Národní park Šumava má stále nevyhovující zonaci. O tom panuje shoda mezi všemi zainteresovanými. Přitom již v roce 2004 jsme připravili novou územní zonaci, která v sobě zahrnovala také významně velké území ponechané jen přírodě. To se mělo postupně rozšiřovat podle plánu po 10, 30 a 50 letech. Byl to odborně podložený konsenzuální koncept, který byl pozitivně přijat biology, lesníky, úředníky, obcemi NP Šumava a Jihočeským krajem. Po odsouhlasení ve Výkonném výboru Rady NP i v Radě NP byl dokonce zahájen oficiální proces projednávání zonace s obcemi NP Šumava. Bylo pamatováno i na účinný boj proti řádění kůrovce. Bohužel, již tehdy někteří „netrpěliví” přišli s řešením, abychom Šumavu ponechali bez zásahů člověka hned. Z 10-30-50 se škrtnutím pera stalo 1-3-5. Tím zkolabovalo projednávání zonace s obcemi, které to nepřijaly. Již před šesti lety bylo důrazně upozorněno na rizika rychlého vyhlášení bezzásahového režimu v kulturních smrčinách Šumavy. Marně.

Bohužel se tehdy pod vlivem extremistických skupin nepodařilo dosáhnout konsenzu. Proto dnes kůrovec volně devastuje tisíce hektarů šumavského lesa. Nebýt tehdejšího radikalismu, mohla Šumava dnes mít smysluplnou zonaci, plán obnovy narušené rovnováhy kulturního lesa a dnes jsme mohli již hodnotit prvních pět let jeho naplňování. Místo toho uplynuly marné roky a došlo téměř ke zničení přírodních hodnot, kvůli kterým byl národní park vyhlašován. Dnes se radikalismus opět ukazuje blokádou na Ztraceném a souvisejícím děním.

Bezzásahovost. Za jakou cenu? Každý seriózní národní park chrání svá nejcennější území a nezasahuje do samovolných procesů, které zde probíhají. Nejinak chrání nejcennější území parku vedení ředitele Stráského. Problém je v tom, že Šumava je kulturní krajinou a v jejích nepřirozených a oslabených smrkových lesích není možné vyhlašovat bezzásahová území příliš velká. Čtvrtina rozlohy se dnes zdá být přiměřeným kompromisem s přijatelnými riziky.

Bohužel si v roce 2005 úzká skupina extrémně uvažujících lidí prosadila na Šumavě své a jejich počínáním se potvrdila všechna kůrovcová rizika. Vyhlášení bezzásahovosti ve vztahu ke kůrovci zrovna v době po orkánu Kyrill v roce 2007 vnímám jako nemoudré. Tehdy bylo na Šumavě úmyslně ponecháno přes 200 tisíc stromů bez zpracování. K takovým plochám s polomovou hmotou byly přiřazeny další tisíce hektarů smrkového lesa s verdiktem „bezzásahovost”. Kůrovec se zde namnožil a od té doby až do dnešních dnů usmrtil na tři miliony vzrostlých smrků.

Lesy národního parku představují z rozlohy lesů v ČR pouze 2,5 procenta. Přesto je zde v současné době 90 procent veškerého českého kůrovce. Tisíce hektarů lesa zemřelo nebo bylo vykáceno na Šumavě pouze během posledních čtyř let.

Nemá ale smysl obracet se zpět. Je třeba se dívat dopředu, vzít odpovědnost za to, co bude. Šumavě musíme postupně vrátit zelenou barvu. Musíme jí vrátit to, co jí člověk po staletí bral, a to jsou stabilizační prvky lesa jedle a buky. Zelená Šumava, to je primární cíl a motiv současného vedení správy parku. Kůrovcová kalamita je nepříjemným dědictvím z posledních let, nicméně její řešení vnímáme pouze jako krátkodobou, nechtěnou epizodu na cestě k vytyčenému cíli. Šumava je název, který oblasti dali staří Slované a je odvozen od šumění zelených lesů. Na čtvrtině území chceme sledovat, jak to umí příroda sama. Na zbylém typický šum zeleného listí a zelených jehlic chceme navracet postupným a systematickým přírodě blízkým hospodařením. Je to běh na celá desetiletí, který ale stojí za to, má smysl a věřím, že i celospolečenskou podporu.

Chráníme Šumavu, nikoli kůrovce Stále jsem přesvědčen o tom, že Šumava by měla být hlavně pro lidi, nejen pro vyvolené. Na Šumavu lidé vždy patřili. Na Šumavě chceme chránit přírodu jako celek, nechceme dále chránit jenom kůrovce, nepovažujeme ho za druh hodný ochrany. Aby Šumava zůstala zelená a přístupná veřejnosti, jsou potřeba pevná a jasná pravidla. Ta budou již brzy zakotvena do nového plánu péče o národní park a věřím, že i do zákona o Národním parku Šumava. Jedině tak budou moci návštěvníci v dohledné budoucnosti oceňovat jedinečnost šumavské přírody, ale i divočiny. Zároveň se zde budeme moci realizovat my místní lidé, Šumaváci.