K nejvážnějším nemocem české politiky patří arogance, neschopnost dosahovat konsensu, nekompetentnost a podléhání úzkým ekonomickým zájmům. Občas se chlácholíme, že alespoň lokální problémy umíme řešit s přehledem. Leč ani to už neplatí.

Stačí se podívat na nekončící spor o Šumavu. Kácet v prvních zónách parku, nebo nekácet? Hubit kůrovce, a s ním vše živé, chemickými prostředky, nebo méně drasticky za cenu slabších výsledků?

Bezzásahové zóny zužovat, rozšiřovat, nebo ponechat? Svěřit šumavskou přírodu vlastnímu osudu, nebo ji kultivovat do podoby velké rozkvetlé zahrady?

Pověřený ředitel Národního parku Šumava Jan Stráský se z dob angažmá v Pithartově a první Klausově vládě těšil pověsti rozvážného úředníka, který se nedá ovlivnit ani byznysmeny, ani ideologiemi. Nyní ale vsadil na image tvrďáka, jenž se s aktivisty nemazlí a zákony (třeba ten zakazující použití pesticidů) ignoruje.

Zatímco Stráský má na krku Českou inspekci životního prostředí, my můžeme spekulovat, kam spěje na určitých pravidlech postavená demokratická společnost, když se přešlapů dopouštějí i ti, co byli donedávna považováni za poctivce do morku kosti.

K principům odpovědné politiky a „dobrého vládnutí” náleží také přijímání rozhodnutí na základě otevřené diskuse a expertních stanovisek. Nikoho již nepřekvapí, když vláda v parlamentu zválcuje opozici, nebo když si stvoří ekonomický NERV pouze pro okrasu a jeho doporučení pro boj s korupcí nebo ve vztahu k (ne)přijetí eura bohorovně přehlíží.

Jenže ani na Šumavě to není o nic lepší. Ekologové jsou líčeni coby extrémismem nasáklí podivíni a vědecká sekce národního parku byla pro jistotu sakumprásk zrušena. Ještě by se přišlo na to, že s nelítostným potíráním kůrovce v prvních zónách nesouhlasí ani špičkové kapacity z lesnických fakult.

Samostatným tématem je lobbing a prorůstání ekonomických zájmů politikou a státní správou. Na republikové úrovni září penzijní fondy, farmaceutické firmy a svým způsobem i bezpečnostní agentury. Na Šumavě se vedle často zmiňovaných lesních těžařů činí především průkopníci rozvoje cestovního ruchu – sjezdovek, lanovek, splavování řek a dalších turistických atrakcí. Příležitostně je svou autoritou zaštítí i prezident Klaus.

Všem možným paralelám se na Šumavě vymyká snad jen kategorie obecného zájmu. Ten je hlasitě a s mravenčí pílí reflektován jak starosty obcí, jejichž obyvatelé touží po práci a prosperitě, tak zastánci divoké přírody, která může sloužit lidem z celé země – ať už jako oáza klidu, či jako místo pro poznávání a vzdělávání.

Každopádně Národní park Šumava není toliko věcí Jihočechů a Západočechů. Ustaven byl zákonem a celostátní politika se ze zodpovědnosti za něj vyvléct nemůže. Kromě toho se na stole legislativců ocitly návrhy na zřízení dvou nových národních parků – Jeseníků a Křivoklátska. Jestlipak i ony padnou za oběť epidemii neprofesionality a arogance, jež opanovala českou politiku odshora dolů? 

O autorovi: Lukáš Jelínek (Autor je politolog)