Protože se odjakživa, pokud to jde a není to daleko, rád na vlastní oči a na místě přesvědčím, jak se

věci, předkládané nám médii, např.  ČT24, ve skutečnosti mají, vydal jsem se v pondělí 18.7. na Modravu.

Modrava, dříve Mader, v románech Karla Klostermanna Mádr, je veřejnou dopravou z Plzně dosažitelná za tři a půl hodiny. Pěší pochod od autobusové zastávky Filipova Huť na místo setkání s tzv. ekologickými aktivisty mi trval o něco víc, než hodinu, takže na místo A (viz mapka) jsem se dostal

po desáté dopoledne. Zde mě podle předchozí domluvy očekával jeden z organizátorů blokády a na úvod mě seznámil s právními aspekty situace a, pokud bych se chtěl na blokádě kácení podílet, poučil, jak se mám chovat vůči dřevorubcům, policii atd. Dřevorubci ani policie se do našeho odchodu v 16,00 nedostavili, pouze cestou ráno po žluté značce z Filipovky jsem asi 50m vlevo ve směru pochodu, v blízkosti Tetřevské slatě, uslyšel hluk motorů a vydal se kousek po boční cestě. Bylo tam auto se slovenskou SPZ a 3 dělníci tam strojově loupali kůru ze zdravých kmenů. Vedle byla připravena figura asi 20 kmenů, zdravých, o průměru asi 0,5m, k odvozu. Dělníci, vidouce mě přicházet, práci přerušili a „zhovárali sa po slovensky".

Věnuji se tedy nadále popisu lesa v místech C a D na linii BD, které jsme se já a aktivisté dle pokynů organizátorů důsledně, s tolerancí plus mínus asi 20m, drželi. Linie BD je lesní průsek se

strouhou, z nějž, jak je z mapy patrné, pravoúhle odbočují další průseky. Je třeba říci, že se jedná o

bývalé lesní průseky, jako cesty jsou již nepoužitelné. Bylo to před rokem 1990 tzv. zakázané pásmo, laicky řečeno, za dráty. Státní hranice, laicky tzv. čára, je odtud jižně asi 2,5km.

Výše uvedená televizní reportáž, její záběry a rozhovory s aktivisty se odehrávají na místě C. Pohled na okolní les a pokácené stromy je velmi omezený a tudíž neúplný, zaujímá okruh asi tak

20m. Tyto záběry by mohly být pořízeny v jakémkoli lese, kde se kácí stromy. Stačilo by popojít s kamerou o 20m dále a bylo by vidět nádheru divokého lesa a jeho přirozené obnovy a bylo by

zřejmé, jakou spoušť zde napáchá činnost při kácení. Za desítky let lidské nepřítomnosti se tu vytvořila symbióza zániku a obnovy, celé houfy mladých stromků na kdysi padlých kmenech, keře borůvčí na metrových pahýlech, pokrytých mechem, tůňky a bažinky, z nichž každá je mikrosvětem

sama o sobě. To všechno bude zničeno. Ono se to zase za padesát let samo obnoví, ale, proboha, proč má být přirozený vývoj přerušován zásahy, o jejichž efektu lze, podle aktivistů, pochybovat.

Přesun s částí účastníků blokády na místo D byl dobrodružstvím sám o sobě, zvláště překonání hluboké rýhy Ptačího potoka. Každých několik desítek metrů odkrývá další a další pohledy na vývraty, bizarní mechové útvary a černé hladiny tůní mezi nimi. Les v nadmořské výšce kolem

1100m je plný vody. A kolem vás všude stromy, označené modrou tečkou, určené k pokácení, odhadem jeden až dva hektary. Jsem rád, že jsem tu krásu viděl ještě předtím, než bude nenávratně,

patrně v souladu se zákonem a pravidly národního parku, jak se nám tvrdí, zničena...

V okolí bodu D jsme setrvali asi dvě hodiny. Museli jsme neustále popocházet, neboť nás při jakémkoli spočinutí obklopily roje mušek, které svými bodanci jakoby naznačovaly: vypadni, tady nemáš co dělat. Prostor na levém břehu Ptačího potoka je vlastně kamenným mořem, tak jak jej známe z Luzného a jiných míst Šumavy, jenže balvany jsou ukryté pod vrstvou mechů, tlejícího dřeva, borůvčí a brusinkových keříků mimořádné velikosti. Občas zahlédneš hlubokou jámu, odkud se ozývá zurčení vody. Při jednou chybném kroku jsem se propadl nohou až nad koleno.

A opět: modré tečky na všech kmenech, aniž bys viděl nějakou stopu po škrabce na kůru, která by měla odhalit škůdce a vytřídit napadené a zdravé stromy. Chápu, že je namáhavější loupat kůru než

označit barvou všechno, kolem čeho namáhavě procházel „odborník". To bude paseka...

Vrátili jsme se ke skupině, pak na žlutou a červenou značku a ve čtyři odpoledne, kdy už podle

mínění aktivistů dřevorubci do lesa nepřijdou, na cestu do Modravy. Byli tam u  parkoviště a probodávali nás nenávistnými pohledy. Jeden mladíček se na mne, aniž by se zeptal, kdo jsem, natož aby se představil, obořil: takovýdle tady máme rádi. Pokus o klidný rozhovor se nezdařil. Po chladném a mrholivém dni mi začalo být dusno...