Nový ředitel národního parku Šumava musí ležet v žaludku některým lidem hodně hluboko, protože taková spontánní, cílevědomá a houževnatá honba, která na něj v současné době probíhá, nemá v historii NP Šumava obdoby.

Používány jsou zbraně všech kalibrů a ani na čistotu boje se moc nehledí, protože jak je známo, účel světí prostředky. Svědčí to o tom, že názory Stráského jsou pro některé lidi nepřijatelné a velice škodlivé. Ohrožují totiž jejich teritorium v národním parku, které v posledních letech ovládli a ve kterém bez udělených pravomocí až dosud diktovali, co se bude dít, kam se bude chodit, lépe řečeno, kam se nebude chodit a hlavně, kde se nebude kácet. Stráskému je vytýkáno vše, na co sáhne. Dokonce vadí i činnosti, které jeho předchůdci realizovali v rekordních číslech. Aby nedošlo k mýlce, uvádím konkrétně používání jedů proti kůrovci, těžby kůrovcového dřeva a vytváření holin o rozloze tisíců hektarů. Vše pod geniálně vymyšlenými slogany – příroda to ví nejlépe, příroda si poradí – vše máme pod kontrolou. Na stranu kritiků se nepřímo připojil i pan profesor Bedřich Moldan, na slovo vzatý odborník v problematice ochrany přírody a životního prostředí. Nelze než zatleskat jeho článku o nevhodnosti jedů, nejen na území národního parku, ale všeobecně pro lidstvo jako celek.

Jeho perfektní partitura odborných termínů však nebyla zahrána příliš čistě. Především proto, že on sám byl celou dobu „u toho”, když se tvořila strategie, jak se vypořádat s kůrovcem na Šumavě po orkánu Kyrill. Je nemyslitelné, že by nevěděl o tom, že v letech 2007 bylo použito na území parku 2596 litrů jedů, v roce 2008 rekordních 5115 litrů oproti 115 litrům, které použil Stráský v letošním roce. Nelze mu upřít snahu o kolektivní sebekritiku „pokud jsme něco v minulosti dělali, ještě to neznamená, že jsme to dělali dobře”.

Článek perfektně popisuje, jaké zlo představují jedy pro přírodu, chybí však doporučení, jak by si řešení kůrovcové kalamity sám autor představoval. Samozřejmě to platí za předpokladu, že je sám přesvědčen o nutnosti zastavení kalamity.

Nakonec jenom krátká poznámka k argumentaci, že zákon použití chemických prostředků na území národních parků omezuje, nebo přímo zakazuje. Jediný zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/92 Sb. sice zakazuje konkrétní použití jedů ve všech pěti kategoriích zvláště chráněných území, ale v té nejdůležitější tj. v národním parku, to konkrétně nezakazuje. Zakazuje však hospodaření na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie. Je zcela zřejmé, že se jedná o obecnou formulaci, která však umožňuje legislativní průtahy zrovna v této době, kdy jsou třeba neprodleně rychlá rozhodnutí.

Není žádným tajemstvím, že nerozhodné jednání nadřízených orgánů ochrany přírody nakonec odsoudilo ve svém usnesení i poslední zasedání Rady národního parku Šumava.

V závěru snad jen to, že Stráský je prvním ředitelem národního parku, který má plnou podporu nejen všech šumavských obcí, ale i obou krajů, protože za jeho více než čtyřletého šéfování Radě Národního parku Šumava všichni znají jeho názory a důvěřují mu.