Šumava s dramatickými protesty proti kácení stromů napadených kůrovcem připomíná jurodivé v akci při dávném uctívání stromů, lesů, hájů, obětování živých tu skále, tam pramenu, tj. vzývání pohanských obyčejů a zvyklostí. Koneckonců, jisté třeštění s mnoha modlami oživují i módní happeningy. Už i politikové se vyslovují! Sbírají prý volební body! Čtu studie o pěstování zdravého lesa a přírody od dob Leonovova románu Ruský les... Šumava mi už v názvu šumí slovanstvím. V jejím severozápadním cípu na rozhraní s Českým lesem je napořád zakutáno moje dětství za prázdninových pobytů v tátově rodišti v Nové Vsi u Kdyně. Kvůli kůrovcům a marné snaze jurodivých aktivistů jedu prozkoumat atmosféru mezi rozvětveným rodem, který se v Nové Vsi pravidelně shromažďuje u svátečních stolů o svatoanenské pouti koncem července.

Jdeme na jeden ze tří kopců, v jejichž úbočí je »naše« ves, »náš« potok a rybník, naše paměť. Jdeme na Ráj. Z tohoto dávného poutního místa je skvělý rozhled na Všerubský průsmyk, na Všeruby, zleva na Tannaberk s barokním kostelem Svaté Anny - sem chodívala i »naše paní« Božena Němcová. Také název Všeruby připomíná slovanskou řeč (název je zjevně historizující - od roku 1789). Ozývá se v něm lidská zkušenost s dávnými lesy -vše se rubalo, kácelo, sekalo (rusky »rubiť«) - odedávna tu byla obchodní stezka, před dvěma sty lety se začala stavět Kdyňsko-bavorská silnice (1811-1815). Stromy se kácely, hraniční přechod se rozšířil, obchod kvetl. V soudobé luxusní publikaci Mikroregion Kdyňsko s česko-německo-anglickým úvodem, s představením šestnácti obcí (financováno z programu Phare EU-2008) je upozorněno na aktuální využití hraničního přechodu »...s možností pěších, cykloturistických i motorizovaných výletů do sousedního Bavorska«. Kdepak asi zůstaly nepohodlné obchodní stezky údajně z doby kamenné? Jistěže se po znovuotevření hraničního přechodu od 1. července 1990 jezdí Všerubským průsmykem bez ideologizovaného embarga (zákazu) z dřívějška. Na zadrátovanou železnou oponu kdesi opodál kolem Hyršova nás – děti - vozili příbuzní z Nové Vsi (jednou jsme málem přejeli slepici). Jezdí se tudy i z Nové Vsi zdaleka ne jen »turisticky«, ale pěkně fofrem za prací skýtající výrazně lepší životní standard, než je tomu u nás doma. V zimě, v létě, bez ohledu na klimatické embargo v podobě hromobití či závějí. Snad v médiích, případně i v příručkách na pomoc rozvoji venkova, zaburácí výzva k solidaritě při dobrovolnickém vysazování tisíců nových stromků, při koordinovaném pěstování a dodávání nejvhodnějších sazenic?! Jako tomu bývalo v dobách Staveb mládeže, v mém případě stavby železnice na Moravě - tenkrát už mi nezbýval čas na svatoanenské poutě v Nové Vsi. K pomníčku desátníka Vojtěcha Retta cestou na Tannaberk mě dovedla až nová generace novoveských dětí v čele s dívenkou, která k pomníku natrhala »slzičky Panny Marie«, protože se jí to zdálo nejsprávnější (letos jsem o té historii vyprávěla jejímu staršímu pětiletému dítěti...).

Je dobře, že hosté na pouti z mého rodu v Chodově, Starci, Nové Vsi, Hluboké i odjinud odsuzují jedním dechem jakékoli další zdržování při kácení stromů napadených kůrovcem. Aktivisté nejenom že zdržují. Každý se zeptá, co to asi stojí peněz, jsou-li vykazováni z prostoru dokonce policií. Jakmile se objeví kůrovec, kácet bez milosti! To bylo hlavní echo. Zaznělo se státotvornou razancí. Státotvorně v menším prostoru Šumavy působí ale i zvelebení obce Nová Ves, která si péči opravdu zasluhuje už pro výjimečnou polohu v údolí na úbočí kopců Ráj, Čepice a Bezný s výhledy na zalesněné hřebeny Českého lesa, Šumavy a Bavorského lesa.

Překvapil i zcela nový poutač nad Novou Vsí s mapkou a ukazatelem na rozvodí dvou moří právě zde. Odtud se hrnou vody z potoků a studánek do Severního a Černého moře. Tuto událost nezaznamenalo 1. vydání publikace Nová Ves 1508-2008, zato v ní nechybí Návesní rybník s atraktivním pozadím v barevném provedení a v historické části na straně páté černobílé foto s nápisem Kovárna v Nové Vsi kolem roku 1900.