DISKUSE

Když ministr životního prostředí Pavel Drobil přijel na Šumavu, přirozený instinkt mu říkal, že takhle vypadat nemá (Člověk, nebo kůrovec? LN 20. 9.). Viděl mrtvý les a padlé stromy, ale on očekával les „pěkný” a krajinu „hezkou”. Novému ministrovi se vyčítá, že není odborníkem na životní prostředí, ale chyba, zdá se, může být i jinde -ve špatném vkusu.

Vůbec si myslím, že náš vztah k přírodě určují hlavně kritéria estetická. Prožitek krásy je sice bezprostřední a subjektivní, ale špatný vkus se projevuje i navenek. Nejde ani o to, co se komu líbí, ale spíš jakým způsobem člověk krásu nachází. Odtud totiž vede přímá cesta k tomu, jak s krásným zachází. Pan ministr chce do přírody přijít a být uspokojen. Pokud není, je nutno jednat (rozuměj přírodu předělat). Není zde šance, že by své původní očekávání překročil a nechal se okouzlit právě tím překvapivým, nečekaným, zprvu neoceněným.

Pavel Drobil nedávno viděl, že „Šumava umírá”. Ale právě ponurost, dekadentní nádhera tlejících pahýlů, vřesovišť a mokřadů byla pro Šumavu vždycky typická. Josef Váchal, jeden z největších českých umělců, Šumavu oslavil v monumentálním díle s názvem „Šumava umírající a romantická”. Úpadek lesa, který se novému ministrovi nelíbil, jemu učaroval. Znal Šumavu jako málokdo, na její krásu si dokázal počkat.

V doslovu románu „Ze světa lesních samot”, nejslavnějšího díla jiného „šumavského klasika” Karla Klostermanna, se zase dočteme, že se tu „českým čtenářům otevřel pohled do zcela neznámého a nového světa”. Ne proto, že čtenáři předtím na Šumavě nikdy nebyli, ale proto, že jim tato kniha pomohla uvidět, co předtím třeba přešli jen nevšímavým pohledem.

Zaměnitelný obraz „pěkného lesa” se otevřel jako svébytný a jedinečný svět. Není to nic samozřejmého, je zapotřebí cit, zájem a zkušenost. Nestačí jen přijet a uvidět. Pavel Drobil říká, že příroda je tu pro člověka, a já s ním souhlasím. Může to ale znamenat neskonale víc, než si pan ministr představuje. A jestli tu má existovat nějaké kritérium pro zalíbení, které člověk v přírodě nachází, pak navrhuji odkazovat se spíš na autority typu zmíněných dvou umělců než na ministrův pochybný vkus.