Za komunistů mezi lidem koloval vtip o Slovenském národním povstání: Ráno partyzáni zaútočili a dobyli les. Odpoledne je Němci z lesa vytlačili. V noci partyzáni les znovu obsadili. Druhý den vnikli Němci do lesa a partyzáni se stáhli. Navečer partyzáni les obklíčili a Němce zahnali. Třetí den se hajný naštval a z lesa vyhnal všechny. Kéž by nějaký takový hajný vyhnal duhové, zelené, rudé a kdovíjaké partyzány od Ptačího potoka! Zdá se totiž, že je na ně krátký i šéf Správy NP Šumava Jan Stráský.

Přišli sami, jen se doslechli, že správa parku označila kůrovcem napadené stromy ke kácení.  Mají dost času, sedí na pařezu a čtou si. Je jich deset dvacet, většinou zmanipulovaných teenagerů. Je to "mírumilovný happening". Kůrovec poklidně žere lýko smrků, množí se, vyletuje a napadá tisíce dalších stromů. Mírumilovní partyzáni z Hnutí Duha dřevaře k likvidaci napadených stromů nepustí. Zavolají na ně policii. Budou v televizi. Novinářům sdělí, že "Ptačí potok je domovem ohroženého tetřeva hlušce, vzácného datlíka tříprstého a kulíška nejmenšího." Kdo si vzpomene, jak "domovem tetřeva hlušce" ještě před pár lety bylo nedaleké Luzenské údolí? Jak nešťastného ptáka ekologisté použili k neotevření hraničního přechodu Modrý sloup a k uzavření turistické cesty údolím, kudy se potom vesele proháněli v off-roadech. Připomíná to také kauzu tajemného chřástala polního, kvůli němuž ochránci přírody 20 let šikanují české zemědělce, aniž ho někdy někdo spatřil.

Lokality kolem Ptačího potoka a na Ztraceném docela dobře znám z mnoha pobytů na Šumavě a vím, že tady roste pravidelně obhospodařovaný les. Také podle ministerstva životního prostředí nejde o tzv. bezzásahové území, ale naopak o druhou zónu parku, kde se kůrovcem napadené stromy mohou kácet, jako tomu ostatně bylo po dvě staletí lesnického hospodaření. Hnutí Duha ovšem tvrdí něco jiného: "Nejde o umělý porost, nýbrž o původní les – a kůrovec do něj přirozeně patří. Je součástí přirozených proměn pralesního ekosystému, stejně jako třeba lavina nebo vichřice." Ekologistům zřejmě vadí, že kůrovcem zahubený mrtvý les se už nějakou dobu rozkládá od Březníku jen k oblasti Ztraceného, kde končí. Když se letos kůrovec rozšířil až k Ptačímu potoku, nepochybně zajásali, že se území zkázy smrkových lesů konečně rozšíří o další desítky či stovky hektarů. To je obrovské lákadlo, protože nejvyšším cílem Hnutí Duha je rozšíření panství divočiny na co největší území – z dnešních 25 až na 50 a více procent plochy parku.

Od ideje přírodní divočiny je už jen krok k nelegálním, divokým a bezohledným postupům. Proto ten zavilý odpor ke snaze národního parku o zastavení kůrovcové kalamity. Proto Hnutí Duha už na jaře napadalo i chemickou protikůrovcovou prevenci. Proto mu teď nevadí, že tři kilometry od Ptačího potoka je dřevařská a rekreační obec Modrava a pouhý kilometr dělí novou kůrovcovou líheň od lesního majetku města Kašperské hory. Proto drze vyhrožuje, že náklady na hubení kůrovce (které považuje za zbytečné) zaplatí správa parku.

Správa NP jako šetrnější způsob likvidace kalamity zpočátku používala i metodu loupání kůry napadených stromů nastojato, která je sedmkrát dražší než kácení motorovou pilou. Vzhledem k tomu, že kolem 10. července bylo vývojové stádium brouka už tak daleko, že loupání přestalo mít význam (přežili i nedovyvinutí jedinci), zůstalo plošné kácení jedinou variantou záchrany okolního lesa. Zatímco ekologisté blokádou sabotují účinný zásah proti kalamitě, z každého napadeného stromu se líhne až 200 tisíc kusů lýkožrouta smrkového, přičemž pro usmrcení jednoho stromu jich stačí pouhých 500. V kalamitním přemnožení kůrovec usmrcuje všechny smrky starší 80 let, dnes už jsou ovšem napadány i porosty mladší 60 let. Nebude-li kůrovcová pandemie zastavena, může kůrovec ještě toto léto zahubit dalších 30 tisíc stromů.

Co je platná zdvořilost pana Stráského, co je platné konstatování, že blokáda je nepřípustná hromadná akce, na níž aktivisté nemají udělenou výjimku ze zákona, za což každému hrozí pokuta až 50 tisíc korun. Dokud Jan Stráský skutečně nepřivolá policii, dokud ta samozvaným ochráncům přírody energicky nevysvětlí, že za zdraví lesů a kulturní krajinu neodpovídají oni, ale správa parku – a že na pracovišti dřevorubců tudíž nemají co dělat – dotud nebude Šumava živým národním parkem, ale denně se rozšiřujícím hřbitovem.