i místním lidem. Národní park pak jako jeden z mála v zemi také majitelům tažných koní. Aktuálně jich tam s přibližováním dřeva pomáhá šestice. Jinde jejich práci nahradily obří zpracovatelské stroje.

Sedmiletý chladnokrevník Kuba Karla Mužíka z Roubaniny na Blanensku slouží v lese od svých dvou let. V těchto dnech stahoval klády u Schwarzova statku nedaleko od Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, kterým se dostávalo dřevo ke zpracovatelům z kdysi neprostupných lesů v okolí Modravy.

Statný Kuba vleče na řetězech přes balvany, pařezy i hromady větví dvě tři klády ze srázu k cestě. Obtížně se s těžkým břemenem proplétá neprostupným terénem mezi stromy. Nad pokyny svého pána někdy potřese vzdorovitě hlavou a zařehtá. Vzepře se a razí si cestu jinudy, podle něj tou lepší, vidí ji přece jen z nadhledu. Jinak jsou s kočím sehraná dvojice. Na souhře závisí zdraví a možná i život obou dvou. Když Kuba ucítí, že se klády daly lehce do pohybu, zamíří na povel nebo sám místo po svahu po vrstevnici. Nenechá si je vjet zezadu na nohy. Práce je to těžká i nebezpečná, nadře se jako kůň. Je ale kliďas, nevadí mu řev motorových pil ani padající smrkoví velikáni. Mužík vstává ráno ve čtyři nebo v pět, aby Kubovi připravil snídani. „Dvě hodiny před prací dostane kýbl ovsa a vody, kolik vypije. Běžně je to 40 litrů, v létě i 60 litrů,” líčí Mužík. S sebou do lesa mu bere seno a vodu. K večeři má Kuba po práci zase oves. Občas dostane něco na přilepšenou. „Prrr, Kubíne, kam ses vydal?” volá na něj pán, když se trochu zapovídal.

Míní, že Kubu práce v lese baví. Do Srní přicestoval z Moravy avií, sdílí tam teď parkovou stáj s ostatními koňmi. Domů se jeho majitel dostane jednou za 14 dnů, Kubu v tom případě nakrmí kamarádi.