Celý západní svět je nakažen parazitem iracionality, extrémní polarizace a vzájemné nedůvěry. Pouhých dvacet let po údajném „konci historie” v podobě definitivního vítězství jednoho společensko-ekonomického systému stojíme v bodu zásadního zlomu.

Viděno z perspektivy českého léta 2011 by se mohlo zdát, že hlavním světovým problémem je kalamita způsobená lýkožroutem v částech Šumavy. Ve skutečnosti je hlavním problémem celosvětová kalamita v lidském myšlení, která přerůstá do nové globální krize.

Jakási pandemie civilizačního „kůrovce” útočí na pomyslný neokortex celých národů a zatemňuje racionální uvažování. Zejména v západní civilizaci prudce narůstají úzkost a nejistota.

Lidský rozum se sice v polovině 19. století pyšně osvobodil od Boha, ale už začátkem 20. století se objevily příznaky jeho vážného onemocnění. Náboženství nezastavitelného Pokroku skrze lidský rozum zplodilo jako první velký symbol nové éry nepotopitelný Titanic, který se docela symbolicky vzápětí potopil.

Nákaza ovšem neskončila na dně oceánu a propukla naplno v podobě 1. světové války. Lidstvo se  ovšem nikterak nepoučilo. Celé století se neslo ve znamení snah nastolit „dokonalá” společenská uspořádání. Hodně se přitom „kácelo”, mozkového kůrovce jsme se ale stejně nezbavili.

Po roce 1989 pro změnu převládlo mínění, že nejlepší je nechat toho co možná nejvíc v neviditelných rukou Trhu. I ten ovšem v roce 2008 narazil plnou parou do ledovce, který před tím téměř nikdo neviděl. Titanic industriální civilizace, poháněný neregulovaným globálním kapitalismem, se od té doby povážlivě naklání.

Je přitom příznačné, že v civilizaci založené údajně na vládě Rozumu nikdo ani přesně neví, jestli se včas podařilo uzavřít kritické množství vodotěsných komor, a zda se z těch zaplavených kdy podaří vyčerpat vodu, takže je možné, že ve skutečnosti už jdeme, stejně jako Titanic, ke dnu.

Kalamita „kůrovce mozkového” se projevuje stále větší neschopností řešit problémy hledáním rozumných kompromisů, takže světovou finanční krizí počínaje a bojem o správný přístup k šumavskému lýkožroutovi konče, jsme svědky extrémů: jedni jsou pro masové kácení, druzí by to nechali vyhnít; jedni jdou na věc s ozbrojenci a technikou, druzí se přivazují ke stromům.

Všichni jsou skálopevně přesvědčeni o své pravdě, všichni se tudíž zaštiťují vědou, jak se dnes sluší a patří. Jak je ale možné, že může být stoprocentně vědecké jak kácet, tak nekácet?

Vědou se prý stala i ekonomie, jakkoliv téměř žádný ekonom nedokázal předpovědět krach z roku 2008, a i od té doby, bez jakékoliv známky pokory, se nám nabízí řada „jedině pravdivých” (neboť prý vědeckých) ekonomických teorií, které do úmoru omílají v médiích jejich zastánci.

Během nedávné krize okolo navýšení amerického státního dluhu měl tento druh kůrovce mozkového hotové žně, stejně jako je už nějakou dobu zažívá v Evropě při snahách „řešit” krizi eurozóny. Proti sobě všude stojí nesmiřitelné tábory majitelů pravd, politika je zcela polarizovaná. Jedni by nejraději káceli, druzí by to nechali vyhnít.

Pokřikují na sebe v médiích, dělají si naschvály v parlamentech, a mozkový kůrovec se šíří dál. Mezitím roste napětí, nejistota i nenávist.

Jak známo, v takových okamžicích vždy sílí nutkání hledat jednoduchá řešení, padají silná slova, hledají se dalekosáhlé konspirace, nemocná společnost hnědne. Občas to nějaký šílenec nevydrží, a svoji „pravdu” vystřílí do těl ostatních.

Současná situace je zlomová. V lepším případě je neschopnost se rozumně dohodnout na tom, co s (globální) ekonomikou, co s evropskou integrací, co s dluhy, co se životním prostředím, co s přistěhovalci, jen výrazem dočasné nemoci lidského rozumu.

V horším případě lidský rozum prostě narazil na své konečné meze, neboť ve své pýše vytvořil ve vědě, technice, společnosti i hospodářství příliš mnoho „proměnných”, které ve své úhrnné komplexitě přesahují jeho reálné schopnosti je kontrolovat.

V závislosti na tom, z kterého výše zmíněného úhlu se na situaci díváme, budeme buď doufat, že údajně „nepokořitelný” lidský rozum nakonec vše nějak vyřeší, nebo je naopak téměř jisté, že brzy narazíme do dalšího ledovce, tentokrát mnohem většího, než byl ten v roce 2008.

Přičemž tentokrát už budou zbytečné diskuse o tom, zda se Titanic nakonec potopí, protože „neviditelné” ruce světového Trhu už nebudou schopné vysát ze zprivatizovaných (neboť na moci peněz zcela závislých) politických reprezentací států obrovité „záchranné” balíčky. Není totiž už z čeho brát. Pomyslné pumpy přestávají fungovat.

Začíná proto vládnout hysterie. Snahy „proškrtat” se k uspokojivým řešením se podobají snahám „vykácet” kůrovce. Bohužel stejně malou naději na úspěch dávají různé projevy „rozhořčených”, kteří se „přivazují” k náměstím svých hlavních měst a požadují Změnu.

Industriální civilizace, která vznikla s nástupem racionalismu v době osvícenství, se ještě může zachránit snad jen v případě, že ti „kácející” a ti „uvázaní ke stromům” si společně sednou a budou hledat skutečně rozumná, dlouhodobá řešení dnešních problémů.

Jenže jak ukazuje i malý český příklad, toho už je málokdo schopen. Trh má jenom jeden rozum, zvaný Sobectví, a ten mu velí stavět lyžařské areály, lanovky, turistické atrakce a vodní světy. Nedotknutelné stromy jsou mu na obtíž, zvlášť když se i ony dají pokácené dobře prodat. Kůrovec je dobrá záminka.

Odpůrci této privatizace posledních zbytků veřejného prostoru pro změnu nemíní ustoupit ani o píď, mnozí z nich začínají odmítat jak trh, tak demokracii, protože ta už je podle nich také zprivatizovaná, a představuje nikoliv vládu lidu, ale vládu peněz. Není o čem a proč diskutovat, zbývá se jen přivázat ke stromům.

Celý západní svět je nakažen tímto podivným parazitem iracionality, extrémní polarizace a vzájemné nedůvěry. Pouhých dvacet let po údajném „konci historie” v podobě definitivního vítězství jednoho společensko-ekonomického systému stojíme v bodu zásadního zlomu.

Historie zatím neskončila, ale evidentně končí jedna celá éra. Otázkou je, co ji nahradí, a zda se to tentokrát obejde bez celosvětového konfliktu.