Nikoliv panenská divočina, ale městská periferie - to je podle Jiřího Sádla místo s nejzajímavějšími formami života. Tento biolog a sociolog rostlin zkoumá, kde v Česku přežívá tajga, a ví, kdy krajině pomáhá řádění čtyřkolkářů.

Mrazivý vítr se proháněl kolem holešovického nádraží. Nádražní restaurace zrušená. Autobus z Doks vyplivl do tmy houf lidí. Botanika Jiřího Sádla, který se vracel z terénu, v pohorkách, s batohem a se svou typickou čapkou, jsem mezi nimi našla hned. I když jsem jej dosud znala jen z fotek na obálkách knih s eseji o krajině a přírodě, o zániku tradičního venkova a vzniku nové divočiny...

Vydali jsme se setmělými sychravými Holešovicemi najít místo, kde bychom se pobavili o tom, jak „stará tvář krajiny zaniká a o té nové si nejsme jisti, je-li to vůbec tvář, to rozšklebené, co nám nyní krajina ukazuje,” jak Jiří Sádlo napsal. Po mostě jsme překonali svištící magistrálu, pronikali lesem podivných budov, stavebních buněk, plechových plotů a touto podivnou urbánní krajinou jsme se dostali až k holešovickým činžákům. Hledali jsme světélko vývěsní tabule nějakého příjemného podniku, ale potkávali jen zrušené hospody nebo herny a nonstopy. Nakonec nám azyl poskytl rockový klub, kde - jak doktor Sádlo odtušil -budeme historicky a široko daleko nejstaršími návštěvníky. Měl pravdu, ale nevadilo.

* Vracíte se z terénu, z Máchova kraje. Co tam zkoumáte?

Mně a kolegům se to tam zdálo nějaké divné, rostou tam jiné kytky, než se v obdobných nadmořských výškách a geologických podkladech sluší. Štěstěna nám přála, dostali jsme grant, a tak jsme tam vyrazili s poměrně velkou partou pilných lidí, udělali výzkumy geologické, historické i botanické a ukázalo se, že tam kupodivu přežívá tajga. Severský jehličnatý les v nížině, poslední zbytek z finále poslední doby ledové. Ona kdysi střední Evropu pokrývala, ale pak se postupně scvrkávala a vracela přes Polsko a Litvu na Sibiř, jen cestou zpět tu a tam nechávala kousky. A tahle tajga je nejvíc vystrčená do Evropy.

* Co ji tady udrželo, zvláštní klimatické podmínky?

Trošku taky, hlavně tvrdé zimní extrémy, které sem padají z Ještědu, ale hlavní důvod je geologický. Nejsou tu nikde hlinité podklady, vše je natolik písčité, že se tu listnáče, které později vystřídaly tajgové borovice a smrky, neměly šanci uchytit. A tak tam roste borůvkový les, který vypadá naprosto kulturně a všude jinde by byl, ale ve skutečnosti je to stále ten, který tu trvá přes celý holocén.

* Čeho je tedy tento kout světa dokladem?

Že z kdysi propagovaných ekologických teorií o stabilitě v krajině jsou báchorky. Mám na mysli ta tvrzení, že čím je krajina biologicky pestřejší, tím je stabilnější. Tohle jsou fádní lesy, biologicky většinou chudé, ale přesto právě ony jsou nejstabilnější. Stejně jako jsou stabilní okolní města, třeba Doksy, na což poukázal historik Petr Meduna z Archeologického ústavu. Největší zániky středověkých vesnic se odehrály na bojové zóně mezi lesnatou a zemědělskou oblastí, zatímco „neúrodná” města se uživila. Stála totiž na zemské stezce z Čech do Lužice, a zatímco jinde potřebovali k obživě pšenici, tato města drželi při životě formani -tedy prostituce, lázně, zájezdní hostince. Ostatně, podobně zdánlivě paradoxně je nejstabilnějším ekosystémem v Itálii třeba Řím. To špinavé město, na které každý nadává, se tady zdárně drží od dob Etrusků.

* Když mluvíme o zdánlivých paradoxech krajiny - na území rozrytém tanky a dělostřelectvem vznikla u nás biologicky nejcennější území. Zajímají vás bývalé vojenské prostory?

To ano, velice, ale ten dar, který jsme tam bezděky dostali, můžeme teď klasickým postkomunistickým způsobem s bujarými řečmi rychle zahodit. Jde o to, zda a jak rychle ochranáři přijdou na to, že některé biotopy, udržované dřív tankem, nyní musí občas zorat třeba parta čtyřkolkářů. Prostě je třeba připustit, že do přírody patří něco, co do přírody nepatří. Ale s tím mají ochranáři věčný problém.

* A vy máte zase evidentně problém s určitým pojetím ochrany přírody.

Teď vyjde v Dokořán knížka sepsaná studenty biologie původně jako přípravná brožura k biologické soutěži pro gymnazisty. Jmenuje se Ochrana přírody z pohledu biologa. Tedy nikoli očima ochranáře. Je v tom názvu jemná ironie, ale důležité je, že poprvé je nemoc viděna nikoli očima notářů nebo hrobníků, ale konečně očima lékařů a pacientů.

* Proč je v tom takový rozdíl?

Nechci ochranářům škodit, ale fakt je, že dnes mají prestiž zhruba stejnou, jakou měli na konci komunismu policajti. Marná sláva, o něčem to vypovídá. Mezi ochranáři je samozřejmě mračno rozumných lidí, dokonce i na těch vyšších rozhodovacích úrovních se snad najdou, ale panuje tam divný obecný duch. Původní příroda už není. A podle toho se musíme zachovat. Nebránit ty již neexistující konstrukty přírody, ten Chrám Matky Přírody - raději přiznat, že je to celé dávno jinak a že se nám příroda nepomstí, jak se to kdysi říkalo. Takže si přiznejme, že třeba Krkonoše jsou ve skutečnosti už dávno suburbií, městskou periferií, a podle toho se tam musíme dál chovat. Jen dva typy lidí říkají, že to není pravda a že jsme pořád na venkově, v horách a v přírodě. Tvrdí to ochranáři, tam je jasné proč, a developeři, a tam je to také jasné. A díky nim jsou pořád národním parkem se všemi jeho současnými neduhy. Neznamená to péči o Krkonoše nějak zmírnit, ale prostě ji úplně změnit - o prales se taky musíme starat jinak než o lesopark.

* Vy se rovněž kriticky stavíte k myšlence vyhlásit Národní park Křivoklátsko. Proč?

Tam se řeklo, národní park ano, ale jak uchlácholíme místní venkovany, kteří tam chodí na borůvky? Řeklo se, že venkovan smí do lesa a na borůvky, protože on je součástí místního ekosystému. Kdežto Pražákovi přerazíme pazoury. Absurdní? V podstatě to lze logicky vyložit pouze tak, že venkovani nejsou lidi. A to asi nikdo říct nechtěl. Myslím, že vyhlášení národního parku má hlavně symbolickou hodnotu, což je v pořádku. Jenže je to symbol, že máme rádi divočinu, což ale nemáme, chceme a dokážeme o ni dbát, což moc nechceme, a že jsme nevyrostli ze sentimentálního přístupu k přírodě, který v pracovní době střídáme s cynickým pragmatismem. Pomáhat krajině kolem sebe je dobré a je na čase to začít dělat pořádně. Ale vyhlašovat národní park, tedy chtít vládu přírody ve staré kulturní krajině, padesát kilometrů od Prahy?

* Kdo to vlastně vymyslel?

To nevím, asi nějací politici. Slyšel jsem, že je to jediný způsob, jak to tam uchránit před úplnou devastací, dejme tomu před vytěžením a následnou rekultivací v síť satelitů a golfových hřišť. Ano, tohle je nebezpečí. Když se tam rekreoval král, je to dobrý důvod, aby se tam vrhla stáda dnešních boháčů. Ale s tím nelze bojovat tak, že to území prohlásíme za prales. Prales to není a nebyl. Takhle se osud Křivoklátska stane jen další kapitolou z historie banánové republiky Česko a ostudu z toho může mít časem nejen ministerstvo životního prostředí, ale celý národ.

* Jak by tedy měly podle vás režimy Krkonoš, Křivoklátska či ochrana přírody vůbec vypadat?

Biolog Martin Konvička o tom říká docela přesně: Nechráníme přírodu málo, chráníme ji špatně. Já bych dodal, přírodě se má pomáhat a chránit ji. Chránit, to už umíme pomocí zákazů a pokut. Víme, co v krajině zakázat, v podstatě všechno, na co ukážeme prstem, potud je ochrana přírody jakýmsi kladivem na čarodějnice. Ale co je v plenkách, je umění pomáhat. Pomáhat krajině tak, aby byla místem pro lidi i pro přírodu. Pomáhat lidem, aby jim ta příroda nevadila víc, než je nutné, a přírodě, aby ty lidi vydržela. Ochranou jednoho před druhým se to nevyřídí. Je to opravdu jako skloubit zájmy různých generací v jedné vesnici: sebedokonalejší a sebetvrdší zákony nepomohou, ti lidé se musí napřed naučit spolu žít a mít se rádi. Tady to říkám hodně obecně, což třeba vypadá podezřele, ale ono se speciálně už musí řešit místo od místa a problém od problému, pokaždé jinak.

* Třeba na Šumavě?

Ale tam by bylo potřeba napřed uklidnit vášně, jenže to už půjde opravdu těžko - proti sobě se postavily nereálný ideál Přírody a typicky česká schopnost porazit, vykuchat a prodat vlastní matku, pokud se na tom něco vydělá. Ovšem není to symetrické, jak vidíte, jedněm jde o zájmy v rozměru století krát střední Evropa, druhým o zájmy v rozměru rodiny a několika let. Možná, že tamější lidi poznají, oč se na Šumavě hraje, až když budou poslední kamiony se dřevem za hranicemi a poslední šumavské lesy budou ty, kde je dneska mrtvý les po kůrovci. A okolo bude jenom síť pustých sjezdovek bez sněhu a domů s červenou lucernou, zhasnutou pro nedostatek zájmu.

* Právě jste strávil celý studený lednový den v terénu, já ve vyhřáté kanceláři. Při tom mne napadlo, že mnoho lidí by do přírody nevyrazilo, ani kdyby za okny kvetly třešně, že spoustě lidí jsou tyhle problémy a příroda zcela lhostejné.

Vzpomínám si na jednu kolegyni, Dominiku, přijela až z dalekého Madagaskaru. Když jsme plánovali nějaký výlet, bránila se. „Na výlet? Ani náhodou, kvůli tomu jsem do Evropy z Tananarive nepřijela! Ani u nás na Madagaskaru jsem v pralese nikdy nebyla, co bych tam proboha dělala? V lese je vlhko a štípou tam komáři, já jsem panelákovej člověk.” Přitom ona je bioložka, parazitoložka. Ale to je v pořádku, je to autentické, upřímné a legitimní. Vždyť jakápak příroda, to je dnes do značné míry jen romantický přelud.

* Až doteď jsem si myslela, že jsme z přírody vzešli, patříme do ní, a proto máme i potřebu se do ní vracet. Proč by nám jinak bylo tak dobře v lese, u řeky, na kopcích, v lukách?

To jsou takové řeči, že se musíme vracet do přírody. Copak příroda nejsme i my sami? Nemělo by nám to stačit? Například můj pes tohle neřeší, nemá potřebu se vracet, přitom je to boxer, a tedy už pořádně daleko od svého vlčího původu. Tyhle návraty často bývají nesmyslné, sentimentální úniky.

* Ale to není romantismus, život ve městě člověka prokazatelně stresuje. Už Konrád Lorenz ve své knize Osm smrtelných hříchů připomíná, že v přelidněných městech ztrácíme schopnost mít rádi druhé, naopak v nás roste agresivita.

No ale co s tím? To má být fyzikální zákon, že venkovan je hodnější než městský člověk? Jestli někomu život ve městě vadí, tak ať se pokusí nastěhovat na vesnici. Ale varuji, na normální české vesnici to trvá generaci, než s ní srostete, a ostatně, civilizace už z venkova rovněž dávno udělala město, starý dobrý venkov již dávno přestal existovat stejně jako „původní” příroda. Když přijedu do Lhoty, v čem se liší od města? Maximálně tím, že tam si všichni lidé vidí do škopíčku a závidí si způsobem, který já z paneláku neznám. A navíc je leckde smog z komínů, pochybná voda ve studnách a okolí zaneřáděné chemií, to je ten zdravý venkov? Nejsem si tedy úplně jistý, že návrat na venkov je pro měšťáky nejlepší nápad, i když se to kanonicky ochranářsky často takto říká.

* Městský člověk se tedy již natolik adaptoval na město, že mu venkov škodí na zdraví? Jako když se kuřák rozkašle na čerstvém vzduchu?

Hlavně kéž by se dnešní podoba města adaptovala na člověka! Auťákům, těm je tu hej, ty nikam nezablouděj... Momentálně už žije většina lidí planety ve městě, ale brzy nás bude tolik, že se může stát cokoli, možná města už za chvilku splynou s venkovem, celé se to tu položí a my zase budeme potřebovat dva ary půdy na rodinu a na nich budeme hlídat svoje geneticky modifikovaná rajčata před geneticky modifikovanými krysami a k večeři bude krysa na rajčatech. Třeba nás nějaký pořádný kolaps vrátí zpátky do mezolitu, tedy střední doby kamenné, což byla docela poctivá civilizace. Ano, budeme vybaveni neolitickými až moderními znalostmi, ty se ale nebudou příliš používat, stejně jako se to stalo středoamerickým indiánům. Tedy moje hravá představa: Člověk opět žije ve střední době kamenné, znovu chodí, loví, sbírá, vynálezy z civilizačního rauše jako pšenici a pušku nezapomene, ale moc je nepoužívá, má je jako jakousi záložní strategii. Stejně jako my máme záložní strategii umět to pořád se dřevem, rybami, houbami, včelami a lesními plody - jen to nezapomenout.

* Jak to vlastně máte s přírodou dneska vy?

No, já ji potřebuju k životu, samozřejmě. Ale zároveň jsem Pražák a vím, že bych v přírodě opravdu nechtěl bydlet. Obdivuju lidi, kteří to umí, stejně jako přivítám, když oni budou obdivovat mě, že umím bydlet v Praze.

* A které části Čech máte obzvláště rád?

Já i to Křivoklátsko nebo cokoli, ale spíš mě lákají kraje, které zatím nikdo moc rád neměl. Tak třeba nyní vznikající suburbii mezi Slaným a Benešovem. Ne že bych byl úplně odvázaný, že už tam všude je fakticky do dálky rozlezlý okraj Prahy, který není ani městem, ani venkovem, ba ani jejich směsicí, ale čímsi zcela novým, a právě proto mě zatraceně zajímá, co se to tam děje. A to samé platí pro severní Čechy...

* Vy, jak známo, zaujímáte spíš věcný, pragmatický přístup. Říkáte, že krajinu, kterou tu máme teď, se musíme naučit milovat. Naučil jste se tedy milovat třeba Temelín a solární parky?

Jasně, slova jako víra, naděje a láska nutně k pragmatickému přístupu patří, jinak se z něj stane náboženství vyžírků. Můj estetický názor na Temelín: Je strašně ošklivý zdálky, ale zblízka je to palácový komplex. A těsně okolo je normální příroda. Větrné elektrárny jsou vyloženě hezké. Zato fotovoltaika je opravdu hnusná. Že se do toho nechali lidi vmanipulovat a že si ministerští ekologové nechali nalhat, že to vlastně chtějí, to je děs. Ještě pár generací se bude špatně vysvětlovat, jak se takováhle věc mohla stát. Ti lidé snad vůbec neviděli, jak to vypadá, nebyli schopni elementární prognózy, jak to dopadne, když budou zrcadla stát na každém poli. Další klasický příklad, kdy chybí selský rozum a kdy jde jednání úředníků přímo proti němu.

* Tohle ale už není věc ochranářů?

Není a nechám už kritiky ochrany přírody, mnohařádově zhoubnější je, co dělají pod vylhanou záminkou ekologie ministerstva i firmy. Pod ekologií se schová rekultivace dolů, těžební devastace a exportní rozprodej lesů, herbicidování železnic, bezhlavé zalesňování volných strání... Tam všude tečou naše miliardy do terénu i do soukromých kapes, a to v naprostý neprospěch přírody i obyčejných lidí. Musíme najít zdravé jádro takových aktivit a začít je dělat úplně jinak. Takhle je to velký organizovaný a státně podporovaný podvod, a pokud to někde praskne, rychle se ukáže prstem na ochranáře, zelené nebo ekologické nevládky, že to jejich resort a jejich selhání.

* Opusťme už raději tristní českou krajinu. Tedy, lákají vás vůbec cizí kraje?

Samozřejmě mě nejvíc baví česká krajina, neboť je při ruce a je to jaksi má vlastenecká povinnost. Ale nevzpírám se ani jiným krajům.

* Zatímco u mnoha lidí je to naopak, je jim lhostejná česká krajina, neznají ji, za to vášnivě cestují do ciziny.

Jasně, jedou do Mexika, a potom se diví, že tam mají vše pálivé včetně slunce. Proč jezdíme? Abychom mohli jít potom do hospody a vytahovat se tím. Ona tahle touha je starého data, vždy se jezdilo někam, být zcestovalý se cenilo, člověk tím získával větší přehled o světě a vážnost doma. Kdysi, když jsem bydlel v Dolní Lhotě a jel se podívat do Horní, bylo to skutečně poučné. Protože měli třeba jinak nastavený čas mezi posvícením a začátkem setí, a ukázalo se, že jsou díky tomu bohatší, protože se mohou lépe připravit, zatímco my máme jen týden, takže jeden den jsme ještě opilí po masopustu a druhý den už musíme sít. Toto fungovalo na úrovni malých měřítek, kde bylo co kopírovat. Ale už to poněkud přerostlo. Když se bavím s lidmi, kteří objeli svět a ptám se jich, cos tam viděl, často z nich lezou neskutečné blbosti. Nová kategorie: lidi zhlouplí cestováním.

***

Přiznejme si, že Krkonoše jsou ve skutečnosti už dávno suburbií, městskou periferií. Je třeba připustit, že do přírody patří něco, co do přírody nepatří. JIŘÍSÁDLO (* 1958) Narodil se v Praze, vystudoval geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK, pracuje v Botanickém ústavu AV ČR v Průhonicích. Zabývá se sociologií rostlin, minulostí a současností krajiny a vegetace. Účastnil se řady výzkumných asijských expedic. Je autorem studie Krajina jako interpretovaný text a deníkových záznamů Prázdná země a spoluautorem knih Krajina a revoluce, Biologie krajiny, Něco překrásného se končí: Kolapsy v přírodě a ve společnosti.