CO JE DOBRÉ NA POŽÁRU V ČESKÉM ŠVÝCARSKU
Ve vztahu k přírodě jsme my, Češi, bytostní romantici. Tu správnou, přirozenou přírodu si představujeme jako z textů Karla Václava Raise nebo jako hobití Krajinku z románů J. R. R. Tolkiena, kde se střídají políčka, rozkvetlé louky, remízky a smrkové lesy plné borůvek a hřibů. Je ovšem zvláštní, že naše krajina vypadá úplně jinak. I po více než padesáti letech od kolektivizace ji tvoří především scelené lány, rozorané polní cesty a remízky, jen místy obnovované aleje a objem zástavby orné půdy satelity, parkovišti a skladovacími halami už dávno překonal zástavbu komunistickou. Na nestabilitu smrkových monokultur ve vztahu ke globální klimatické změně upozorňují ekologové už přes dvacet let, ale musela přijít kalamita kůrovce, který sežral půlku Šumavy, Vysočiny, severní Moravy a teď Orlické hory, aby aspoň část lesníků a české veřejnosti konečně začala brát slova přírodovědců vážně.
Celý článek najdete ve čtvrtletníku VITAL