Zvyšující se požadavky na zužitkování zbytků po těžbě stromů při obnově lesa souvisí především s jejich využitím v energetice, kde jako obnovitelný zdroj mohou přispívat ke snižování výroby elektřiny a tepla z fosilních paliv, a tedy ke snižování emisí CO2, zmírňování nárůstu skleníkových plynů v atmosféře a zpomalení změny klimatu.
Státní energetická koncepce České republiky z roku 2015 předpokládá nárůst využití biomasy pro energetické účely z 1879 GWh v roce 2015 na 4645 GWh v roce 2040. Avšak „lesní dendromasa“ a „lesní těžební zbytky“ představují pouze omezenou část z biomasy využitelné pro energetické účely.
Přes určitý pokles poptávky spojený s poklesem výkupní ceny lesní štěpky, je stále odvoz těžebních zbytků z lesa poměrně rozšířený. Je tomu tak jednak proto, že byly vybudovány energetické a jiné zdroje, které štěpku využívají, jednak proto, že se i při minimální výkupní ceně snižují vlastníkům náklady na likvidaci klestu a přípravu ploch před zalesňováním.
Odvoz štěpky z lesních porostů není v hospodářských lesích legislativně limitován. Ovšem jeho vliv na bilanci a zásobu živin v lesních půdách může být zásadní. V současné době je kvalita lesních půd z hlediska obsahu živin v řadě případů horší, než by šlo z jejich „tabulkových" vlastností odvozovat v rámci lesnické typologie. To zvyšuje riziko pro trvalou udržitelnost kvality lesních půd.
Proto vědci z VÚLHM, v. v. i., dlouhodobě sledují a hodnotí obsah živin v lesních půdách na území celé České republiky. V rámci výzkumného projektu „Postupy lesnického hospodaření v lesích vyšších poloh pro zajištění udržitelné bilance živin, sekvestrace uhlíku a udržení organické hmoty v lesních půdách“ zpracovali certifikovanou metodiku „Doporučené metody nakládání s těžebními zbytky v lesních porostech s významnou produkční funkcí z hlediska udržitelnosti bilance hlavních živin“.
V ní shromáždili informace o půdním chemismu pro většinu cílových hospodářských souborů, stanovili rizika odvozu lesních těžebních zbytků pro bilanci živin v lesním ekosystému a doporučují základní opatření pro minimalizaci těchto rizik. Hlavní část výzkumu vědci realizovali na majetku Kinský Žďár, a. s.
Pokud chceme zajistit princip trvalé udržitelnosti, je nutné odnášet z ekosystému nejvýše takové množství živin, které může být v době obmýtí nahrazeno zvětráváním hornin či atmosférickou depozicí. Přitom nelze zapomínat ani na další formy ztráty živin z ekosystémů, jako je vyplavování půdní a povrchovou vodou nebo v extrémních případech vodní či větrnou erozí.
Z hlediska odnosu živin se jako „nejbezpečnější" jeví těžba a využití hroubí (kmenů s tloušťkou nad 7 cm) bez kůry. Zásoba živin a mikroprvků ve dřevě kmene je relativně nízká. Jinak tomu ale je, když z ekosystému odnášíme i další části biomasy. Již v šedesátých letech dvacátého století bylo prokázáno, že např. stromová metoda těžby, při které je vyvážena veškerá nadzemní biomasa, vede k narušení živinové bilance a na chudších stanovištích k rychlé degradaci a acidifikaci lesních půd.
Podíl nehroubí (větve a stromové vršky s tloušťkou do 7 cm) se v nadzemní biomase porostů pohybuje podle věku a dřeviny obvykle v rozsahu 10–15 %, avšak obsahuje daleko vyšší zásobu živin, než by tomuto poměru odpovídalo. Je tomu tak kvůli vyšší koncentraci těchto prvků v kůře a v asimilačních orgánech, které jsou v těchto částech biomasy významně zastoupeny.
Vědci například zjistili, že při odvozu veškerého nehroubí ze smrkového porostu se z lesního ekosystému oproti klasické těžbě ztratí dalších až 320 kg dusíku, 28 kg fosforu, 172 kg draslíku, 220 kg vápníku a 30 kg hořčíku z hektaru.
Zatímco v případě uhlíku tvoří dřevo kmene více než 80 % celkové biomasy, v případě dalších živin je situace značně odlišná. U draslíku a hořčíku je to zhruba polovina, u vápníku zhruba 45 %, u dusíku pouze třetina a u fosforu dokonce jen čtvrtina celkové zásoby těchto živin v biomase stromu. U dusíku a fosforu je vysoká zásoba zejména v jehličí a větvích, u bazických kationtů je podíl obsažený v jehličí nižší, významně jsou však obsaženy i v kůře kmene.
V rámci celého obmýtí při celkovém využití biomasy je z ekosystému odneseno dvakrát více dusíku a fosforu a nejméně o třetinu více bazických prvků než při klasickém odvozu pouze kmenů. Odběr těžebních zbytků může být rozhodující pro ekosystémovou zásobu dusíku, fosforu či draslíku. U vápníku a hořčíku je podíl v nehroubí nižší, ale významný – stále představuje třetinu až čtvrtinu celkové zásoby živiny. Vzhledem ke stavu lesních půd a zjištěné úrovni výživy porostů tak může odběr biomasy nehroubí představovat velké riziko pro výživu následujících generací lesa, zejména v případě fosforu, vápníku a hořčíku.
Z výzkumu ukazuje, že odběr nadměrného množství biomasy z ekosystému je z hlediska živinové bilance vždy rizikový. Toto riziko významně narůstá v případě odnosu těch částí biomasy, které jsou bohaté na živiny – tedy asimilačních orgánů a větví, které mají vysoký podíl kůry, v níž jsou koncentrovány bazické prvky.
U hlavních živin v lesních půdách je limitní faktor zejména obsah vápníku, jehož přístupné formy jsou nedostatečné na větší části území ČR. Vzhledem k horninovému podloží je navíc možnost doplnění vápníku zvětráváním na většině lokalit omezená.
Problematická je rovněž situace u fosforu, jehož nízké obsahy v půdách lze sledovat prakticky napříč všemi stanovištními podmínkami. Pro příjem fosforu je často rozhodující symbióza s mykorrhizními houbami a v některých případech může být tento prvek pravděpodobně přijímán přímo z organických vazeb.
Tradičně býval za limitující faktor růstu lesních porostů považován dusík. To v současné době již neplatí. Kvůli historické i současné depoziční zátěži jsou přinejmenším svrchní vrstvy minerální půdy na dusík poměrně bohaté. Zvýšená dostupnost tohoto prvku ovlivňuje zřejmě jak zvýšený přírůst dřevin, tak změny v druhovém složení přízemní vegetace. Ve vyšších a horských polohách pak často vzniká výrazná nerovnováha mezi dostupností dusíku a nedostatkem bazických prvků, což může dále negativně ovlivňovat výživu i zdravotní stav lesních porostů.
Metodika byla zpracována při řešení projektu TH02030659 „Postupy lesnického hospodaření v lesích vyšších poloh pro zajištění udržitelné bilance živin, sekvestrace uhlíku a udržení organické hmoty v lesních půdách“.
Metodika je ke stažení zde
TZ VÚLHM
Komentáře
První, co dnes "slavné" Obce dělají, je že zvyšují daně z nemovitostí a tedy i lesů, aby měli na tantiemi pro zpřízněné a na chodníky a další zbytečnosti, bez kterých to šlo století.
No a lidé, ti se skoro nastěhovali do lesů a na chodnících jich skoro vidět méně než v lesích.
A TAK TO TU CHODÍ... NA LES NEZBÝVÁ....
Stejně tak diskuse o holosečích je vlastně zcela zbytečná, protože vždycky záleží na tom, jak velkou "díru" v lese máme na mysli. Celá diskuse o holosečích je v podstatě opět blamáží o spektakulární otázce, zda je přípustné (lepší) les nechat růst, nebo jej i těžit, protože tam, kde se vytěží byť i jenom deset stromů najednou (malá holina), tam někdo druhý dokáže vyvolat hloupou otázku o holosečích. A to ještě vůbec nemluvíme o způsobech pěstování lesa (existuje vůbec pěstování lesa :-)), protože v borovinách je to něco úplně jiného než ve smrčinách. Na vysvětlenou: například názor, že borovice se má obnovovat výběrově (nikoli holosečně) tady byl také už mnohokrát a přitom s reálnou situací života lesa, nároku dřevin a teorií lesního hospodářství, to nemá nic společného. Prostě borovici je lepší dělat holosečně a BASTA (smajlík :-)).
Negeneralizujme. V případě borovice či dubu jsou holoseče v rozumné velikosti (o níž lze dále diskutovat) samozřejmě možné a dokonce žádoucí. V případě smrku, má-li být produkován "tradičním" a obávám se, že nadále již neudržitelným způsobem, do jisté míry také. Hospodaříme-li však třeba na stanovišti 4s či 5s a chceme-li být považováni za lesníky pěstující skutečně trvalé udržitelné porosty, je zřejmé, že bychom měli v míře podstatné hospodařit s bukem a jedlí. Zde jsou jakékoliv holoseče nepřípustné a vedou pouze k ústupu oněch dřevin, či k jejich sice udržení, ale redukci vitality a kvality hmoty.
Chybou "tradičního" (či jak je nazveme) lesnictví je právě ono "zglajchšaltování" hospodářských postupů směrem k holosečím, a to v míře nemalé i tam a u těch dřevin, kde jsou holoseče naprosto nevhodné. Výsledkem je boj jedle o holé přežití na většině území státu a ano, i masové poškozování náletu listnatých dřevin, neboť zvěř nemá v lese boreálů věkových tříd i při stavech nižších než dnešní obecně myslivci hypertrofované, odpovídající potravní nabídku. Následkem toho jsme v začarovaném kruhu boje s myslivci, kde jsme dosud bohužel těmi méně vlivnými.
Domnívám se, že oné mnohem větší adresnosti, pokud jde o výběr hospodářských způsobů, se naši následovníci tak jako tak nevyhnou.
Beze sporu platí, že jedle potřebuje pomoc, ale samotné jedli pomůžeme především tím, že jí nebudeme kácet. Výsadbou jí pomůžeme pouze velmi málo, pokud nemáme v ruce kulovnici, protože skutečně platí, že zvěř chápe jedli ve smyslu "jedlá" a to se týká vlastně i nás, protože pokud se odkážeme toliko na konzumaci koniferů, tak velmi brzo budeme preferovat jedli
A co se týče adresnosti hospodářských způsobů, tak platí, že vše již bylo zjištěno. Jediné, co chybí je vlastník lesa, který to bude také CHTÍT dělat.
Podlehli jsme iluzi, že pasečný koncept lesnictví lesu úspěšně vnutíme. Byli jsme v tom podpořeni milióny hektarů jalových pastvin, pro hospodáře déle nevyužitelných, jež bylo třeba rychle a výhodně zalesnit. Podporovali jsme výzkumníky tvrdící, že menší paseky jsou systému středoevropského lesa přirozenými, a naopak jsme upozaďovali ty, kdož tvrdili opak. Výsledkem je, že jsme pěstěné dřeviny rozdělili do pouhých dvou skupin: ty, jež je možné holosečně kultivovat (a tedy jsou hodny lesníkovy péče), a ty ostatní, jež musí ustoupit ku prospěchu těch prvních. První obmýtí nám dopřávala iluzi téměř zázraku, abychom pak o to hůře vystřízlivěli. Dnes se přeme o to, zdali je současný stav vyvolán zanedbáním opatření, či zda se projevily dlouhodobé, po dlouhý čas skryté, následky nepřirozeného holosečného způsobu na naši krajinu. Já již mnoho pamatuji, i já ve svém mládí patřil k fanouškům onoho poručíme větru dešti. Dnes ale už vím, že to byla chyba, a to chyba obrovská, z níž se porosty tam, kde dosud nezačala být odčiňována, budou další stovku let nejméně vzpamatovávat.
Jedle je jedlá, dub má již od mládí silnou kůru a nesuchý buk zase nehoří. Stavy velkých bylinožravců, jakým byl například zubr, nikdy nebyly tak vysoké, aby naše krajina byla polostepní, či dokonce stepní, snad s výjimkou drobných poloh v Českém krasu či na nejjižnější Moravě. Naše lesní dřeviny se tomu přizpůsobovaly, po čas mnohonásobně delší než lidské žití, ale i než trvání těch nejvznešenějších kultur. Paseky jim zůstaly neznámé, neumějí v nich solidně žít, a proto jsou jim nevlastní i holoseče.
My jim je ovšem vnutili a dnes, po několika řádných obmýtích, se divíme či pláčeme, dílem samozřejmě čílíme. Jako pijan pijící dlouhá desetiletí nejtvrdší destiláty, nevidíme při diagnóze cirhózy lékařem působení oněch dekád, ale pouze vliv posledních několika skleniček, předcházejících diagnóze. Zkoumáme ty skleničky, a nechápeme mnozí ničeho. A ano, vždyť zajisté ani chápat nemůžeme, díváme-li se takto.
Není jiného dlouhodobě úspěšného přístupu v lesnictví střední Evropy, myšleno jistě ekonomicky, nežli pěstování původních dřevin na vhodných stanovištích způsoby, jež co nejlépe kopírují jejich přirozené růstové podmínky. Tedy holoseče až na výjimky vyloučit, stinné dřeviny obnovovat pod ochranou mateřeského porostu, a samozřejmě mnoho dalších opatření, jež jsou nám všem známa, v relaci s tímto.
Ve sporech s myslivci v pohledu společnosti nevítězíme, neboť i oni mají svou pravdu. Na mnoha místech dosáhli při poměrně vysokých stavech srnčí odrůstání zmlazení dokonce i jedle, neboť množství ochráněného náletu přesáhlo bod přitažlivosti i prostou spotřebu zvěře. Zatímco jinde i při malých stavech, v krajině temných katedrál smrku nestřídaného ničím, bylo i málo u jedle zlikvidováno. Jsem jedním z posledních, kdo by myslivcům dělal propagandu, ale věřte, že nenaučíme-li se nazírat věc i z jejich pohledu, neposuneme se o píď.
Stalo se na jednom sněmu lesníků v devadesátých letech. A toho "pane kolego" od ing. Krečmera jsem si sakra považoval.
Lesy naší země ovšem nikdy nebyly čistý bor, a neměly by být ani nesmíšený či převažující smrk. I u toho Hodonína či Holíče byla sosna dříve pouze příměsí v chudé doubravě, než jsme se rozhodli - čistě pro své pohodlí a provozní jednoduchost - dub, natož různověký, téměř zcela vyloučit.
A co natož tak jedle? Také mám vzpomínku na onu dobu před těmi cirka 25 lety. Synovec z Valašska mne, vášnivého údržbáře oplocenek, pozval k vyčištění jedné své jedlové, snad téměř půlhektarové. Pětiletá výsadba, ničená onou paseční "diverzitou" téměř zcela. Pro jívu či jeřáb je na svěžím a teplém místě s výživnou půdou ne neobvyklé vyrůst i dva metry za rok; dokonce i co vyřežete v červnu, vám ještě do října opět o metr obrazí! Pracoval jsem onoho pěkného říjnového dne od rána téměř do soumraku, a práci zdárně dokončil. Jedle byly už téměř dvoumetrové, myslel jsem si, že je vyhráno, ale nebylo. Když jsem se vrátil v roce 2008, vypadalo vše jako dřív. Jedlí snad pětina, beznadějně živořících v podúrovni měkkých dřevin. A srnčí, mimořádně spokojená na tak bohatém pastviští, dokládající svou přítomnost na nemálo místech strženým jedlovým lýkem.
Nemyslím, že bychom na nechudých stanovištích potřebovali "sukcesi" dle inž. Krečmera. Pro úspěšnou sukcesi jedle či buku stačí (a dokonce je téměř podmínkou!) světlinka po vyvráceném velikánovi, jež poskytne zvýšený světelný požitek na plošce snad do 100 m2 nejvýše. Snad dvojnásobek pro smrk, chcete-li (a chceme-li záruku či aspoň příslib nikoliv pouze vyšší odolnosti broukovi, ale zejména kvality hmoty). Na nic většího nejsou naše dřeviny vyjma sosny či dubů uzpůsobeny, a nezaplatíme-li za naši paseční pošetilost my, zaplatí za ni nutně naši následovníci.
Ikdyž to sem nepatří, nedá mě to, nepřipojit postřeh. Sice asi jiné podmínky, zde bývala jedle plevel, který do války vyřezávali a stále máme dost vzrostlých jedlí na semeno.
Trochu dělám pokusy a pozoruju. Takže k tomu co píšete - jde o neporozumění jedlového životního cyklu.
Jedle zmlazuje fakt jako plevel, ale ideálně v listí - pod buky, lískami, javory. Čili kombinace jedle/listnáč je pro přežití velmi důležitá.
Nejlíp odrůstá a tady je ten postřeh k vašemu "ošetřování" zase pod listnáči - ale optimum je dostatek světla a větve, těch listnáčů, NAD jedlí tak o dva metry. Naprostý ideál jsou lísky a nad nimi nic. Bez zástinu nemají takový přírůst a trpí úžehem. To co popisujete, jim vadí ze všeho nejvíc - tedy vyřezávání měkkých listnáčů a to proto, že jsou stále v jejich konkurenci. Zatímco, když je přerostou a nebo sázíte pod ně, je jedle v optimu.
To je důležité ještě k jedné věci - pak roste hodně do šířky - což není pro nic za nic, ale jako ochrana proti loupání - přes větve se na kmínek zvěř nedostane.
Tím jsme při výsadbě konfrontováni s neúměrně vysokým předpisem hektarové výsadby. Špatně.
Shrnuto - když jívy nevyřežete a necháte přerůst a jen usměrňujete světelný požitek, pak jedle poroste, když je vyřežete jste, tam, kde povídáte.
A ještě - tady jedle v pohodě ze zmlazení odroste tak za 10, 15 let i ve stávaništi zvěře a bez plocení - ale má to jednu podmínku - je třeba pravidelně důkladně natírat celou vrcholovou růžici, ne jen terminál a morsuvinem. Kmínek pak nevyholí a není loupán. A vyřezávat konkurenční smrk.
Tydle zákonitosti nikdo nerespektuje a pak je překvapenej nezdarem.
I tam, u té Poznaně, nelze ale nevidět, že čistý bor tam asi taky nebude "domácí". V těch jezerech na ostrovech, odkud dřevo šlo těžce dostat, jsem viděl místo sosen staleté duby. Největší, co jsem vůbec viděl, měl asi tři metry výčetní průměr. Kdo by se s ním tahal.
A v těch borech tam, a taky v severním německu, nebo na píscích v okolí Kladrub nad Labem u nás, taky dub celkem dobře zmlazuje. Asi ne nahoře v přímoří, tam ale zase bez problémů zmlazuje borovice.
Takže holina, čímž nemyslím paseku ani mýtinu je v zásadě nutná jen pro druh, který v místě špatně roste a pak je otázka, zda má smysl se s tím patlat.
Já holoseče nikomu nevnucuji, tak mi je prosím nazakazujte.
Na ja, pane Klewar, filozoficky jistě zajímavá otázka.
Jenže problém je v dnešním chápání holoseče, nikoli velikosti "schachten".
Předkové totiž "holou seč" chápali poněkud jinak, než jen nějak velikou paseku.
Děda to alespoň vždy popisoval jako provedenou těžbu s odvozem hroubí i nehroubí i s jemným klestem, vyklučení pařezů s následným zoráním / byl od Kladrub nad Labem - písek / a osetím žitem. Takto se na skutečné HOLINĚ několik let polařilo aby se pak osela borovicí.
Tedy - nešlo o velikost díry - ale totální odstranění původní vegetace. To je holoseč.
Pak to má úplně jiný význam - protože i na dost velké pasece je možné ponechat pařezy, klest, podrost, zmlazení, výstavky, biotopové stromy. To nijak zásadně nesnižuje ekonomiku, ale je to prostě něco jiného - protože ono ani možná nejde o ty živiny chemicky, ale o organickou složku a mikrooganismy, které potřebují biologický odpad.
A to je úplně jiné hospodaření, než s vyfrézovanou holinou. Včetně dostupnosti živin, díky těm mikrooganismům.
Mimochodem k borovici, proč asi němci / ne bratři z východu / pěstují tuto ve směsi s bukem a těží výběrem ? A nemyslím podsadby na severu. To je prostě úplně vo něčem jiným, jak čistej bor.
Ještě takovej odkaz k těm světlomilnejm dřevinám a holosečím, názor "de france" :
Hervé de Talhouët-Roy, majitel lesa Autun v Thénezay, se včera podělil o své zkušenosti s ostatními vlastníky lesů v oddělení.
Právě v loveckém zámečku lesa Autun, majetku Hervé de Talhouët-Roye, získalo mnoho vlastníků lesů. Ve společnosti Esthelle Mercier, techničky národního centra lesního majetku, hosté diskutovali o hospodaření na hektarech. „Jsme tu, abychom majitelům pomohli se správou areálu. Tato setkání pořádáme proto, abychom shromáždili zkušenosti a dovednosti každého člověka,“ zdůrazňuje technik. Lesníci celý den obcházeli 650 hektarů, aby pozorovali přirozenou obnovu, kterou používal bývalý předseda resortní rady.
Přirozená regenerace pro kvalitnější dřevo
Od převzetí správy lesa Autun Hervé de Talhouët-Roy drasticky změnil lesnické metody. „Historicky se dřevo používalo k zásobování kováren v La Peyratte a bylo doporučeno palivové dříví. K jeho získání byl použit čistý řez,“ představuje majitel. Od nynějška se dřevo používá především pro konstrukční práce, jako jsou rámy nebo v bednářství. „K tomu potřebujete kvalitnější dřevo, které získáte přirozenou obnovou. Na rozdíl od toho umělého, který spočívá ve sázení stromů, zde používáme semena, která ze stromu spadnou,“ vysvětluje Esthelle Mercier.„Starší stromy se kácí, když nové začaly růst. Strom potřebuje k růstu tlumené světlo, takže ho přivádíme postupně,“ dodává . V největším soukromém lese Deux-Sèvres najdeme hlavně dub a borovice. „Máme 75 % dubů a 25 % jehličnanů,“ upřesňuje Hervé de Talhouët-Roy.