Spory o tradiční odvětví

Ve vyspělých zemích se les během času stal širším společenským jevem a předmětem zájmu různých skupin. Lesnictví, v českých krajích tradičně známé spíše pod pojmem lesní hospodářství, je historickým, specifickým a velmi složitým odvětvím původně ekonomickým, které však překročilo svými zvláštnostmi a jejich významem pouhý ekonomický rámec a stává se stále více odvětvím společenským, v němž je důrazně akcentována souvztažnost všech tří pilířů trvale udržitelného rozvoje, tedy ekonomického, ekologického a sociálního. Historický název „lesní hospodářství" již u nás nevystihuje podstatu moderního polyfunkčního lesnictví, jehož původní hospodaření je silně ekonomicky, právně i politicky omezeno a redukováno ve prospěch společenských netržních funkcí lesa. Složitost lesnictví a situace, v níž se ve společnosti nachází, včetně vlastního ekonomického postavení, je dána změnou charakteru, postavení a úlohy lesa. Les se totiž během času stal ve vyspělých zemích z jevu přírodního, kteréžto pojetí zdůrazňuje jedna zájmová skupina, širším společenským jevem.

Z hlediska environmentálního je les složitou biogeocenózou, tvořenou lesní půdou s podložím a lesním porostem včetně vzduchu, malých vodotečí a vodních ploch, jejichž živé složky - fytocenóza s dominujícím postavením dřevin, a zoocenóza - jsou ve stálé interakci rovněž s neživými složkami. Rozsahem je tento bióm tak veliký, že se v něm vytvářejí specifické vlastnosti lesního prostředí, působící jak uvnitř, tak vně systému. Přitom kulturní biogeosystém lesa, který je v České republice naprosto převažující, obsahuje jak ekosystémovou složku přírodní (environmentálni), tak složku antropickou (lidskou, společenskou).

Z hlediska ekonomického je les rovněž velmi složitým objektem. Je totiž současně pracovním předmětem a pracovním prostředkem, ale i výrobkem, avšak současně i prvotní vlastní přírodní podmínkou lesní výroby. Les je výrobním, ale rovněž nevýrobním faktorem v národním hospodářství a v životě společnosti. Je prací reprodukovatelným jměním a současně přírodním bohatstvím, je environmentálním zdrojem ve společnosti, pro kterou má sociální a ekonomický význam, netržní a tržní význam. Je z titulu práva majetkem vlastníků, z titulu působení funkcí ve společnosti současně jak soukromým, tak veřejným statkem.

Les je v principu trvale udržitelně obnovitelným objektem, který má obvykle výrazně dlouhodobý charakter. Protože je jak soukromým, tak veřejným statkem, musí přinášet dlouhodobý udržitelný a vyrovnaný veřejný prospěch: nejenom jednotlivci či malé skupince občanů, ale zejména společnosti, a ve vlastnickém slova smyslu samozřejmě ekonomický prospěch vlastníku. Specifičnost a složitost lesnictví jako společenského odvětví je ve vyspělých zemích dána tím, že les a lesnictví má mnoho zvláštností, z nichž hlavními dvěma zvláštnostmi, které provázejí lesnictví po celou dobu jeho dlouhé existence, jsou právě extrémní dlouhodobost a výrazná polyfunkčnost v rámci společnosti. To vede až k tomu, že v mnoha vyspělých zemích je les chápán jako statek zvláštního druhu, v němž se prolínají aspekty soukromé a společenské, s výraznými prvky internalit a pozitivních externalit.

Lesnictví je vůbec prvním odvětvím lidské činnosti, které muselo na dané úrovni poznání řešit - nejen teoreticky, ale i prakticky - problémy trvalé udržitelnosti v dlouhodobém rámci. Proto byl historicky poprvé formulován princip trvalé udržitelnosti právě v rámci lesnictví (Německo, 1713). Pojem a princip trvalosti se stal v lesnictví základem dlouhodobého systematického a rychle se rozvíjejícího lesnického plánování, v osmnáctém století zejména ve střední Evropě včetně českých zemí jako příkladu pro celý svět, později i plánování polyfunkčního. Ovšem z hlediska lesa a lesnictví, ale i rychlého vývoje lidské společnosti, to není časové období až tak dlouhé, jedná se pouze o dvě až tři generace lesa. Lesnický termín trvalost (sustainability) byl zobecněn, využit a uveden na světové konferenci OSN v Rio de Janeiro (1992) do světové politiky jako trvale udržitelný rozvoj (sustainable development).

Význam společenských funkcí lesa (polyfunkčnosti lesa) rostl významně zejména ve druhé polovině dvacátého století ve všech vyspělých zemích světa s různou rychlostí a akceleroval zvláště v posledních dvaceti letech, čemuž odpovídaly i změny v lesnických politikách. K obdobným změnám v charakteru lesnictví docházelo i v transformujících se zemích střední Evropy a samozřejmě i v České republice. Uvedený posun v podstatě a pojetí lesnictví, který existuje a byl v principu zachycen českým lesnictvím, způsobuje však českému polyfunkčnímu lesnictví, ekonomice a celé společnosti řadu ekonomických a politických problémů, které stále narůstají, protože nejsou dostatečně kvalifikovaně řešeny v odborné ani politické rovině. Zásadní příčinou je zřejmě to, že uvedený vývoj nebyl v České republice zachycen v lesnické politice. To je zásadní rozdíl oproti mnoha vyspělým zemím, kde lesnické politiky byly dlouhodobě vytvářeny a aktualizovány v souvislosti s daným vývojem. V České republice tedy nejsou změny v požadavcích a chápání lesa a lesnictví dosud dostatečně reflektovány a zarámovány zásadním dokumentem, tedy moderní státní lesnickou politikou.

Polyfunkční podstata lesnictví a problémy Polyfunkční lesnictví je chápáno jako sektor i jako činnost zabezpečující funkce lesa, jak tržní, tak netržní. Při využívání funkcí lesa dochází ke střetům zájmů mezi uživateli funkcí lesa. Přitom vlastník či správce lesa je do řešení střetu zájmů mezi zájmovými skupinami vtažen v každém případě, ať chce či nechce, protože přes něj si zájmové skupiny, orgány i organizace, a to vládní i nevládní, snaží řešit své zájmy na využívání různých funkcí lesa a lesnictví ve svůj partikulární prospěch. Vlastník či správce lesa je tak nucen se aktivně účastnit řešení střetů zájmů mezi zájmovými skupinami, na což dosud žádná lesnická politika, ani legislativa, u nás nepamatuje, protože de facto neexistuje. Lze hovořit zejména o střetu zájmů skupin prosazujících uspokojení svých vlastních potřeb na plnění následujících funkcí.

Z hlediska dřevoprodukční funkce je les vnímán jako poskytovatel vysoce ekologické, environmentálne příznivé a trvale udržitelně obnovitelné suroviny, s velkým ekonomickým a sociálním významem zejména pro venkov a regiony. Uvnitř této funkce dochází mimo jiné ke střetu zájmů mezi vlastníky a správci lesního majetku, podniky poskytujícími služby v lesním hospodářství, mezi zpracovateli dřeva domácími, i nadnárodními, mezi návaznými zpracovateli (například dřevařskými, celulózo-papírenskými a energetickými), mezi malými a velkými firmami, a v neposlední řadě i mezi regiony. Zdravotně-hygienickou funkcí se rozumí zejména rekreace a relaxace, ať již pobytová či stálá, individuální i skupinová. Uvnitř této funkce dochází ke střetům zájmů mezi různými typy uživatelů -rekreanty, turisty, sportovci, mezi trasami pro pěší, cyklisty, jezdce na koních, dnes nově i bezbariérovými trasami, a případně jinými zájmovými skupinami. Kulturně-naučné přírodoochranné funkce vycházejí z toho, že les je relativně nejméně změněnou částí krajiny a útočištěm mnoha druhů rostlin a živočichů. Patří sem jak výuka a výchova, tak věda a výzkum, neboť les je předmětem nejen věd o přírodě, ale rovněž věd společenských, včetně historických a archeologických. Pod nedřevoprodukční funkci je zahrnována produkce a sběr lesních plodin, zejména hub, bobulovin a léčivých rostlin, získávaných návštěvníky lesa bezplatně. Funkce chovu zvěře a myslivosti náleží částečně k produkčním funkcím, částečně k rekreačním a částečně ke kulturně naučným přírodoochranným funkcím. Na ochranu kvality vody a srážkoodtokových poměrů v krajině se zaměřují vodohospodářské (hydrické) funkce. Zkoumají vliv na kvalitu vody, maximální a minimální průtoky ve vodotečích, výrazný vliv mají zejména v perimetrech vodárenských nádrží, zdrojů pitné vody, chráněných oblastech přirozené akumulace vod (CHOPAV). Půdoochranné funkce sledují ochranu proti ztrátě půdy na stanovišti, proti introskeletové erozi, ukládání erodovaných částic půdy v infrastruktuře v krajině, zejména proti zanášení vodních nádrží a toků, ale i komunikací. Vzduchoochranné funkce zkoumají vliv lesa na klima, vázání uhlíku. Podmínkou je zejména využití produkce pro společnost, včetně bioenergií. Zmiňme ještě obranné funkce, specifické pro obranu státu, zejména ve vymezených územích.

Střety zájmů neprobíhají jenom mezi vlastními zájmovými skupinami a uvnitř nich, to by bylo pro vlastníky a správce lesů velmi jednoduché. Probíhají přes vlastníka či v případě státního lesního majetku přes podniky spravující státní lesní majetek. Svým způsobem jsou vlastníci a správci lesů, lesníci a celé odvětví lesnictví oběťmi těchto zájmů. Každá zájmová skupina si nárokuje, některé až militantne prosazují, maximální uspokojení svého zájmu bez ohledu na zájmy ostatních skupin, a vyžadují si jejich maximální plnění právě u konkrétního vlastníka či správce lesa v dané lokalitě (víz obr. 1 a 2).

Financování společenských funkcí lesa Poskytování a reprodukce netržních společenských funkcí lesa není ze strany lesnických subjektů v žádném případě beznákladová záležitost. Není tedy zadarmo, to jen v naší společnosti existují jakési iluze, že vlastníci a správci lesů (i lesnictví jako odvětví) budou schopni hradit ze svých vlastních zdrojů poskytování služeb, které vyžadují zájmové společenské skupiny a stát jako takový. Dokonce jsou podle našich posledních výzkumů skupiny uživatelů rekreačních funkcí lesa zřejmě do značné míry toho názoru, že by náklady na netržní funkce či služby lesnictví měly být hrazeny z tržeb z dřevoprodukční funkce lesa (produkce dřeva), která je ale plněním jejich požadavků na netržní funkce lesa hrubě ekonomicky postihována, tržby jsou obvykle snižovány a náklady zvyšovány.

Uspokojování těchto zájmů není pro vlastníky a správce lesa jednoduché a může pro ně být nejen z hlediska finančního, ale rovněž právního velmi nebezpečné, protože řada právních problémů není v dané souvislosti v České republice řešena a navíc je samotní mnozí vlastníci a správci lesů v praxi podceňují. Při užívání funkcí lesa dochází velmi často ke škodám na lesích, přesněji řečeno na lesním majetku, které v drtivé většině případů nejsou poškozeným majitelům a správcům lesa hrazeny, zejména z toho důvodu, že není možno dohledat pachatele. Na konkrétních studiích lze prokázat masivní objem vícenákladů, které vlastníci a správci lesů v České republice vynakládají z vlastních zdrojů při zajišťování veřejných zájmů na mimoprodukčních funkcích lesa, a to často i z donucení, a nesou škody a újmy z toho plynoucí.

Obsah a formy zajištění veřejného zájmu na lesích jsou diskutovány v regionálním i světovém měřítku. Ve světě roste znepokojení z toho, že vlastníci lesa nebudou schopni sami nést tíhu nákladů a tržních ztrát, spojených s trvalým zajišťováním a poskytováním mnohých netržních funkcí - služeb polyfunkčního lesnictví, vyžadovaných společností. Je nutno hledat cesty pro řešení uvedených problémů. To je považováno za jednu z velkých výzev (nejen) pro lesnickou politiku.

Na druhé straně je třeba říci, že u nás existují určité procesy financování lesního hospodářství z veřejných zdrojů - nejen v oblasti dotační, náhrad a služeb, ale i daňové -jak je tomu i v jiných zemích. Je však nutno dát úroveň těchto finančních podpor do souvislosti s mírou omezení vlastníků při jejich hospodářské činnosti při produkci dřeva, ať již jde o zastoupení dřevin, obmýtní dobu, umístění a velikost obnovních prvků, používanou techniku a technologie, úroveň výše těžeb, apod. Tato omezení jsou z finančního hlediska velmi značná. I v této souvislosti roste ve světě za současné situace tlak na to, aby finančními prostředky byly hrazeny aktivity spojené s plněním veřejného zájmu, souvisejícím zejména s poskytováním takzvaných mimoprodukčních (netržních) funkcí a služeb polyfunkčního lesnictví. Za zásadně důležitou otázku se považuje diverzifikace příjmů v lesnictví. Tedy otevřít možnost nejen financování lesnictví z veřejných zdrojů, ale rovněž z jiných zdrojů za aktivity tržního charakteru. Ve světě je znám mimo jiné pojem takzvaných plateb za ekosystémové služby v lesnictví. Zmíněné poznatky nejsou lesnickou politikou, ani právním prostředím v České republice dosud reflektovány.

Zásadně by bylo třeba v této souvislosti řešit politické otázky objektivnosti a optimality struktury financování stávajících netržních funkcí lesnictví v České republice z veřejných, případně dalších zdrojů z hlediska ekonomického a právního, ale především je rámcově zajistit lesnickým politickým dokumentem. Řešení nejen požadovaných funkcí či služeb lesnictví a střetů zájmů, ale i jejich financování není a nebude jednoduchým politickým problémem. Právě z toho důvodu by bylo vhodné zahájit řešení dané problematiky rovněž výzkumem, který by mohl poskytnout vstupní podklady pro kvalitní politické řešení prostřednictvím lesnické politiky. Pro uvedené je však nutno vytvořit podmínky nejlépe zřejmě v rámci Národní agentury pro zemědělský výzkum (NAZV) tak, aby mohla být daná problematika konečně výzkumně řešena a aby mohly být k dispozici příslušné podklady z objektivního výzkumu pro tvorbu lesnické politiky v dané oblasti. To se v posledních letech nedařilo.

Lesnická politika V principu lze říci, že konzistentní moderní lesnická politika, která by byla zpracována ve formě adekvátního oficiálního dokumentu, v České republice dosud chybí. Je možno říci, že to je hlavní problém v lesnictví u nás, a nejen v něm. Existují sice vládou schválené (1994) Zásady státní lesnické politiky. Pocházejí ovšem z doby transformace a jsou jí poplatné. Zabývají se minulým stavem a přesah do moderní doby je v podstatě minimální, byť se v nich polyfunkčnost lesa uvádí. Dlouhou dobu se v lesnických kruzích hovoří o nutnosti zpracovat oficiální dokument státní lesnické politiky, který by odpovídal současné a budoucí situaci lesního hospodářství v České republice a moderním trendům, i s ohledem na mezinárodní prostředí. Takový materiál však stále chybí.

Chybějící státní lesnická politika je nahrazována dílčími materiály, což není dostatečné a systémové řešení. Státní lesnická politika nemůže být adekvátně nahrazena například Národním lesnickým programem (NLP), případně konkrétními právními normami, jak si někteří lidé myslí. Naopak Národní lesnický program by měl vycházet právě z širšího strategického materiálu, státní lesnické politiky, odsouhlaseného příslušnými orgány. Mnoho problémů v současném lesnictví plyne z neexistence státní lesnické politiky a z nevyjasnění mnohých otázek v polyfunkčním lesnictví (lesním hospodářství) České republiky. Ve státní lesnické politice by měly být určitě reflektovány mnohé lesnické problémy v kontextu moderní doby, mimo jiné například: • vyjasnění poslání lesa jako polyfunkčního objektu a lesního hospodářství - k úvaze je však zřejmě termín „lesnictví" jako polyfunkční činnosti v lesích v kontextu trvale udržitelného rozvoje se všemi třemi pilíři - ekonomickým, environmentálním a sociálním, • vyjasnění problému užívání (pasivní) a využívání (aktivní) funkcí lesa a lesnictví, a řešení střetů zájmů, které jsou ve společnosti stále akútnejší a nabývající politického rozměru, • financování polyfunkčního lesnictví z veřejných a dalších zdrojů ve vztahu k principu trvalé udržitelnosti, v souvislosti se všemi třemi pilíři trvale udržitelného rozvoje, • upřesnění poslání jednotlivých forem vlastnictví lesů, a v tomto kontextu zejména státního lesního majetku včetně jeho základní struktury, • definování pojmu a pojetí lesnického sektoru jako takového, a vztahu lesnické produkční základny a lesnické nadstavby, tedy vlastnických a výrobních struktur na jedné straně a výchovy, výuky, vědy a výzkumu na druhé straně, • řešení vztahu lesnické politiky a jiných politik - například životního prostředí, rozvoje regionů a venkova, apod. Vypracování a schválení dokumentu státní lesnické politiky by podstatně přispělo k vyšší transparentnosti a uklidnění situace v lesnickém sektoru, vyjasnilo a posílilo by se jeho místo ve společnosti. Dokument by mohl podstatně přispět ke zvýšení vážnosti sektoru v povědomí společnosti, napomohl by plnění úkolů vyplývajících z Národního lesnického programu, pomohl by vyjasnit problém správy státního lesního majetku, i jeho strukturu. V neposlední řadě by vytvořil systémový rámec a základ pro řešení střetů zájmů různých zájmových skupin navzájem, i mezi nimi a vlastníky nebo správci lesního majetku při využívání funkcí lesa na území o rozloze větší než jedna třetina plochy celé České republiky.