Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd Václav Cílek, dobrý den.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
Tak, budeme si alespoň chvilku povídat o industriální divočině. Co si pod tím pojmem máme představit?
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
V minulém roce končilo na ministerstvu životního prostředí takový jako velký úkol, který vedl Tomáš Gremlica z Ústavu pro ekopolitiku a to byl pětiletý program, který systematicky mapoval, já myslím, asi 84 lokalit, což byly starý doly, výsypky, haldy rozesetý po celý republice, Tomáš Gremlica měl pod sebou celý tým lidí, já myslím, že to bylo asi 14 nebo 16 lidí, takže byl tam ornitolog, kterej chodil, že jo, a dělal seznamy ptáků, byli tam botanici, někdo jiný zase sbíral houby, neustále se tam vlastně vracel, kradli se pasti na malé hlodavce, Láďa Vrabec sledoval motýly. No, a teďka jako my jsme jako čekali, že to bude bohatý, že jo, protože vlastně to, co je dneska nejchudší, jsou ekonomicky využívaný plochy, ať už je to les ekonomický, že jo, smrčák, anebo kukuřičný pole, že jo, nebo něco takovýho. Tam jako doopravdy jako to jsou jako, to jsou pouště, že jo.
Vladimír KROC, moderátor
A dá se tomu rozumět tak, že vlastně ta industriální divočina, že zbývá tomu, té zvířeně, že se tam uchyluje?
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Ono to tak doopravdy vypadá. Dáša /nesrozumitelné/ kdysi na Kladně dělala takovou výstavu, jmenovalo se to Ostrovy z ráje a bylo to o kladenských haldách, kam právě z té okolní pustiny teda lesozemědělské se vlastně stahují zvířata, protože co to je halda, že jo, nebo jako morfologicky nebo pro zvířata, to je vlastně nějakej jako kopec, kterej má nahoře víceméně plochý temeno, je to maloučko, jako hrany jsou proschlý, když jdete dolů, sype se tam suť, to mají zase rádi motýli, ty prohřátý vlastně plochy, pak se tam poměrně rychle začíná zachycovat tráva. Teďka u tý haldy často dochází k tomu, že ona vlastní vahou se tak jako boří do toho podloží, takže před tím svahem tý haldy vznikne taková jako malá deprese, ta se zvodní. Když ta halda je tvořená sypkým materiálem, tak na to prostě prší, vzniknou jako rýhy vlastně v tý haldě a ty rýhy jsou vyplněný jílovým materiálem, takže máte dno tý rýhy, který je jako jílovitý a drží vodu, že jo. A postupně jako jdete nahoru a jde to zase vlastně do tý sušiny. To znamená, haldy zejména a lomy, to je vlastně, to jsou jako takový mozaiky, to je jakoby, mně to vždycky přišlo, když máte filatelistickou sbírku, že tam máte známky z celýho světa, tak na těhle těch stanovištích hrozně často máte zastoupený stanoviště z celé krajiny.
Vladimír KROC, moderátor
Liší se tahle ta industriální divočina, teď mám na mysli právě ty hlušiny a lomy, od té nové divočiny v příměstských oblastech, v těch opuštěných továrních objektech a podobně?
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Ono je to hodně podobné. Ty, ta, to je jedno, jestli tomu budu říkat industriální nebo vlastně nová divočina, ale pod tím pojmem nová divočina se právě často rozumělo to spontánní zarůstání bývalých brownfields, prostě jako industriálních areálů a tam většinou je to v rovině, je to jako monotónnější, jo. Zatímco tady zejména ten, jako ten syrovej substrát, to, že tam jsou holý kameny, že to, a že někdo se to jako sesouvá, to znamená, je to neustále v nějakým jako pohybu, tak to ještě přeci jenom vytváří něco mnohem cennějšího.
Vladimír KROC, moderátor
A nachází se v těch zanedbaných končinách nějaké přírodní rarity?
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
To bylo hrozně jako vlastně pekvapivý, zejména co se týkalo motýlů, že těch 80 lokalit, to je vlastně pár desetin nebo možná jenom pár promile plochy České republiky a přesto tam kolega Vrabec našel, myslím, 80 procent všech denních motýlů, těch nočních, já nevím kolik, tři tisíce, takže to se mnohem hůř jako hledá. Jsou důlní propadliny, to je zase právě to, že dole to máte zvodnilý, že jo, pak to máte takový polovlhký a jde to vlastně během několika metrů až do těch jako hodně suchejch jako substrátů. Takže na některých důlních propadlinách najednou bylo 200, 300 druhů vyšších rostlin. A pak vznikly takový jako, nebo vznikají naprosto kuriózní lokality, jako je u jihočeských Mydlovar úpravna uranových rud, teda bývalé MAPE, to má charakter jedný z nejlepších ornitologických rezervací vlastně u nás, ale je to takový jako, jako cejtíte tu jako divnost, jako když kulík sídlí někde, na nějakýmu jesepu, na nějakým prostě břehu říčním, je to jako v pořádku, ale jakmile začne sídlit, jako že mu nic jinýho často nezbejvá, na odkališti popílku z elektrárny, tak jako najednou to tak jako trošku vadí, ta kombinace jakoby tý zničenosti, tý industriálnosti a zároveň vlastně jednoho z nejcennějších kusů přírody.
Vladimír KROC, moderátor
No, a o čem to svědčí, o tom, že má příroda mimořádné regenerační schopnosti?
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Jo, já jsem se nad tím zamyslel a říkal jsem si, ano, jako člověk je pochopitelně součástí jako přírodních systémů, společnost taky, že jo, proto jsme taky přežívali těch několik milionů let, co nějakým způsobem jsme se odloučili od těch jako lidoopů, jak by to vypadalo, kdyby třeba společnost začínala jako od nuly, nebo od mála, podobně jako se třeba začíná v lomech od toho mála, co by se mělo usměrňovat. Ono se doopravdy ukazuje, že je dobrý usměrňovat jenom něco, jo, to znamená, máte-li třeba lom, kterej má, který má kamenitý dno, tak jako co je jako docela dobrý, udělat tam ostrůvkovitou výsadbu třeba dubu, jo, nebo nějaký prostě skutečně jako dobrý, ušlechtilý dřeviny a pak to nechat bejt. Je to taková trošku jako otázka, co regulovat, jo. A zároveň tenhle ten výzkum z takovýho jako přírodovědného hlediska rozbil takový jedno klišé, jo. Vždycky se říkalo, že nejvíc druhů je v klimaxovém stádiu, klimaxový stádium je to vrcholný stádium, my si můžeme představit tak, že prostě vzniká postup, že nějaký les stabilizuje se, nakonec je z toho třeba na většině území České republiky byla květnatá bučina, ta by obsahovala hodně druhů, protože během svého vývoje by jich velmi mnoho nasbírala. Ale najednou prostě tyhle ty, tahle ta efemérní industriální divočina právě díky tomu, že se tam stáhnou všechny prostě druhy, který jsou ohrožený v okolní krajině, se tam jako nakoncentrují vlastně, že tam je velké množství stanovišť, tak jako se ukazuje, že právě třeba, já nevím, 20, 30 let po opuštění lomu tam je to maximum života právě.
Vladimír KROC, moderátor
Ale nemá to vyznít tak, že netřeba rekultivačních zásahů, že si příroda poradí sama.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Ne, víte, my už delší dobu navrhujeme nějakou formu smíšených rekultivací. Zatím je to tak, že firma dneska vytváří fond rekultivací, tam odvádí prostě určitý peníze, a pak skončí těžba a firma to musí utratit. A kdybych já si představil, že by byl jiný zákon, nebo všichni si to představujeme, který by říkal, ano, 50 procent území necháme přírodě, třeba skalní stěny necháme přírodě a skalní osypy, ale něco uděláme se dnem lomu a něco uděláme s okolím toho lomu, tak odvody do toho fondu rekultivací by mohly bejt o něco menší. To znamená, firma by na tom vydělala, jo. Jako já si dokonce, zatím je to tak, že ty peníze, který na určitý místo sesbíráte, tak je tam musíte utratit. Já si dokonce představuju širší fond rekultivací, třeba i za 20 let po tom by se tu a tam v tom lomu udělala probírka, jo, aby tam doopravdy zůstal takový ty jako lepší, ušlechtilejší dřeviny, nebo naopak, aby místa některý vlastně jako nezarostla. Nebo dokonce, ta firma na tom vždycky by měla vydělat totiž, aby byla motivovaná k té přírodní rekultivaci, to znamená, k ekologickému řešení. To znamená, za míň peněz máte víc přírody. Velmi jako, jako podstatná věc, že. A pak já si dokonce představuju to, že by mohl existovat nějaký národní fond rekultivací a tam nespotřebovaný prostředky by plynuly a použily by se na sanaci těch nejhorších ekologických zátěží, který nám tady zbyly, že jo, z toho minulýho režimu a se kterými si nevíme rady.
Vladimír KROC, moderátor
Ono asi, jestli tomu dobře rozumím, jde o to přizpůsobovat ty konkrétní rekultivace tomu lokálnímu prostředí a nepojímat je plošně.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
To je jedna věc. Druhá věc je, že ta koncepce těch rekultivací vychází z 50.a 60.let minulého století, kdy se jako bojovalo o zrno, bojovalo se o zemědělskou půdu, byla taky mnohem větší ochrana zemědělské půdy a byla vždycky povinnost třeba zastavěnou nebo těžbou zničenou zemědělskou půdu nebo lesní půdu dodat novou půdu. Jo, a dneska vidíme, že na takových místech, jako jsou haldy, nikdy není pořádné, nebo málokdy je pořádnej les, málokdy je pořádná zemědělská půda. To znamená, že to využití už není v té sféře ekonomické, ale v tomhle tom okamžiku v té sféře takový jako krajinotvorný spíš nebo já bych se nebál slova ekologický, jo. Prostě že to jsou jako doopravdy ohniska biodiverzity.
Vladimír KROC, moderátor
A kde všude jsou k nalezení takové nedávno spontánně vytvořené mikrodžungle, nějaký příklad takových těch zajímavých lokalit.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Jsou to většinou staré opuštěné lomy, já teďka nevím, jestli člověk smí někoho někam poslat, protože většinou dneska už to území někdo vlastní, kdo si nepřeje nebo kdo si zakazuje, že jo, ty jako návštěvy. No, já mám hodně rád kaolinový odklizy, to jsou takový jakoby z Marsu, jo, já nevím, jáma u Rudic v Moravském Krasu, prostě úplně nádherná, ale to se týká taky třeba Kaznějova a leckde jinde. Krásný jsou lomy Českýho Krasu vždycky, moc pěkný jsou malý žulový lůmky, který jsou rozsetý jak, já nevím, na Blatensku, tak na celý řadě dalších míst a protože tam u žuly se snažíte jít do hloubky, protože tam je ten kámen lepší a lepší, takže mnoho těch lomů je zatopených vlastně. Takže já myslím, že si to lidi jsou schopný najít sami a koneckonců myslím, že i ta zpráva toho Tomáše Gremlicy, pokud již není vystavena tedy na webu, tak určitě brzy bude.
Vladimír KROC, moderátor
Tak pokud se nepletu, tak on ten unikátní výzkum českých vědců vlastně nemá asi ve světě obdoby, ale pořád tápu, jestli to vyznívá optimisticky nebo naopak.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Víte, vyznívá to optimisticky v tom, že ta příroda má stále velkou moc. Pesimismus je trošičku v tom, že na těhle těch umělých stanovištích čas plyne mnohem rychleji. To znamená, vy vidíte zase během svýho života holý lom, zarostlý lom, jo, a potom třeba už lom, teďka mluvím třeba o Montánce v Českým Krasu, kdy už jako ty první kmínky jako popadávaj. To znamená, skepse je v tom, že ten kulík na tom odkališti tý elektrárny bude tak dlouho, dokud bude elektrárna fungovat a dokud tam bude sypat nový popílek. Takže je to takovej jako, já tomu říkám takovej ten záblesk tý industriální divočiny, že nejdřív máte industriální jizvu, pak máte přírodní rezervaci a pak i ta přírodní rezervace vlastně rychle odejde, protože začíná zarůstat něčím, co se jako podobá zbytku krajiny.
Vladimír KROC, moderátor
Teď jsem poslouchal na sesterské stanici, na Radiožurnálu, váš rozhovor na téma globální změny klimatu a mně tam zaujalo, že jste mluvil, a teď si rychle nevzpomenu, jaké to bylo jihoamerické město, o příkladu, tuším, že, ne, ne, bylo to v Severní Americe?
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Možná, že to bylo Chicago.
Vladimír KROC, moderátor
Aha, pardon, tak teď to mám úplně zmatené. Ale že tam už se připravují na to, že skutečně má dojít k nějakému oteplení až o několik stupňů a chystají se na to kromě jiného tím, že plánovaně vysazují vhodné stromy. Je to cesta, jak se bránit nebo jak alespoň mírnit ty změny klimatu?
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Víte, to co udělali v Chicagu a leckde jinde, to se dělá v Británie, zase Dánsko, Holandsko, je to, že městská rada si nechá zpracovat výhled, jak bude vypadat nejenom klima, ale svět za 30 let, jako třeba míň potravin, jo, a kolik bude lidí a tak dále. A teďka to město se snaží na to přizpůsobit. A konkrétně s tím klimatem je to tak, i když já si myslím, že teďka je spíš ta ochlazující fáze, ale za těch 30 let možná bude ta velká oteplující se fáze, takže město si nejdřív jako infračerveným radarem nechá zmapovat samo sebe a ukáže se v létě, který části města jsou nejvíc horký, jo. Tady je vlastně kouzlo v tom, že toto opatření použijete, i když se nedostaví globální oteplování, o plus tři stupně, protože už stačí prostě teploty, jaký jsou, jako letos v létě. A v těhle těch místech oni vysadí stromy, vědí, jaké stromy, jo, protože to je stanovený, ty stromy na ty budoucí podmínky, aby ty stromy vydržely vlastně skoro všechno, udělají chodníky průlinčité, že jo, v tom Chicagu počítají s tím, což jako mimochodem můžeme s tím počítat i u nás, že budou období, kdy bude naopak víc srážek, to znamená víc vln veder, třeba v létě, jenom v létě, že jo, a víc srážek třeba na podzim nebo v zimě. Takže pomaloučku přizpůsobujete město novým podmínkám a ty můžou bejt jak přírodní, tak sociální, ekonomický a tak dále.
Vladimír KROC, moderátor
A taková cesta by se tedy jaksi dala volit i u nás, ale ono se těžko asi prognózuje, co nás čeká. 30 let je velmi dlouhá doba, protože ty vlivy jsou často protichůdné nebo ty tendence, čili asi těžko odhadnout, co bude.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Jasně, uvažujete jako typický magistrátní úředník, jo, jak nevíme, co bude, tak nebudeme dělat nic, jo.
Vladimír KROC, moderátor
To jsem neřekl.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Ne, jako některý věci jsou v podstatě jako jasný, že i když si řeknete, ano, prostě Praha nebo jakýkoliv jiný město bude, dejme tomu, bude mít zhruba prostě stejný klima, jako má teďka, že jo, a možná o trošku víc lidí, jako několik málo jako velmi jednoduchých věcí. Co se s tím dá dělat a jak můžeme dlouhodobě plánovat dopředu, protože výměna chodníků je drahá, že jo, stromy dorostou za 20 nebo za 30 let, jo. To znamená, tady se jedná o pohled na město prostě z té perspektivy té budoucnosti, takže v tom Chicagu oni sází ročně 2200 stromů, je to velká plocha města, není to zase nic jako moc, ale jako přeci jenom, jo. Stejně tak, jako kdybysme u nás chtěli plánovat, že jo, tak si řekneme, ano, jako léta jsou často velmi horká, co můžeme udělat. No, vysadíme stromy u mateřských školek, aby si děti měly i v létě kde hrát, jo. Takže tady se nejedná o nějaký složitý prognózování, tady se jedná o uvažování v delším časovým měřítku.
Vladimír KROC, moderátor
Možná jako typický úředník, nevím jestli magistrátní, bych si řekl, tak jeden, dva, tři stupně, co to je, to nic neznamená, ale ono je to asi jinak.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
To jsou jako rozdíly mezi Římem, Prahou a Helsinkama, jo, tyhle ty 2 stupně Celsia. Jeden stupeň Celsia je hodně moc. Navíc je to průměrná teplota a ono dochází k tomu, že se rozchází letní a zimní teploty. To znamená, snadno to může bejt situace takový, že místo jednoho stupně je to v létě 1,5 nebo 1,8 stupně a v zimě naopak se to vyrovná těma průnikama toho chladnýho vzduchu, který budou trvat 14 dnů nebo 3 neděle.
Vladimír KROC, moderátor
Vysvětluje Václav Cílek. Vy teď pracujete na knize, která se jmenuje Tři svíce. Můžete o tom říci něco víc?
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Kniha se možná bude jmenovat Tři svíce pro budoucnost a je to zvláštní věc a jsou to takový jako návody ke konci světa, po konci světa, jako do transformace společnosti, je tam svíce filosofie a svíce sociologie a svíce praktického života a vlastně všichni prožíváme velkou radost, když pracujeme na něčem, čemu jak pracovně říkáme šťastný konec světa teda, a co mě zaujalo jako z poslední doby. Z těch, já nebudu mluvit o tý teorii, protože co třeba dělá Václav Bělohradský, nebo profesor Keller, jo, prostě Kohák, Sokol, jo, tam jsou jako tyhle ty jako lidi, ale jsou hrozně jako zvláštní věci, pro mě hrozně příjemný z toho praktickýho života. Takže třeba včera jsem ještě dohledával recepty na lodní suchary, který se doopravdy v Británii, že jo, dělaly, my to známe z dobrodružných románů, se dělaly z mouky, soli a vody, že jo, se dělalo těsto, který, nebudu to tady jako líčit, že jo, ze kterýho se udělaly suchary. Genialita je pochopitelně v tom, že na moři za rok mouka by se vám zkazila, zatímco ty suchary přece jenom jako vysušíte, že jo. A ještě při tom mletí často byly získávaný ty vločky, takže ty námořníci k tomu ještě jedli ty ovesný vločky a ještě z těch sucharů, to jsme zase získali odjinud, z lodních sucharů, se dělalo docela dobrý pivo. Takže první osadníci v Americe pili smrkový pivo ze smrku černýho, ještě Karel Domin to uvádí někdy prostě za první republiky, že jo. Takže lodní suchary a smrk, z toho šlo prostě udělat pivo. Takže takovýhle jako, nechci říkat, že to asi můžeme zkopírovat jako do naší závodky, jo, ale.
Vladimír KROC, moderátor
Právě se chci zeptat, jestli naznačujete, že bude tak zle, že už bychom měli začít péct si nebo připravovat si suchary do zásoby.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Tento týden, ne, takhle jako bych to neviděl. Tento týden z Řecka přišla hrozně zajímavá zpráva, že se jim zvýšil počet lidí v zemědělství o 32 tisíc, jo, je to pochopitelný jako, protože ty lidi jako nemají co dělat, tak aby se vůbec užili, tak se musejí věnovat nějakýmu prostě pěstování. Když máte víc místních zemědělců, je výhodný, aby existovala síť místních prodejců, to už se jako nastartovává v podstatě nějakým způsobem ta lokalizace. Ti lidi, jo, jako Řek, aby se věnoval zemědělství, myslím si, že musí být velmi zoufalý a velmi chudý, že jo, takže v tomto okamžiku potřebujete chudou kuchyni, ale protože jste mediteránec, že jo, tak ta kuchyně musí bejt vlastně dobrá. Takže jsou, je velmi mnoho způsobů, jak si udržet jako vynikající a chutnou kuchyni. Typický příklad je italská kuchyně, kdy ty Italové byli třeba do roku 1930, spíš do roku 1950 nebo 60 vlastně šíleně chudý, že jo, tak vymysleli pizzu a těstoviny, olej, mouka, že jo, vajíčko a to, co dala zahrádka, jako fantastická kuchyně. Naše dcera Kristýna se teďka vrátila ze Sumatry, kde byla rok jako studovat nějaký ty místní řemesla a dovednosti a vlastně na pokoji byla s Vietnamkou, s Thajkou a s Korejkou. Takže se naučila vařit rýži, jo, jako úplně nejjednodušší způsob, jak vařit rýži, je koupit rýžovar, ona ta rýže se většinou vaří v páře a tam nalejete vodu, nasypete tam rýži, jako hrozně zvláštní věc, kterou říkala, je ta, že vlastně takovou rýži, jaká se dá u nás koupit, by v tý Asii skorem nikdo nejedl. Jo, jako máme krajový odrůdy ovoce, oni mají krajový odrůdy rýže, mají velmi chutný rýže, kdy stačí rýži uvařit, nesolenou teda a nějak chutná, zatímco u nás chutná víceméně jako hmota a musíte to nějakým způsobem vlastně dochucovat. No, a do toho rýžovaru vlastně holky kladly, tam je takovej košíček, nahoře zeleninu a do tý rýže strčily pár vajíček omytejch ve skořápce, za 20, 25 minut prostě měly všechno udělaný a dobrý jako jídlo, že jo. Ty rýžovary ještě často mají takový jako termostaty, takže tu rýži udržujou teplou celej den, takže rodina, která třeba dělá na poli a přichází různě, si odebírá teplou rýži, míchá to s nějakou místní omáčkou. A máte jako velmi slušný, velmi slušný jídlo vlastně a jednoduše připravené.
Vladimír KROC, moderátor
Ona ta představa návratu lidí na zahrádky a k té soběstačnosti, někomu může připadat úsměvná, ale ono to možná v těch menších komunitách tak postupně bude, ne. Nebo může být.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
My to vidíme v tom Řecku. Ano, jo, tam to začíná být. Viděli jsme to, ale to je trošku už jako vzdálenější paralela, v Argentině. Jiná ještě vzdálenější paralela byly ty kubánský zahrádky a přežívání díky vlastně malinkatejm pozemkům. Ale já tím chci říct, že tahle ta doba naštěstí už není jenom o návratu k těmhle těm jako jednoduchejm věcem, ale ten rýžovar má termostat, jo, je dělanej, jako šetří energii, jo. To znamená, ta budoucnost je v kombinaci těch tradičních věcí, který fungovaly, s hitech, jo, prostě jako doopravdy s těma moderníma technologiema. Kolegyně teďka mi vyprávěla, to bylo jako hrozně vzrušující, že má vlastně jabloň, která má malá, velmi tradiční jabloň, malá, že jo, sladká jablíčka, která vydrží do března nebo do dubna, ale ona je nesklízí ze stromu, ty jablka normálně spadnou a ona je sebere, přesto vydrží do jara. Což jako žádná komerční odrůda dneska tohle to nedovede. Nebo další věc, já vás tady nepustím skoro ke slovu, je ta koncepce tý kvašený zeleniny, že jo, v Koreji se tomu říká kimči a ona to má, to má každej národ tohle to, něco jako rychlokvašky nebo kvašený zelí. V Německu se kvasil tuřín, že jo, v Bulharsku, v podstatě se kvasí všechno, jo, od květáku, po listy lopuchu, jo, a to má poměrně výraznou chuť, musíte si na to zvykat, ale to kimči je něco jako jogurt, je to doopravdy jako probiotická kultura, není to pasterizovaný a byly dělaný vlastně jako zkoušky třeba jako v Súdánu, kdo jedl kimči, tak ty děti měly zhruba o třetinu méně průjmů, jo. Takže je to doopravdy jako, je to zdravý, nepoužíváte chemii, musíte si zvykat na chuť, to je jako pravda, ale je to léčivý.
Vladimír KROC, moderátor
Ještě tu mám poznámku, ovce Jákobova, jak nám to zapadá do toho kontextu.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Ano, my hledáme jednak jako starý recepty a starý plodiny, že jo, a starý krajový odrůdy, ale naše archeozooložka Zdenka Sůvová z Plzně v posledních několika letech měla z několika středověkých nálezů lepku divných ovcí, jo, a ty ovce měly čtyři rohy a někdy šest rohů vlastně. A bylo to vydáváno nebo u nás se to považovalo za nějaký druh patologie, ale ve skutečnosti se jedná o starý druh ovce, která je bíločerná, dobře rodí, jo, poprvé možná zmiňovaná dokonce v Bibli, proto teda ten Jákob, byla vožená na lodích jako vydrží všechno, nemá ty choroby, jo, jako stejně jako ty tradiční odrůdy jablek nepotřebujete ty postřiky, tak tady tahle ta ovce prakticky nemá skorem žádný choroby. Navíc jako v tý Británii, ještě ve středověku a později byla používána, jak je flekatá, jako ozdobný zvíře a beránci fungovali místo psů jako hlídací berani, jo. Takže jako tím chci říct, že ta radost je z toho, že se najednou prostě objevují věci, který tak jako byly dávno jako zapomenutý, který mají estetický kouzlo a který můžou fungovat i v budoucnosti.
Vladimír KROC, moderátor
No, a ten návrat k soběstačnosti nebo snaha o něj, je to třeba odpověď na globalizaci?
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
V podstatě je. Víte, ono na tom Západě se hodně razí termín, který já bych rád zavedl sem, tady se nejedná o to survival, o to přežívání, ale tady se jedná o to prepare dnes, být připraven. A to je něco úplně jinýho, jo. Ty lidi, který dělaj survival, tak jako fungujou ve smyslu jako komandos téměř, jo, zatímco ty lidi, který se připravujou, tak je to příprava rodiny, vesnice nebo prostě komunity na změněný podmínky a to si myslím, že je hodně důležitý do budoucnosti.
Vladimír KROC, moderátor
A to nám vlastně dovoluje zůstávat alespoň umírněnými optimisty.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Jistěže, jako koneckonců nic jinýho, než optimismus nám nezbývá.
Vladimír KROC, moderátor
Tak to byl geolog Václav Cílek. Já vám děkuju, přeju příjemný víkend a vlastně 8.února, pokud se nepletu, na shledanou.
Václav CÍLEK, spisovatel, popularizátor vědy, ředitel Biologického ústavu Akademie věd
Na shledanou.
