Nepsaným pravidlem pro každého, kdo chce vést slušnou polemiku, je opatřit si nejzákladnější informace a zvládat češtinu aspoň do té míry, aby se vyjadřovacím prostředkem nestal anakolut (výšin z vazby). Kdo nedá dohromady podmět s přísudkem, s tím věru nesnadno polemizovat: nelze například logicky vyvracet nelogickou větu: „Ohrožení národního parku kůrovcovou kalamitou a způsobů jejího řešení je vzhledem k tomu, že jde o živý organismus, velmi obtížné a stěží jednoznačné.” Autor této doslova citované věty, Petr Morávek, v článku Ševče, drž se svého kopyta (LtN 10) polemizuje s mou statí Holub na báni (LtN 8) a radí mi, abych se věnoval teatrologii a nepletl se odborníkům do řemesla. Už jsem si všiml, že kdokoli vytasí v polemice jako hlavní argument mé povolání (teatrolog), podává tím mimoděk neklamné znamení o své důkazní nouzi; ale budiž, je to názor a „munice” pana Morávka. Když však tvrdí, že dokud bývalý mluvčí NP Radovan Holub „přenášel myšlenky bursíkovského vedení parku”, byl jsem spokojený, a že kritizovat jsem jej začal poté, co uveřejnil své „poznání o neúspěchu koncepce bývalého vedení parku”, pak tím pan Morávek jen na sebe prozrazuje, že neví, o čem píše. Holub nehoroval pro standardní ochranářskou koncepci proto, že byl necelých 5 let mluvčím Národního parku, nýbrž přesně naopak: Holub se stal mluvčím NP právě proto, že více než deset let předtím horoval v desítkách a stovkách článků i vystoupení pro tuto ochranářskou koncepci jako ekologický publicista (i terénní aktivista s batůžkem navštěvující a podporující účastníky blokád). Jistě, každý může změnit názor – za předpokladu ovšem, že tento svůj obrat o 180 stupňů čtenáři věrohodně zdůvodní, a nebude bez jakéhokoli přechodu náhle hlásat přesný opak, za cynického předpokladu, že čtenář je postižen idiotií, neboť si nepamatuje, co aktivista hlásal ještě včera.

Jestliže někdo 18 let píše – z toho většinu času naprosto svobodně, z vlastního rozhodnutí – že je něco bílé („To, co se děje na Šumavě, není žádný experiment, experimentem by bylo kácení v NP”) a pak tentýž člověk přes noc otočí a napíše, že je to černé („Nezodpovědný experiment ekologů selhal”), aniž uvede, že sám byl po dvě desetiletí propagátorem a pak 5 let i placenou součástí tohoto „nezodpovědného experimentu”, pak o etické věrohodnosti jeho včerejších i dnešních postojů lze mít oprávněné pochybnosti. Ty jsem si dovolil vznést.

Ačkoli žiji a pracuji na Šumavě pravidelně třetinu roku už třicet dva let a publikoval jsem o ní stovky novinových i knižních publikací (nevím, kde bere pan Morávek důkaz pro tvrzení, že „Jan Stráský ví o Šumavě z vlastní autopsie mnohem víc než Vladimír Just”), přesto jsem – stejně jako Stráský či Holub – v dané oblasti laik. Opírám proto své soudy o nálezy odborníků. To pan Morávek čtenáři Literárek rovněž zamlčel, ač jsem se jich výslovně a jmenovitě dovolával. Vycházím totiž úzkostlivě z analýz desítek profesorů, renomovaných přírodovědců a lesních odborníků z řady vědeckých ústavů, kteří na rozdíl od pana Morávka, Stráského, Holuba či mne konají na Šumavě dlouhodobý terénní výzkum a publikují o tom vědecky nezpochybnitelné výsledky (včetně vyhodnocení družicových snímků). A ti všichni se shodují na tom, že příroda ve vrcholových partiích Šumavy, neřízená motorovou pilou, zázračně regeneruje a že tím, kdo ji v současné době smrtelně ohrožuje, není kůrovec, ale Jan Stráský. Technokrat ignorující jejich vědecké poznatky, který chce do nejcennějších zón vpustit harvestory a motorové pily. Totéž se pokusil v menší míře před 15 lety udělat jeho předchůdce Ivan Žlábek, s jediným výsledkem: gradace kůrovce poklesla – stejně u nás jako v sousedním Bavorsku, kde nezasahovali. Jen s tím rozdílem, že sousedům zůstaly v parku stromy (uschlé i ty zdravé pod nimi), kdežto u nás zmizely neznámo kam. Ještě v jednom bych chtěl pana Morávka opravit: smyslem Národních parků není (jak se zřejmě po Janu Stráském domnívá i on) boj s kůrovcem, ale nejvyšší stupeň ochrany přírody v tom kterém státě.