V konfliktu, který se týká šumavského kůrovce, si různé strany sporu pokládají odlišné otázky, mají rozdílný úhel pohledu a také odlišný přístup k životu.

Komu mají sloužit naše přírodní národní parky? – to podnes  nevíme. Politikové se domnívají, že lidu, pro přírodovědce je smyslem národního parku naopak ochrana přírody, a to zejména před lidmi. Možná vinou kůrovce nejvýrazněji tenhle rozpor představuje Národní park Šumava. Pro přírodovědce je přemnožený kůrovec (jako součást přírody) důkazem, že lidé porušili přírodní rovnováhu, a to hlavně jejím jednostranným hospodářským využitím. A kůrovec nás na to upozorňuje. Pro politiky jsou kůrovcové kalamity naopak výzvou, abychom v lese houževnatěji hospodařili; pouze v národním parku politikové nekladou na povahu lesa požadavek hospodářský, ale estetický: Aby les v šumavském národním parku přinášel návštěvníkům potěšení.

Taková je představa například ministra životního prostředí Pavla Drobila: přeci kvůli experimentu vědecké pýchy nebudeme nákladně chránit něco, co odporuje naší představě o přírodě. Dodejme ale, že naši představu o lese nám nevytvořil žádný prales, ale lesy hospodářské, pěstované nikoli kvůli stromům, ale kvůli dřevu. – Kdo se má dívat na hynoucí stromy, proč se máme obávat dalšího možného rozšiřování kůrovcové kalamity a sečítat hospodářské škody, když tomu můžeme hospodářskou činností, která nám při zpracování dřeva přinese užitek,  alespoň poněkud zamezit? Proč musí napadené stromy ještě ke všemu shnít? – diví se politici, například také Miloš Zeman nebo českokrumlovský hejtman Tomáš Jirsa.

Ti ochranáře kritizují za bezzásahové zóny, za myšlenku ponechat přírodě volné pole působnosti. Tvrdí, že bez našeho přičinění se nyní příroda poškodí více, než utrpěla naším přičiněním. Zdá se jim, že bez našich pil příroda už nemá sil, a že je v koncích prý dosvědčují právě ty smutné suché pahýly. Když nyní přírodě nepomůžeme, zhyne, což si pyšní ochránci nechtějí připustit, varují někteří politici. Spoléhání na moc přírody, která je nemocná, a proto bezmocná, jeví se politikům jako společensky škodlivý experiment. Pyšní přírodovědci pro svůj výzkum nemocné přírody hodlají obětovat i tu, kterou bychom mohli zachránit.

Z pohledu přírodovědců lidskou pýchu naopak představují politikové, kteří se prosazováním „zásahovosti” pasují do role zachránců přírody, což je pochopitelně lákavé. Tak také ministr životního prostředí Pavel Drobil, když nastoupil do funkce, věnoval jedno z prvních svých prohlášení Národnímu parku Šumava. Politickým rozhodnutím hodlá nechat v parku obnovit přírodu uvážlivou hospodářskou činností a tím také vyrve náš národní park z moci vědců a vrátí ho lidem, aby se znovu mohli kochat lesem podle našich představ. Jaké naše představy o lese jsou, ale už víme.

Kdo však zná Šumavu a v poslední době byl například v oblasti Roklanu nebo nad Modravou v okolí Březníku, Špičníka či Luzného, uviděl něco, o čem politici nemluví. Uviděl vzhledem k našemu poznání zvláštní les. Do výše vskutku jaksi výstražně ční uschlé pahýly stromů, ale spodní patro kolem souší se zelená mladými stromečky. Nikdo je tu nevysadil, samy bezzásahově vyrostly ze semen, jak je sem zavál vítr. Když se člověk oprostí od představy, kterou nám vtiskl hospodářský les, náhle zjistí, že je svědkem něčeho jedinečného, co bychom, a teď to může znít strašně, díky kůrovci nepoznali a nikdy neviděli. Z mého pohledu je to přímo zázrak – stovky, ba tisíce stromečků menších i větších, které se tísní ve shlucích, do nichž by je člověk-uvážlivý hospodář nikdy nezasadil. Tvoří skrumáže a tlupy, v nichž jeden nějak podporuje druhého, navzájem se chrání a vytvářejí si příznivé prostředí. Tak by to člověk opravdu nedělal. Teprve na takto oslabené přírodě vidíme její sílu.

Na ten zatím zakrslý hustý les jsme se dívali s publicistou a znalcem Šumavy Radovanem Holubem a já hádal těm průměrně metrovým stromkům tak pět šest let. Radovan mě opravil, že je jim možná třikrát víc. V krušných, horských podmínkách rostou velice pomalu, takže toho vzrostlého lesa podle našich představ se možná nedožijí ani naše děti.

Jak se les bude dále vyvíjet? – budou mít na skalnatém vidrholci všechny stromky dost vláhy a živin? Většina jich asi zase zajde, a nebo bude věčně živořit při zemi. Kdo budou ti vyvolení, nevíme, a bude zajímavé porovnávat, jaký průklest by dělal lesák a jaký výběr udělá příroda. Už teď ale bylo vidět, že stromky kryté před větrem starými soušemi jsou větší. Silnější stromky také rostly v blízkosti už spadlých a trouchnivějících pahýlů, které dodávaly stromkům živiny. Radovan Holub mě upozornil, že právě ty suché a zdálky poněkud strašidelně vypadající trosky někdejšího lesa jsou pro nový les dlouho nevyčerpatelnou zásobou živin. Na to by žádný lesák nepřišel, to je div přírody.

Zajímavé také je, že na bavorské straně jsou stromky poněkud vzrostlejší a Bavoři, opírajíce se o chodecké hůlky, chodí sem tento les pozorovat, ba obdivovat. Na to, na co my a naši politici pohlížíme jako na děs, hrůzu a obraz zkázy, se oni naopak s potěšením dívají jako na přírodní obrození.

Obraz toho „našeho” estetického, tedy hospodářského lesa, kde se mezi stromy stojícími v pravidelných rozestupech tak krásně houbaří a který má patrně na mysli i ministr Pavel Drobil, dobře známe odjinud. Avšak tenhle zrod lesa můžeme vidět jen díky bezzásahovosti šumavského národního parku. Příroda se tu pyšně neholedbá velkolepými divy, neslibuje nedosažitelné, ale už dlouho skromně pracuje na tom, co docení zejména další generace. My ale máme možnost ocenit schopnost její regenerace. A to je také, pane ministře Pavle Drobile, smysl šumavského národního parku, jehož přirozené, pozvolné procesy by nemělo ohrožovat žádné zbrklé politické rozhodnutí. Pravda ovšem je, že z politických kabinetů a kolbišť či z vrtulníku to není vidět, a pokud někdo neuspořádá tiskovou konferenci přímo pod Roklanem, mýtus o zkáze Šumavy se bude šířit dál.