Jihočeská vědecká lobby aneb co zbylo z Klostermannovy Šumavy

Karel Klostermann nedokončil studium medicíny. Z Vídně, kde studoval, odešel v průběhu posledního semestru. Pozorovací talent, jenž by velmi dobře využil v lékařské praxi, přetavil do podoby literární. Klostermannovy postavy nás uvádějí do světa bídy, protivenství, nevyzpytatelného osudu, pokory i víry. Autorovy příběhy probouzejí čtenářovu představivost a dávají vzniknout neobvyklým vjemům a intenzivním barevným obrazům. Čtenář se ocitá v centru dění a podobně jako v pohádkách straní dobru. Klostermannovi se podařilo nemožné. Lépe než všechny kroniky a muzea světa popisuje šumavskou přírodu, s ní spjatou civilizaci, její svátky, smutky, obavy a mýty.

Radikální přírodovědci historii Klostermannovy Šumavy pomíjejí. Celému světu se snaží sdělit základní informaci. Přírodní, kulturní i ekonomické dědictví této oblasti, jež bylo důvodem pro vyhlášení národního parku, nemá náhle žádnou hodnotu ani význam. Je nutno chránit přírodní procesy (kůrovce). Vichřice, broučkové kalamity – mají probíhat bez zásahu člověka i za cenu toho, že na Šumavě nezůstane jediný smrk. Horské smrčiny usychají beze zbytku vlivem žíru kůrovce. Smrky v nižších oblastech jsou rubány v důsledku šíření lýkožrouta z oblasti horských smrčin. Právě to je cílem přírodovědců. Likvidace šumavského smrku, jenž je nadměrně rozšířen po zalesnění Šumavy exploatované rozvíjejícím se průmyslem v minulých stoletích. Jihočeští vědci cele naplňují definici environmentalismu Václava Klause: „ Environmentalismus není nic jiného než novodobá inkarnace tradičního levičáctví”.  „Lepší zítřky” jsou v představách přírodovědců podobně mlžné jako podzim na Šumavě. A za onu „světlou budoucnost” platí zádumčivá Šumava daň až příliš vysokou. Národní park má rozlohu 68 tisíc hektarů, 54 tisíc hektarů činí jeho lesnatá část. Od roku 2007 bylo v oblasti horských smrčin vykáceno nebo odumřelo 6000 hektarů lesa. Mění se krajinný ráz Šumavy, les není schopen plnit své mimoprodukční funkce. Roztodivné obrazce vykácených pasek a  obrovské plochy zrzavého lesa v nás vyvolávají pocity žalu a marnosti.

Prorektor Jihočeské univerzity Jan Zrzavý uvažuje takto: „Kulturní krajina, ponechána sama sobě, po pár desetiletích kulturní krajinou být přestane, stane se „pustinou” – a o to přece jde, kulturní krajinou nelze argumentovat, protože o tu my právě nestojíme.  Ano, chyba se stala, jsou tam umělé smrčiny, ale dlouho už tam nebudou, náprava se blíží.” Nebo: „Sežrání smrčiny lýkožroutem neohrožuje ani lidi v údolí, ani nečetné obyvatele Modravy nebo Kvildy (živí se prodejem smaženého sýra bez ohledu na to, zda je smrčina sežraná nebo vykácená)”. Toto jsou necenzurované myšlenky vysokoškolského profesora, jimiž ovlivňuje názory svých studentů.

Vědecká prestiž a vědecká lobby.

Bezzásahový režim a samovolný vývoj na Šumavě je spojen s budováním prestiže přírodovědců a s granty ve výši několika miliard Kč z národních i evropských zdrojů. V letech 2009 a 2010 získali signatáři1 dopisů, prohlášení i žádosti o odvolání ředitele Národního parku Šumava Jana Stráského na výzkum ze státních financí přes 120  milionů Kč.  Je to o necelých deset milonů méně, než suma, kterou vydělala „dřevařská lobby” za ta samá leta.  Tedy za leta nejvyšších kůrovcových těžeb v historii parku. Od roku 2003, v němž se zazelenalo ministerstvo životního prostředí, byla pro záměry a projekty přírodovědců z národních zdrojů uvolněna částka překračující miliardu Kč (zdroj www.isvav.cz ). Z evropských zdrojů, které kromě dotací EU zahrnují i granty Norských fondů, Marie Curie Actions, EMBO, National Science Foundation, čerpají Jihočeši další stamiliony. Významná část projektů může být uskutečněna právě díky existenci destruovaných šumavských ekosystémů, které se stávají předmětem výzkumu. Vědci se ztotožnili se slovy Hanse Bibelriethera, propagátora samovolných procesů v Národním parku Bavorský les, jenž před lety řekl: : „Šumava potřebuje výzkum a výzkum potřebuje přírodní procesy, jinak nebude mít dobré výsledky.”

Vznik Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích byl odsouhlasen v prosinci 2005. Jeho součásti jsou Entomologický ústav, Hydrobiologický ústav, Parazitologický ústav, Ústav molekulární biologie rostlin a Ústav půdní biologie. Od roku 2005 bylo uděleno Biologickému centru dotační politikou státu přes dvě miliardy Kč (zdroj www.isvav.cz ). V roce 2007 mělo Biologické centrum asi 400 zaměstnanců. Na každého z nich by hypoteticky ročně připadlo něco přes 700 tisíc Kč .

Příklady grantů a dotací z mezinárodních zdrojů.

Snad nejvyšší dotací je dotace EU na projekt rozvoje výzkumných a výukových kapacit zahrnující stavbu nové budovy Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity za 367 milionů Kč.

Zmiňme i v objemu nižší granty: příprava vzdělávacího programu biologické chemie si vyžádá 11 milionů Kč, projekt Bridge4 Innovation 18 milionů Kč., projekt spolupracujících univerzit 34 milionů Kč, budování centra excelence pro globální studium funkce a biodiverzity lesních ekosystémů 22 milionů Kč, molekularizace biologických oborů 9 milionů Kč, projekt Ekotech 10 milionů. Z Operačního programu Cíl 3 – spolupráce mezi ČR a Bavorskem - byl dotován výzkum „Podklady pro prognosu gradace lýkožrouta smrkového” 16 miliony Kč. Z Operačního programu Vzdělávání a konkurenceschopnost byl financován projekt TTM – transfer znalostí a technologií za 20 milionů.2

Z názvů a anotací mnoha výzkumných záměrů lze dovodit, že k jejich realizaci je potřebný pouze počítač, internetové připojení, papír, tužka a pár manažerských nápadů. V tu chvíli nezbývá než zvolat: „My chceme taky”.

V historii Jihočeské univerzity zaznamenávají přírodovědné obory nebývalý rozmach. Oproti tomu humanitní obory JU musejí vystačit s granty v řádu statisíců, ojediněle několika málo milionů. Se vstupem České republiky do Evropské unie byl výrazně posílen vliv přírodovědců. Svým detailním, atomizovaným pohledem na svět až příliš ulpívají na nepodstatných jednotlivostech bez schopnosti jejich syntézy. Pro tuto chvíli je takovýto výzkum pro Šumavu zcela zbytečný, stejně jako dětské sny o jejím samovolném vývoji. A vysoké státní dotace - nebo alespoň jejich část - by mnohem lépe zužitkovala Policie ČR, české zdravotnictví, doprava nebo i vězeňská služba.

Opět Karel Klostermann

A co by k dění na Šumavě řekl Karel Klostermann? Nejspíše to, že zlatý brouček mnohým zatemnil mysl a že konec broučkové éry opět uvrhne její aktéry do bídy a možná i existenčních problémů. Určitě by veřejně protestoval, tak jak učinil i v případě kašperskohorských událostí v roce 1908, v nichž se naplno projevila nacionalistická zaslepenost – jak česká, tak i německá. Vedla ke zbytečným bitkám a zraněním, a to za lhostejného přihlížení kašperskohorské radnice, která ponechala událostem volný průběh. Volný průběh byl ponechán i přírodním procesům na Šumavě a její kůrovcové líhni. Právě lhostejnost vlády, resp. vyhandlování Šumavy za bezproblémovou energetickou politiku (se Stranou zelených), vyústily v šumavskou ekologickou katastrofu.