Média jsou v posledních dnech plná občas až hysterických zpráv o tom, jaké je aktuální skóre v zápase šumavští ekologové vs. správci tamního národního parku. Nehodlám tu prezentovat svůj názor na to, zda kácet, nebo nekácet, ale chci upozornit na častý omyl většiny národa, který tkví ve špatném výkladu jednoho slova.

Česká veřejnost má pocit, že když je něco ekologické, je to šetrné k přírodě, a tedy pro nás správné a zavazující. Vzpomeňte na ekologická paliva budoucnosti, ekologickou likvidaci vozidel, moderní ekologické stavby, pokrokové ekologické bydlení, zdravé ekologické farmy atp. Třídění odpadů je jistě také ekologický počin, stejně jako chodit do práce pěšky nebo jezdit na kole. Ekologie je zkrátka, zdá se, na každém kroku.

Smutné na tom je, že tahle domněnka o významu slov ekologie a ekologický je zcestná.

Ekologii jako vědu definoval už v šedesátých letech devatenáctého století německý biolog Ernst Haeckel jako obor, který zkoumá komplexní interakce mezi organismy v jejich boji o existenci ve smyslu darwinovské evoluce. Jednoduše řečeno to, jak na sebe rostliny, zvířata, houby a bakterie v přírodě vzájemně působí a co z toho vzniká.

Ekologové v pravém slova smyslu tedy nejsou ti, kdo se přivazují ke stromům a demonstrují proti jádru, ani to nejsou mladí lidé, kteří z gumových člunů pod hlavičkou mezinárodních organizací atakují velrybářské lodě, aby nebohé kytovce zachránili.

To jsou kratochvíle, za kterými v drtivé většině případů stojí ekologičtí aktivisté, nově občas označovaní jako tzv. ekologisté. Neříkám, že se občas z řad ekologů nerekrutují, ale pokud k tomu dojde, potom už podle mého nejsou, čím bývali, tedy ekology.

Tímto nechci komentovat význam ochranářských aktivit nejrůznějších zájmových skupin, ať už jsou jejich pohnutky a úmysly jakékoliv.

Jen prosím: neházejte ekology do jednoho pytle s ekologisty. Nezaslouží si to.