V současné době Českou republiku zmáhají velké spory v přístupu k ochraně přírody na Šumavě i v Jeseníkách.

Národní park Šumava byl vytvořen nařízením vlády č.163 v roce 1991 a řídí se zákonem 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Byl vyhlášen tedy těsně po roce 1989, kdy jeho velkou část tvořilo po dlouhá léta nepřístupné, armádou zabírané území. Hned po jeho vyhlášení byly označeny ochranné zóny. V současné době je platné třízónové rozdělení z roku 1995.

I. zóny tehdy tvořily hlavně pralesovité zbytky lesů, mokřady a vrchovištní rašeliniště. Z velké části to byly ekosystémy, které byly původní, člověkem příliš nedotčené a i přes imise z kyselých dešťů se dokázaly celkem dobře vyrovnávat s kalamitami větrnými, kůrovcovýmI. .. zkrátka s tím, co přírodovědci nazývají nyní přirozené disturbance (z lat. poruchy funkční rovnováhy). Na mapě zabírají 135 malých ostrůvků. Tyto zóny byly Plánem péče NP z roku 1995 ponechány přirozenému vývoji a pohybovat se tam podle zákona 114/1992 lidé mohou jen po značených cestách. II. zóny jsou zóny obvykle vyznačené kolem I. zón. Zahrnují zbývající část převážně lesních ekosystémů. Složením jsou to části už od 13. století kulturní krajiny, které byly ovlivněny nejen imisemi, ale i hospodářskou činností člověka. Jsou i na místech starých sejpů, hospodářských lesů, prostorů dřívějších skláren,… II. zóny měly být postupně, citlivými zásahy přeměňovány na les přírodní. III. zóny jsou okrajovým územím, které je již člověkem značně přeměněno. I. a II. zóny tvoří tzv. jádrovou zónu NP a III. zóna ochrany přírody je zónou nárazníkovou.

Označení území statutem zóny je označení administrativní. Rozděluje území podle významnosti co se botanických, zoologických, geologických,… pohledů týče. Dalším velice významným rozdělením NP Šumava je rozdělení na tzv. zásahové a bezzásahové zóny. Nejde o označení administrativní, ale o označení přístupu k území – managementu území. Od vzniku NP Šumava byly prakticky neoficiálně bezzásahové jen I. zóny. Bezzásahovost nebyla žádným nařízením ani zákonem definována. Bezzásahovost nebyla hlavním zájmem. Zájmem bylo podle znění zákona 114/1992 Sb. “zachování a zlepšení přírodních poměrů“.

Obrat přišel v roce 1995, kdy byla provedena revize definice I. zóny. Dále byla jako bezzásahové území vyhlášena lokalita Mokrůvka a Pytlácký roh v okolí klostermannovského Březníku. Hlavním z důvodů ponechání tohoto území bez zásahu bylo velké napadení této části Šumavy kůrovcem přelétajícím na zmiňované území z bavorské strany Šumavy. Jakýkoliv zásah byl tehdy vyhodnocen jako kontraproduktivní. Toto území bylo ponecháno kompletně účinkům přírody, a tedy i kůrovcI. Nebyly asanovány kůrovcem napadené stromy, používány feromonové lapače a ani teď tak diskutované trojnožky s biocidy. Bavorská strana tehdy vůbec neřešila, jestli má udělat vůči našim lesním ekosystémům nějaké ochranné pufrační pásmo - holinu, která by zamezila přelet kůrovce z jejich území na naše. A za našim lesům způsobené škody a faktické spuštění kůrovcové katastrofy v české části Šumavy nenesla a nenese žádnou odpovědnost. (V tomto směru se poměry během desetiletí velmi změnily. Náš NP Šumava zřejmě nyní bude platit vysoké pokuty vlastníkům lesů na rakouské straně hranice za škody způsobené kůrovcem přelétajícím z našich nezpracovaných polomů v bezzásahovém území na Smrčině. Právě teď Správa NP Šumava řeší dilema, zda porušit v oblasti Smrčiny bezzásahovost danou rozhodnutím ministra životního prostředí RNDr. Martina Bursíka v roce 2007 či přijmout hrozbu velmi nákladné arbitráže ČR u Evropské unie ze strany rakouských a německých vlastníků lesů.)

Už na konci roku 1997 bylo zřejmé, že právě v oblastech Březníku došlo k nevratným škodám a že stromy v této lokalitě odumřou. Logickým krokem by tehdy bylo opuštění managementu bezzásahovosti v NP Šumava. V roce 1998 se však stal ministrem životního prostředí RNDr. Martin Bursík a potenciální ústup od bezzásahovosti se stal jedním z jeho politických témat, a tedy nemožností. Krom předmětu politického boje se obrana bezzásahovosti stala i předmětem náplně práce neziskových ekologických organizací od té doby velmi štědře dotovaných státem (vizte prosím CEDR). Jejich protesty spojené s přivazováním se ke stromům napadeným kůrovcem v roce 1999 v lokalitách na Plesné, Trojmezné a Smrčině si všichni dobře pamatujeme.

Hlavním činitelem destrukčního lesního procesu se stal lýkožrout smrkový. Lýkožrout smrkový je hmyz, který se živí pro strom životodárnou podkorní vrstvou lýka. Po porušení této vrstvy strom usychá. Rozmnožuje se dvakrát, v teplých letech (jako je například tento rok) i třikrát do roka. Letos první generace kůrovce vyletěla právě na konci dubna. Dosah kůrovcem napadených dalších stromů se pohybuje obvykle od 200 m do 1.500 m od mateřského stromu. Vše záleží na větrných podmínkách v době rojení. Vědci uvádějí, že se může při zvlášť „příhodných“ větrných podmínkách dostat i do vzdáleností 200 kilometrů. To se například stalo při kůrovcové kalamitě z let 1925 – 1930, kdy se některé roje dostaly až do Brd, kde také způsobily kalamitu.

Kde že se vzal management bezzásahovosti? Cca do roku 1999 nám povětšinou vědci tvrdili, že ochrana přírody v NP Šumava spočívá hlavně v ochraně přírodních procesů v původní vegetacI. V ochraně procesů v oněch pralesovitých zbytcích v lesních porostech. Původní vegetací se nyní rozumí tzv. hercynská směs, která se začala vyvíjet cca před 3000 lety. Ve výškách 600 – 1200 m nad mořem jsou lesy tvořeny hlavně bukem, jedlí a smrkem. Od výšek 1200 m cca od přelomu minulého tisíciletí (r.1000) převládá smrk. Předtím převládal podle pylových analýz z rašelinišť buk. Tato změna byla také způsobena od 13. století probíhající těžbou buků jako dřeva s vyššími výhřevnými vlastnostmi pro potřeby těžby kovů, sklářství, uhlířství, … Právě v oněch zbytcích původních pralesů se posledních 20 let sbírala semena smrků a z nich se pěstovaly v lesních školkách sazenice. Pečlivým genetickým výzkumem se tehdy vytyčily lokality, které obsahovaly velmi staré stromy smrku ztepilého, jejichž genetické informace se shodovaly na bázi biochemických markerů. Byly to například lokality u Pramenů Vltavy, na Trojmezné, na Jezerní hoře, Polomu, Staré Hůrce či na Boubíně. Většina z nich je už v současné době uschlá. Tyto smrky se geneticky lišily od ostatních, které již vznikly dosazováním z doby schwarzenberského panství dovezené z Rakouska či za socialistické éry dovezených z Polska. Vědci tvrdili, že právě tento typ smrku je geneticky připraven na ony přirozené disturbance. Velmi jednoduše řečeno, že všechny jiné smrky zemřou, tato původní vegetace všechny kalamity přežije, vysemení zdravé jedince a kolem se zmladí nádherný původní odolný les.

Na přelomu tohoto tisíciletí (r. 2000) však došlo k nástupu prosazování managementu bezzásahovosti. Ten začal být prosazován v tisíciletí kulturně obývané Evropě roku 1983 v NP Bavorský les. NP Bavorský les byl vyhlášen 7. října 1970. Symetricky přináleží našemu NP Šumava. Má trochu jiné klima i jinou vegetaci s podstatně větším zastoupením listnatých stromů. Má podstatně menší plochu rašelinišť a mokřadů. V srpnu a v listopadu 1983 se Šumavou prohnaly velké větrné smrště a padlo 70.000 m3 dřeva. Tehdy Hans Eisenmann, bavorský ministr zemědělství a lesnictví (CSU) rozhodl, že se polomy nezpracují a nechají se pro výzkum samoregeneračních sil přírody, tedy i pro působení kůrovce. Od té doby je heslem NP Bavorský les: Nechme přírodu být přírodou.

Krom praxe v německých národních parcích na rozšiřování prosazování managementu bezzásahovosti u nás „politicky“ působí i kategorizace národních parků IUCN. IUCN (www.iucn.com) je mezinárodní organizace pro ochranu přírody. Řadí rezervace podle přístupu člověka k ochraně území do kategorií od I. do VI. Kategorie II. je definována jako národní parky. Kategorie nehovoří nic o kvalitě a vyjímečnosti území, ale právě o způsobu managementu na tomto území. Experti této organizace byli v roce 2002 pozváni do ČR na rozsouzení sporu týkajícího se právě NP Šumava. Je to spor dvou pohledů o uplatňování managementu bezzásahovostI. První pohled propaguje část přírodovědného vědeckého spektra a ekologičtí aktivisté – nechat přírodu přírodě. Druhý pohled propagují vědci zabývající se jak přírodovědou, tak vědami jež řadíme do lesnické kategorie aktivního přístupu ochrany ekosystémů a zástupci šumavských obcí. Ten nedoporučuje nemocnou imisemi a člověkem oslabenou přírodu nechat samu sobě a naopak citlivě a aktivně jí chce v boji proti kůrovci pomáhat. Pro kategorii IUCN II. je důležité, že významná část území rezervace bude ponechána samovolnému vývoji, tedy bude vyčleněna jako bezzásahová zóna. V současné době jsou fakta ohledně v roce 2002 na Šumavě probíhající mise IUCN zkreslována. V roce 2002 byl rozsah bezzásahových zón 13%. V době konání mise v roce 2002 by stav cca 30 % ponechaného území samovolnému vývoji, rozsah bezzásahových zón v NP Šumava, plně odpovídal požadavku IUNC na zařazení NP Šumava do IUNC II. Byly doporučeny postupné kroky k dosažení této hranice. Už v letech 2004 a 2005, kdy park řídil Ing.Alois Pavlíčko, došlo k pokusům rozšířit bezzásahové zóny. Proces rozšíření je legislativně náročný. Byly odsouhlaseny postupné kroky k dosažení až 40% bezzásahovosti, která se měla rozšiřovat od 20% až do 40% postupnými kroky. Kroky byly systematicky rozděleny na rozšiřování po 10, 30 a 50 letech. Toto managementové rozdělení Šumavy v roce 2004 zpracovali odborníci Správy NP včele s tehdejším náměstkem ředitele NP Šumava Mgr.Jiřím Mánkem. Postup byl tehdejšími náměstky Správy NP Mgr.Jiřím Mánkem a Ing.Jaroslavou Martanovou podle zákona projednán s většinou šumavských obcí a byl odsouhlasen šumavskými starosty i usnesením Jihočeského kraje. Bohužel posléze ekologičtí aktivisté změnili požadavek na časový horizont rozšiřování bezzásadovosti z doporučovaných 10, 30 a 50 let na 1, 3 a 5 let a proces pozvolného rozšiřování bezzásahových zón ztroskotal. (Od té doby odpor obcí, jak díky naprosto nekonstruktivním způsobům jednání ze stany ministerstva i ekologických aktivistů, tak díky zkušenostem z bezzásahových území v českém i bavorském národních parcích, nabyl systematičnostI. ) I přes tento jasně vyjádřený odpor šumavských obcí podepsal v prosinci 2005 RNDr. František Pojer, náměstek ministra životního prostředí RNDr. Libora Ambrozka (KDU-ČSL) Dodatek k Memorandu o vzájemné spolupráci mezi správami NP Šumava a NP Bavorský les, kde se zavázal k rozšíření bezzásahových zón do r.2010 na 30% a v budoucnu na 75%. Při uvědomění si vysokého čísla 75% a faktické možnosti ve vytyčení takového území na lidmi obývané Šumavě je třeba zdůraznit také následující skutečnost. V současné praxi znamená označení bezzásahového území jako označení území pro lidi, obyvatele Šumavy i turisty, nepřístupné – zakázané. Podle IUCN se ale turisticky mají využívat všechny zóny v národních parcích. Jen v I. zónách se smí chodit pouze po vyznačených cestách. Nevládní organizace IUCN definuje pouze území rezervace kategorie Ia jako člověku nepřístupné. Kategorizace IUCN je o managementu – péči o dané území, není to hodnocení kvality území. Tedy přednost v ustanovování národních parků, národních pokladů, před kategorizací IUCN má vždy národní legislativa – to byl oficiální verdikt odborníků z mise IUCN z roku 2002 ve sporu o rozsah bezzásahového území v NP Šumava. Proto i naše Krkonoše, ač podle IUCN kategorie č.V, jsou pořád národní park. Tato fakta jsou nevládními ekologickými organizacemi, částí přírodovědců a politiků zcela úmyslně deformována a zneužívána. I přes zřejmé skutečnosti tvrdí, že národní park musí být v kategorii IUCN č. II. Z pravidel IUCN to rozhodně nevyplývá.

Příhodným okamžikem pro rozšíření bezzásahových zón politickou mocí se stala spoušť po orkánu Kyrill z ledna roku 2007. Tehdy, 5.3.2007, ministr životního prostředí RNDr. Martin Bursík (SZ) na žádost tehdejšího ředitele NP Šumava Ing. Františka Krejčího rozhodl z moci úřední o rozšíření bezzásahových zón i na II. zóny a tím ponechal kůrovci oficiálně 145.000 m3 kalamitního dříví. Pro zajímavost cca 0,5 miliardy Kč majetku České republiky. Spustil tedy dodnes probíhající obrovskou kůrovcovou kalamitu, díky níž již muselo být vytěženo cca 762.000m3 dřevní hmoty. Další tisíce stromů zůstalo ležet v bezzásahových zónách. Ing. František Krejčí si ponecháním území bezzásahu zopakoval své působení na rozšiřování kalamitních území z roku 1993, kdy se také jako tehdy náměstek Správy NP Šumava zasloužil o vznik kůrovcové kalamity. Zatím poslední pokus vnutit obcím rozšíření bezzásahového managementu lesů na jejich katastrech probíhal v lednu roku 2010, kdy se na Šumavu vydal ministr životního prostředí JUDr. Jan Dusík M.Sc. společně s bývalými ministry životního prostředí RNDr.Martinem Bursíkem a doc.RNDr. Ladislavem Mikem Ph.D. Tehdy po zástupcích obcí požadovali podpis dokumentu Vize Šumava 2020 „legalizující“ současnou rozlohu bezzásahových území 21% s výhledovým rozšířením na 30% do roku 2020. Ani tehdy se tyto strany nedohodly.

Další zkreslování faktů, které se šíří českým mediálním prostorem je líčení způsobů managementu lesních ekosystémů v NP Bavorský les. V roce 1997 byla ke stávajícímu NP Bavorský les připojena další část německé Šumavy, která zabírá symetrické území v Čechách od Prášil k Železné Rudě. Tato část se po zkušenostech ze „staré části“ NP Bavorský les už 13 let podle zákonů lesní vědy a přírodovědy citlivě a pečlivě přeměňuje z kulturního lesa na přírodní a připravuje se na bezzásahovost. Původně německý zákon o NP Bavorském lese hovořil o přeměně na bezzásahové území v rozsahu 75% v roce 2017, pak byl rok změny managementu změněn na rok 2027 a už nyní se uvažuje o dalším posunutí časové hranice.

Problém, který jsem se doteď snažila vysvětlit je v tom, že naše bezzásahové zóny, tedy administrativně I. a II. zóny, ty nejcennější části přírody, byly na bezzásahový způsob managementu lesa nezodpovědně převedeny naprosto nepřipravené a nezdravé. Tento problém nezralosti zón v kombinaci s nekompaktností I. zón, s ministrem ustanoveným managmentem bezzásahovosti, s povinností těžby kůrovcem napadených stromů vyjma I. a II. zón a i s povinností tvorby pufračních pásem - holin pro zastavení postupu kůrovce je pro Šumavu a její lesy zničující. Z těchto všech důvodů letecké snímky ukazují lesy na Šumavě z jedné třetiny suché a polámané a z další třetiny nevratně postižené s velkými plochami holin.

Dnes jsme na Šumavě ve stadiu, kdy většina biologicky nejcennějších míst (I. a II. zóny) podléhá kůrovci a my jim díky ministrem RNDr. Martinem Bursíkem ustanovenému managementu bezzásahovosti nemůžeme pomoci. Jsme ve stavu, kdy je Správa NP Šumava kritizována za kácení suchých stromů v okolí turistických cest, které mohou dříve či později spadnou na turisty. Kdy se rozhoduje, jestli souše pokácí, anebo cesty procházející bezzásahovými a poškozenými místy (př. k pramenům Vltavy či na Březník) na 10 let zavře a otevře, až suché stromy spadnou samy a upřednostňovaným přírodním procesům bude učiněno zadost. Kdy řeší, jakým způsobem zajistit ponechání odvětvené a odkorněné dřevní hmoty ze zde pokácených stromů tak, aby tam nevznikaly ošklivé skládky dřeva, které dusí pod tímto nánosem zmlazující se stromky. Kdy řeší, kde vzít peníze na štěpkování této hmoty, kdy zpracování jednoho stromu stojí cca 4000 Kč. (Jen na cestě z Kvildy k Pramenům Vltavy je těchto stromů 500, tj. cca 2.000.000 Kč nákladů na štěpkování.)

Jsme ve fázi, kdy se musíme rozhodnout, zda místa, která jsme před 20 lety vytyčili jako vzácná tak, že jsme je uznali národním bohatstvím, budeme chránit a nebo si je necháme kůrovcem sežrat. Jsme před volbou, zda těmto místům pomůžeme se zmátořit a znovu je začneme pomalu a citlivě na bezzásahovost připravovat, anebo si ještě kolem umírajících stromů budeme nuceni vysekat holiny na to, abychom tuto destrukci mohli sledovat. V tom už máme dlouhodobou praxI. Zkrátka jsme ve stadiu, kdy buď budeme mít NP Šumava se zbytky biologických pokladů, kvůli kterým byl park vyhlašován a nebo budeme mít národní park podle standardů IUCN II. … Když tyto problémy líčím ve Velké Británii, tamní přátelé na mne koukají stejně tak nevěřícně a nechápavě, jako koukali, když jsem jim líčila komunistické praktiky bývalé socialistické éry. Jejich národní parky, např. Yorkshire Dales či Lake District, nejsou v kategorii IUCN II. Jsou velmi citlivě opečovávané a nikdo z turistů či tam přírodní procesy studujících vědců se na tuto skutečnost neptá.

Dnes jsme ve stadiu, kdy se musíme se rozhodnout, zda opět budeme věřit vědcům, kteří bez odpovědnosti prosazují bezzásahovost a kteří nám před desetiletím tvrdili, že se příroda vyrovná s kalamitami sama a na místech kalamit vyroste zdravý hustý odolný les vysemeněný z původní šumavské vegetace. Teď nám totiž ti samí vědci do očí tvrdí, že přeci nemůžeme onen odolný hustý les po přírodě chtít. Že přirozený rozpad horských smrčin je normální a přírodě vlastní, a proto ono zmlazení nových stromků na místě odumřelého starého lesa může být tedy i z té nepůvodní, na drsné šumavské klima nepřipravené a odjinud dovezené vegetace smrků. Že to, že nejdřív vyroste les rozvolněný, s velkými travními prostory a až teprve za 300 až 500 let ona slibovaná divočina a pralesy, je přece přirozené. Za těch 500 let totiž už těmto vědcům nikdo účty skládat nebude…

Dnes jsme ve stadiu, kdy půjde do Parlamentu už 8. návrh zákona o NP Šumava, který by konečně mohl určit hranice managementu lesa – tedy míry bezzásahovostI. Stejně tak může ustanovit novou administrativní zonaci. Jeho přijetím by konečně by mohly skončit 15 let se táhnoucí nekonstruktivní, nekonečné a občas i nechutné války mezi jednotlivými stranamI.

Dnes jsme ve stadiu, kdy se připravuje vyhlášení NP Jeseníky a kde nemusíme udělat miliony chyb, které jsme udělali na Šumavě.

Na závěr bych si dovolila citovat slova RNDr.Jeňýka Hofmeistera, Ph.D: „Základní otázka je, jaký NP chceme. To znamená, jak velký spontánní vývoj přírodních ekosystémů jsme ochotni připustit. Jinak řečeno, jak velké kalamity kůrovce nebo jakékoli jiné kalamity se bojíme. A až budeme znát objednávku společnosti na to, v jakém rozsahu, na jak velké ploše jsme ochotni tento management nebo nemanagament připustit. Pak můžeme definovat způsoby hospodaření a nějaké cíle. Opačně to, myslím, nejde.“ Tato slova zazněla před osmi lety 19. 6. 2003 na Diskusním odpoledni k problémů NP Šumava. Od té doby na Šumavě padlo či muselo být pokáceno statisíce stromů... Opravdu byl současný stav šumavských lesů předmětem objednávky společnosti? Opravdu je objednávkou společnosti dopustit odlesnění velké časti Šumavy jen kvůli tomu, aby za 300 až 500 let mohl možná vzniknou prales či divočina?

Jaké tedy chceme parky? Přístupné, s kamzíky, se zbytky pralesních forem lesa, … a nebo zavřené, bezlesé,..., kde probíhají vědecky zajímavé přírodní procesy a mají kategorii IUCN II.?