názory
JOSEF ZBOŘIL
Nejen, že si to myslím, ale jsem o tom přesvědčen! Totiž, nepatří do žádného „bratrstva kočičí pracky” a zjevně je dobrý manažer. Jsem hluboce přesvědčen, že předurčením pro funkci ministra životního prostředí není letité působení v nevládkách a plamenné přesvědčení o jediné pravdě, nýbrž naopak, je to schopnost vidět věci celostně v souvislostech a dokázat zorganizovat, aby tento celostní pohled dostal vyjádření v detailech právních úprav péče o životní prostředí a v jejich uplatnění. A čerstvé zkušenosti z práce ministra Drobila svědčí právě o této kvalitě. Jakkoliv je označován v lepším případě za ministra nekompetentního. Že se podobné hlasy neozývaly kolem komisaře Dimase, který byl figurkou, a všichni to věděli nebo neozývají kolem současného komisaře Potočnika!
Co se vlastně na MŽP dělo v dávnější i poměrně nedávné minulosti: především, z ústředního orgánu státní správy se stalo neřízeným hlavním stanem nevládních organizací, zvláště těch nejmilitantnějších. Aby mi bylo rozuměno, nevládní organizace jsou velmi důležitou součástí občanské společností, ovšem, nic se nemá přehánět. Stojím za organizacemi, starajícími se o ekologickou výchovu, stojím za těmi, kdo upozorňují na problémy, vyskytujícími se v denním životě a jsou připraveny ke konstruktivnímu dialogu, ale rozhodně jsou mi proti mysli ti, kteří si vytvořili ze své činnosti velmi dobrý byznys a neštítí se ani hrubého vydírání na základě děravých právních předpisů, které napomáhali tvořit.
Počátkem devadesátých let bylo MŽP skutečně utvářeno jaké zcela nový ústřední orgán státní správy a podařilo se pro jeho činnost získat mnoho erudovaných odborníků. Na přelomu desetiletí se ovšem situace začala dosti rapidně měnit a to především za přispění více, či méně aktivistických ministrů, kteří (podle kritiků ministra Drobila) byli ti praví a vysoce „kompetentní”. Erudovaní odborníci postupně mizeli a dnes jich už na MŽP příliš mnoho nenajdete. Abych rozlišoval: bylo i pár ministrů, kteří však pro krátkost svého působení nestačili zanechat větší pozitivní stopu, natož zvrátit neblahý trend. Těm budiž vyjádřeno poděkování.
Ministr by měl být vůdčím tmelícím duchem a osobností a měl by dokázat shromáždit si kolem sebe funkční a erudovaný tým, který se musí postarat o zpracování vize a strategie – v tomto případě tvorby a péče o životní prostředí a její uvedení v život. Namísto toho došlo k neskutečnému propadu odborné erudice a ministerstvo bylo řízeno nikoliv jako tým svým ministrem a jeho nejbližšími spolupracovníky, ale naopak, jedinci mnohdy s protichůdnými zájmy, jejichž pozice ani formálně nezaručovala ani tu minimální odpovědnost za navrhovaná a přijímaná řešení. Administrativní zvůle zde byla v nedávné minulosti běžným pracovním nástrojem.
Jsem přesvědčen, že „odideologizování” je tím prvním a základním krokem, k němuž dochází a který pomůže nastartovat mnohé ozdravné procesy, tak žádoucí na ministerstvu a v jeho dalších organizacích. Mimochodem, odpovědnost na vládní a administrativní úrovni je to, co zásadně chybí a ke zkvalitnění státní administrativy by silně napomohla (vím, patří to spíš k mým velkým přáním, bohužel vzdáleným od reality). Přitom máme zákon o ekologické újmě – nešel by uplatnit třeba na stav v Národním parku Šumava?
Doufám, že ministr Drobil a jeho nejbližší kolegové v krátké době naváží na ty lepší tradice přinejmenším trvalým dialogem se skutečnými aktéry a zainteresovanými stranami, které mají zájem především na konstruktivních řešeních, poněvadž pouze tato řešení poskytují záruky, že se kvalita životního prostředí může dále zlepšovat.
Prvním krokem musí být aktualizace politiky životního prostředí a v intencích této politiky kvalitní průběh a dokončení „auditu” právního rámce a jednotlivých zákonů v péči o životní prostředí. Tady se musí odstranit především rozporná místa a nastavit procesy uplatňování jednotlivých právních předpisů – kdysi zpracované zásady kodexu životního prostředí by mohly v tomto směru velmi napomoci žádoucím změnám. V této souvislosti bude nezbytně nutné odstranit ze zákonů i z prováděcích předpisů prostory pro hrátky militantních aktivistů, umožňující vydírání, a vedoucí k významným ekonomickým škodám včetně škod na životním prostředí. Konec konců, udržitelný rozvoj, tolik vzývaný mnoha aktivisty, má svou ekonomickou a sociální dimenzi a jeho cílem je člověk – což aktivisté chápou jen tehdy, když se jim to hodí do krámu.
Vysoce profesionalizované a efektivní ministerstvo životního prostředí je to, oč tu běží a ministr Drobil nakročil na této cestě správným směrem. Konec konců, potrefené husy se už hlasitě ozývají, což je bezesporu dobrým znamením a potvrzením správnosti cesty. I v péči o životní prostředí musí být pluralita názorů a diskuse, musí být ctěna ekonomická a sociální hlediska, vedoucí k žádoucím cílům. Řekl bych, že zkvalitnění životního prostředí u nás zvláště v posledních deseti letech je spíše navzdory těm, kdo z ministerstva odcházejí nebo v nedávné době odešli do propadliště dějin.
