Není novinkou, že vymírání druhů je přirozeným jevem, jemuž z hlediska evolučních procesů nelze předejít. V odborné literatuře se lze dopátrat překvapivého údaje, že 99,9 procent všech druhů, které kdy na planetě Zemi žily, již vymřely. Není divu. Druhy vznikají a zanikají, a navíc od počátku existence naší planety, tedy za dobu přibližně 4,5 miliardy let, došlo již k pěti hromadným vymíráním druhů, přičemž šestého jsme aktuálně svědky. Ano, přirozený jev. Co je však na současném úbytku biologické rozmanitosti jiného než na těch předešlých? Především to, že je téměř výhradně zapříčiněno člověkem a jeho rychlost je možná až tisíckrát rychlejší, než by odpovídalo přirozeným podmínkám.
Pokud se na biodiverzitu České republiky zaměříme z hlediska obývaných ekosystémů, téměř 75 procent naší veškeré fauny je vázáno na lesní prostředí (hlavně listnaté lesy). Jinak řečeno, taktéž v České republice jsou lesy významným nositelem biologické rozmanitosti, a pokud se zaměříme na rozlohu, kterou v ČR pokrývají, dohledáme sympatický údaj 34 procent (což se výrazně nevzdaluje od průměru zemí Evropské unie, jenž činí 37,6 procent - uhul.cz). Lesnatost navíc neustále stoupá. Kde je tedy problém?
Jádro pudla se skrývá především v eliminaci stanovišť, jež jsou vlastní přirozeným, člověkem neovlivněným lesům. Hospodářská činnost příliš zjednodušuje lesní ekosystémy (lesní porosty jsou do značné míry unifikované, husté a tmavé) a zapříčiňuje nedostatek přirozených biotopů, na něž je vázáno mnoho druhů, které se tak ocitají na pokraji vymření. V důsledku racionalizace lesního hospodaření ubylo rapidně vedle přirozených stanovišť rovněž specifických biotopů vlastních lesům předindustriální kulturní krajiny.
Co našim lesům chybí?
Největším problémem v tuzemských lesích je především nedostatek velmi starých, přirozeně dožívajících a rozpadajících se stromů a porostů. Dále pak elementů vzniklých tzv. disturbancemi, tedy přirozenými narušeními, jejichž původci jsou například silné vichřice, požáry apod. Pozitivním důsledkem stárnutí a narušení je mimo jiné v dnešní době velmi diskutované mrtvé dřevo, jež v podobě jak ležících, tak stojících odumřelých dřevin a jejich částí skýtá útočiště, popřípadě i potravu mnoha druhům živočichů, hub, lišejníků či mechorostů (tzv. saproxylické organismy).
Lesy s přirozenou dynamikou, jakož i stanoviště obhospodařovaná dnes již opuštěnými postupy (pařezení, pastva), navíc vykazují prosvětlení, tolik potřebné pro přežití celé plejády lesních druhů. Osluněné staré stromy, mrtvé dřevo a lesní mezery jsou horkými místy lesní biologické rozmanitosti. Nutno podotknout, že problém se netýká pouze lesů hospodářských, ale též lesů chráněných v mírném režimu ochrany.
Co s tím?
Jak lze tedy přistupovat k lesům, především těm hospodářským, tak aby jejich dřevoprodukční funkce (nesporně důležitá) nebyla naplňována na úkor přežívání lesních druhů? Minimum, které pro ochranu biodiverzity mohou lesní hospodáři udělat, je integrace těch přirozeně vznikajících lesních struktur, které byly po staletí vnímány jako nadbytečné či škodlivé. Takovými strukturami mohou být například "přestárlé" stromy nesoucí různé mikrobiotopy (zvláště dutiny), pahýly, stromová torza, vývraty, rozpadající se části porostů v nepřístupných lokalitách atd. Podobné porosty a struktury se totiž stávají tzv. mikrorezervacemi, jež druhům umožňují šíření a migraci. U zde popisovaných stanovišť není podstatný pouze jejich výskyt, ale také časová a prostorová provázanost, přičemž takto zachovaná funkční síť musí doplňovat a propojovat velké rezervace (například národní parky).
Dané postupy jsou obsaženy v koncepci tzv. ekologického lesnictví, jež se prvně začalo uplatňovat zhruba v 80. letech 20. století v Severní Americe. Princip ekologického lesnictví vychází z poznání dynamiky již zmiňovaných přírodních narušení (disturbancí), které jsou při hospodaření následně napodobovány a zajišťují výskyt popsaných struktur, především mrtvého dřeva. Lesník tyto struktury v dané koncepci přestává vnímat jako problém a ztrátu, a naopak je tvůrčím způsobem zohledňuje, popřípadě cíleným managementem (kupříkladu zajištěním oslunění) zkvalitňuje. Z ekonomického hlediska je příznivé, že ony struktury, označované ve vědecké literatuře přívlastkem old-growth (pralesní), nemívají vysokou hodnotu z hlediska dřevoprodukčního.
Kromě změny paradigmat lesního hospodářství je však nutný též posun v pohledu nejširší veřejnosti, neboť návštěvník lesa si též mnohdy v sobě uchovává mýtus "čistého lesa"; stále mnoho lidí vnímá např. spadané větvě (komplikující chůzi po lesní pěšině) či ztrouchnivělé stromy jako neužitečný odpad (či nevyužité palivo), jenž je důsledkem zanedbání povinností správce lesa.
Jak bylo naznačeno, nezapomínejme ani na biologické dědictví předindustriální kulturní krajiny, jež skýtala mnoho osluněných starých stromů (v tzv. středních, nízkých či pastevních lesích) a pestrou mozaiku dalších biotopů. K obnově těchto mizejících stanovišť lze doporučit na vhodných lokalitách obnovit zapomenuté formy hospodaření. V krajinném kontextu se také nemusíme zaměřovat pouze na standardní lesy, ale zahrnout do funkční sítě též parky, lesoparky, hráze rybníků, břehové porosty podél vodních toků, aleje, obory apod., mající často pro ochranu lesní biodiverzity vysoký potenciál.
Závěrem je třeba říci, že problematika klesající biodiverzity v hospodářských lesích, potažmo v lesích obecně, je mnohem obsáhlejší a nelze ji vyřešit a vysvětlit pouze naplněním předešlého shrnutí, které je jakýmsi uvedením do problému. Ovšem detailní poznávání přirozených procesů a jejich následné uplatňování v praxi je zcela jistě našlápnutí tím správným směrem. Pro zvídavější čtenáře, kteří by se rádi dozvěděli více o konkrétnějších doporučeních ve vztahu k managementu v hospodářských lesích, je zde volně ke stažení lesnický průvodce pro management mrtvého dřeva.
Spoluautorem článku je Ing. Petr Kjučukov.
