Co si počít s kůrovcem na Šumavě? Jednoznačnou odpověď má snad každý - od politiků přes místní samosprávu, lesníky, ochránce přírody až po turistu, který na Šumavě strávil prodloužený víkend. V tomto mnohohlase se poněkud ztrácí volání, které zaznívá z univerzitních kateder a vědeckých ústavů.

Co si počít s kůrovcem na Šumavě? Jednoznačnou odpověď má snad každý - od politiků přes místní samosprávu, lesníky, ochránce přírody až po turistu, který na Šumavě strávil prodloužený víkend. V tomto mnohohlase se poněkud ztrácí volání, které zaznívá z univerzitních kateder a vědeckých ústavů.

Na první pohled se zdá, že v půtkách o to, zda v prvních zónách šumavského národního parku kácet stromy napadené kůrovcem, proti sobě stojí odborníci (lesníci) proti naivním a idealistickým aktivistům. Zodpovědní politici, jimž leží na srdci osud šumavských lesů, pochopitelně naslouchají odborníkům.

Jenomže proti zásahům v nejcennějších partiích Šumavy protestují i odborníci z nejpovolanějších – vědci, kteří dynamiku horských smrčin dlouhodobě studují. Jsou mezi nimi ekologové (odborníci na chování ekosystémů, nikoli ekologové ve významu ochranářských aktivistů), botanici, mykologové, entomologové, hydrobiologové, pedologové, geologové...

Spravedlivě rozhořčení turisté

Mnozí z těch, kteří schvalují razantní postup proti kůrovci, se těší na zisky z prodeje dřeva nebo provozování sjezdovek. Na ty věcné argumenty neplatí. Sledují jediný cíl - postupnými změnami legislativy a dílčími zásahy proměnit Šumavu ve zkrocený lesopark, který už dále nemá cenu chránit a lze ho s plnou parádou komerčně využít.

Další lidé se však o Šumavu skutečně bojí, chtějí jí pomoci a nevidí jinou cestu než vpustit do prvních zón motorové pily. To platí i pro řadu turistů a milovníků přírody, kteří na Šumavu rádi jezdí a věří, že bez kácení ji kůrovec sežere. V internetových diskusích posílají zastánce bezzásahového managementu do horoucích pekel a označují je za zfanatizované ekoteroristy.

Bojí se správně, ale nesprávného nebezpečí. Šumavu neohrožuje kůrovec, ale lidské zásahy nerespektující přirozený chod věcí.

Co máme na mysli, když říkáme "les"?

Naše představy o smrkovém lese jsou ovlivněny tím, co kolem sebe vidíme nejčastěji – hospodářskou monokulturu určenou k produkci dřeva. Všechny stromy stejně staré a vysoké, rostoucí v pravidelných rozestupech. Pod nimi trocha jehličí a malých větviček, minimum polomů, vývratů a souší. Čisto, pořádek. Tak to máme rádi.

Když potom na Šumavě spatříme les zasažený kůrovcem, suché stromy smutně se tyčící proti nebi, máme neodbytný pocit, že se děje něco zlého.

Přirozeně se vyvíjející smrčiny v nejvyšších partiích Šumavy (obecně nad 1200 metrů, ale s řadou výjimek) se diametrálně liší od hospodářského lesa. Roste v nich několik generací smrků a najdeme v něm řadu biotopů. Když takový les napadne kůrovec, odnesou to starší stromy, ale jiné části ekosystému jsou zasaženy podstatně méně. Mezi padlými stromy, jejichž kmeny poskytují stín, zadržují vlhkost a tlející dřevo je zdrojem živin, rostou semenáčky. Daří se i mladým stromkům, které už ční z bylinného patra, ale kůrovce zatím nezajímají.

Nejviditelnější jsou právě vysoké suché stromy, pod nimi však bují život a les žije dál. I když jeho podoba nemusí vyhovovat estetickému cítění člověka, který se s přírodou setkává nejčastěji v podobě výše zmíněné smrkové plantáže nebo městského parku se zametenými cestičkami.

Pokud napadené stromy vykácíme a dřevo odvezeme, těžká technika naruší půdní pokryv, semenáčky ztratí ochranu, slunce půdu vysuší a přirozená rovnováha je ta tam. I když se podaří se značnými náklady vysadit a udržet nový les, vznikne stejnoletý porost, který další nálet kůrovců zmasakruje plošně. A bude potřeba opět kácet...

Návrh opatření k utlumení kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava, který pro ministra životního prostředí vypracovala sedmičlenná komise a podepsal prozatímní ředitel parku Jan Stráský, sice počítá s tím, že v prvních zónách by se kácelo selektivně a odkorněné kmeny by zůstaly ležet na místě, i tak ale jde o rušivý zásah, bez něhož by lesu bylo lépe.

Přirozené cykly

Už ve 20. letech popsali Lotka a Volterra v jednoduchém modelu vztah predátora (v tomto případě kůrovce) a kořisti (smrku). Množství kořisti roste při nižší hustotě predátora a klesá, když se výskyt predátora zvyšuje. Důležité je, že tento vztah má periodický charakter – obě populace oscilují podél nějaké základní úrovně a vzájemně se regulují. Když kořisti ubude, predátor nemá co žrát a jeho populace se zmenší, což kořisti umožní se zmátořit...

Do tohoto jednoduchého vztahu vstupuje řada dalších faktorů, takže výsledkem nikdy není dvojice pravidelných sinusoid, ale v principu platí, že ekosystémy mají samoregulační charakter.

Kůrovec se jednou za několik let namnoží a starší stromy napadne. Je však dobře doloženo, že les se s tím vyrovná a počet brouků po nějaké době samovolně poklesne. Přirozeně strukturované lesy jsou na taková narušení zvyklé – podobně jako lesy v jiných částech světa potřebují ke svému normálnímu fungování občasné požáry, které do půdy doplní živiny a umožní rozvoj jinak potlačených druhů.

"Přirozeně se vyvíjející lesní ekosystémy jsou formovány a udržovány přírodními narušeními, která ovlivňují druhovou skladbu a stáří stromů, množství tlejícího dřeva i druhovou rozmanitost organismů,” píše kolektiv biologů dlouhodobě studující Šumavu v publikaci Co vyprávějí šumavské smrčiny (2010).

Vědci snášejí přesvědčivé argumenty pro tvrzení, že ve vrcholových partiích Šumavy s přirozeně formovanou strukturou lesa jsou zásahy proti kůrovci kontraproduktivní. Je třeba ho uvážlivě kontrolovat v méně cenných zónách parku, kde se lesy bez lidské pomoci neobejdou – především proto, že byly v minulosti lidmi dramaticky ovlivněny. Je rozumné činit taková opatření, která omezí šíření kůrovce do hospodářských lesů. Praktikovat podobné postupy v srdci divočiny (či toho, co z ní v civilizované střední Evropě zbylo) je zbytečné a škodlivé.

Naslouchá správa parku odborníkům?

Zmíněný Návrh opatření k utlumení kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava vypracovalo sedm autorů. Až na jednoho se pyšní titulem Ing., jde o lesní inženýry. Pod návrhem je podepsán Jan Stráský, vzděláním ekonom.

Vědce studující procesy v přirozeně se vyvíjejících ekosystémech nikdo neoslovil. Přitom mají k problému co říci. S jejich názory se nepočítá, protože se současnému vedení parku a politikům nehodí do krámu? Nasvědčuje tomu fakt, že Stráský jako jeden z prvních kroků po nástupu do funkce zrušil rozdělení rady parku na sekce, čímž hlas biologů marginalizoval.

Stráský podle Návrhu opatření plánuje na Šumavě vyhlásit kalamitní stav a některé z prvních zón nechce ponechat samovolnému vývoji. Rád by v nich postupoval podle § 32 lesního zákona, který hovoří o povinnosti aktivními zásahy chránit les před působením škodlivých činitelů.

Dožaduje se také toho, aby případné odvolání proti rozhodnutí o postupu proti kůrovci nemělo odkladný účinek. Odkazuje přitom na Správní řád (§ 85, odst. 2), v němž se píše, že správní orgán může odkladný účinek odvolání vyloučit, jestliže to naléhavě vyžaduje veřejný zájem nebo hrozí-li vážná újma některému z účastníků. Další příklad situace, v níž má žonglování s "veřejným zájmem” obhájit postupy, které by jinak nebylo snadné prosadit...

Přírodovědci proti záměrům Jana Stráského protestují. Už dříve se formou otevřeného dopisu ozvala Česká společnost pro ekologii, nyní také Centrum pro výzkum biodiverzity – společné pracoviště Akademie věd ČR a několika vysokých škol. Zodpovědné orgány, jak se zdá, jejich hlas neslyší. Nebo slyšet nechtějí.