Dvě pražské iniciativy organizovaly Týden za stromkaře, kterým chtěly upozornit na podvody při zaměstnávání cizinců v českých lesích. Zveřejňujeme proslov jednoho z organizátorů, který zazněl na nedělním pochodu.

Cílem Týdne za stromkaře, jehož hlavní akcí byl pochod 27. března od ministerstva zemědělství k ministerstvu vnitra, bylo upozornit na podvody při zaměstnávání cizinců v českých lesích a podpořit lesní dělníky v jejich úsilí o získání nezaplacených mezd. Jen sedmdesáti čtyřem lidem, které zastupují právníci, mají firmy Affumicata a. s. a Wood Servis Praha s. r. o. dlužit okolo 2,5 milionu. Celkově se přitom jednalo o stovky vietnamských, rumunských či slovenských lesních dělníků, kteří pracovali pro tyto firmy na veřejných zakázkách, jež vyhrála v minulých dvou letech společnost LESS &FOREST s. r. o.

Iniciativám a jednotlivcům, které se v tomto případu angažují, jde kromě získání alespoň části nevyplacených mezd o rychlejší vyšetření tohoto případu a zastavení dalšího vykořisťování v lesnictví ze strany stále stejných zaměstnavatelů, které má pokračovat i v roce 2011. Na pochod přišlo více jak sto lidí včetně bývalých lesních dělníků z Vietnamu. V Národní technické knihovně v Dejvicích (u vchodu do noční studovny) je o případu stromkaři malá výstava, kterou je možné zhlédnout do 13. dubna.

Peníze prý nerostou na stromech. Ale rostou. Tedy hlavně jak pro koho. Pro stromkaře ne. Ani jeden z bývalých lesních dělníků, které jsme potkali, nedostal zaplaceno za veškerou svou práci. Pokud dostal vůbec něco.

V téměř dva roky staré tiskové zprávě společnosti Less a Forest, která měla smlouvu s Affumicatou, pro kterou zase pracovali stromkaři, se vyzdvihuje kvalitní práce při osázení lesa 13 miliony sazenic tisícovkou pracovníků. Byly tehdy nějaké komplikace? Jediný problém měl být ten, že byl sadební materiál po prudkém oteplení připraven k narašení a bylo ho potřebné okamžitě zasadit.

Tisková zpráva se ale nemá zájem chválit „komplikacemi”, které práce v lese přinesla mnoha dělníkům. Možná bychom tiskovou zprávu s ohledem na naše dnešní znalosti mohli doplnit vysvětlivkou. V Posázaví, na Kutnohorsku, na Šumavě, v Krkonošském národním parku či v Krušných horách by se na místech, kde pracovali stromkaři, mohly dát tabulky s tímto nápisem: „Tento les vysázeli v rámci nedobrovolné bratrské pomoci stromkaři.” A bude tam i rada pro turisty a houbaře: „Do lesa s sebou noste v bochníku o jeden krajíc více. Vykořisťovaní zahraniční pracovníci jej ocení.”

Velké lesní giganty, jejich subdodavatelé a státní podnik Lesy ČR vytvářejí ve státních lesích podmínky třetího světa. Stromkaři zakusili těžkou a špatně či spíše neplacenou práci, ponižování, rasismus nebo i hladovění. A také vyhrožování násilím. Proti nevyplácení mezd a nedodržování dohodnutých podmínek stromkaři na některých pracovištích i protestovali.

Otrocká práce! Tak to nazvala některá média. Ale co znamená slovo „otroctví”? Neodsouváme tím problém, který je tady  a teď, někam do minulosti? Přitom zkušenost práce stromkařů úzce souvisí s obecnými zhoršujícími se pracovními podmínkami v lesnictví. Jde nám o spravedlnost pro stromkaře a získání jejich nezaplacených mezd. Ale tahle extrémní zkušenost řady pracovních migrantů  vyplývá z dlouhodobého znehodnocování práce lesních dělníků vůbec, ať už jde o zaměstnance, nebo malé živnostníky.

V internetových diskusích mezi lidmi pracujícími v lesnictví totiž zaznívá: „Nikoho naše situace nezajímá, vždyť my zažíváme podobné věci; samozřejmě, že cena práce je ve veřejných zakázkách tlačena dolů pod únosnou mez; jsme diskriminovaní, zajímají se jen o cizince.” Ano, v tomto případě se zajímáme pouze o zahraniční pracovníky. Ale skrze mluvení o nich chceme mluvit i o nedůstojných pracovních podmínkách v lesnictví.

Mantrou dneška je konkurenceschopnost. Mluví se o přesouvání výroby do zemí, kde jsou pro ni vhodnější podmínky. To ale neplatí pro lesnictví. Zatím nikdo neplánuje přemístit české lesy do Vietnamu, hornatých regionů Rumunska či na východní Slovensko.

Iniciativy, které zorganizovaly tento pochod, jsou proti vytváření podmínek třetího světa ve státních lesích. Jako více privilegovaní jsme se postavili za méně privilegované. Známe lépe instituce, na které je možné se obrátit, jsme schopni si najít volný čas na angažování se v tomto případě, máme kontakty na média. Nenecháváme se odradit neochotou či neschopností úředníků, kteří umí lépe odpálkovat lidi, co neznají přesně svá práva. A je nám čím dál tím jasnější, že jednotlivci nemají šanci.

Iniciativa za práva pracovních migrantů a migrantek

Iniciativa Ne Rasismu