Třebíčsko - Valné shromáždění OSN určilo rok 2011 za Mezinárodní rok lesů: „Cílem je zvýšit povědomí o významu lesů a posílit trvale udržitelné obhospodařování lesů, ochranu přírody a trvale udržitelný vývoj všech typů lesů k užitku současných i budoucích generací.” A co my s tím uděláme na Vysočině?

Pojďme tisíc let zpátky a představme si skoro celou Vysočinu porostlou bujným bukovým pralesem s jedlemi, javorem klenem, jilmem a lípou. Ve 12. stol. startuje kolonizace a už v 17. stol. byl les vydrancovaný tak, že nebyl schopen samovolné reprodukce. Nastupuje plánovité lesnictví a pro celou řadu užitečných vlastností se zcela nově zavádí jehličnany. Poslední střípky původního lesa zachraňují osvícení šlechticové (Velký Špičák u Třeště, Žákova hora), ochuzené deriváty a poslední skupiny geneticky původních stromů pak moderní ochrana přírody. Tak jsme zatočili s pralesy a vyčítáme jiným zemím, jak oni se to tam hloupě chovají. Rozdíl je v tom, že my už si moc nepamatujeme, jaké ty naše pralesy byly, resp. živé srovnání nemáme.

Máme za sebou dlouhá staletí destrukce a drancování lesa jsme povýšili na normu. Přes varování přicházející v podobě chřadnutí lesa nebo v podobě dalekosáhlé degradace lesních půd pokračujeme u nás na Vysočině v nevhodném způsobu hospodaření. Současný model hospodaření má totiž daleko k udržitelnosti. Nerespektuje přirozené procesy ani základní pravidla ekonomie přírody, je zaměřený jen a jen na krátkodobý zisk. Velké poznání přichází ze Severní Ameriky, kde zánik přirozených lesů mírného pásma je vědecky studován skoro „v přímém přenosu”. Je tam stále ještě hodně přirozených lesů, jelikož se zde kácí teprve necelých 200 let. Lze dobře zkoumat a vyhodnocovat, co přeměna lesů na plantáže dělá s vodním režimem, s půdou, s biodiverzitou nebo s místní komunitou. Výsledky jsou dle amerických autorů hrozivé a jsou to oni, kdo lesy střední Evropy (Německo, Česká republika) dávají za odstrašující příklad degradace. Taky u nás už jsme si dali leccos dohromady a od jednotlivostí postupujeme k celostnímu náhledu. Učíme se respektu, učíme se spolupráci mezi obory i spolupráci s přírodními ději, máme vůli poznávat a nahlížet s úctou obrovskou inteligenci uspořádání přírody. Už i v lesnických kruzích se to hodně „hýbe”, protože nové poznatky a otázka udržitelnosti se derou dopředu. Mírným problémem je setrvačnost myšlení, provozu a správy lesů. Žijeme v čase změny, kde nezbývá než opouštět staré a osvojovat si nové a zejména věřit v pozitivní procesy. Závěrem zdůrazňuji, že v tomto zamyšlení nehoruji za návrat pralesa. Prales sice z mnoha důvodů ve své blízkosti potřebujeme, ale nyní je nutné podchytit střípky toho dobrého, co se zachovalo (v lesích a v lidech okolo), co je zdravé a co můžeme použít do budoucna. Potřebujeme hledat rovnováhu mezi hospodářskou produkcí a udržitelností, potřebujeme dobré příklady. A tak, každý po svém, pojďme do toho. Možností je nespočet, jde jen o to nezůstat hluší. A pokud máte pocit, že nic dělat nemůžete, přispějte alespoň dobrým naladěním. Přejte si krásné a zdravé lesy.