Setkání více než stovky hlav států a vlád, které od 3. června 1992 jednaly o klimatu, vstoupilo do historie jako „summit Země“. Oficiálně to byla 3. Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, výrazně přispěla zejména k popularizaci myšlenky udržitelného rozvoje. Jejím výsledkem byl mimo jiné dokument nazvaný Agenda 21. Obsahoval dlouhodobé vize o tom, jak dospět k zachování rovnováhy mezi ekonomickými a sociálními potřebami lidstva na straně jedné a přírodními zdroji a ekosystémy Země na straně druhé.
Ne všechna opatření se za uplynulé tři dekády podařilo naplnit. Přesto byl summit z roku 1992 úspěšný přinejmenším v tom, že zvýšil informovanost veřejnosti o potřebě zohledňovat ekologické a sociální aspekty hospodářského rozvoje. Byla na něm přijata například také Rámcová konvence OSN o změnách klimatu (UNFCCC; v platnost vstoupila v roce 1994), která vyzvala země světa k dobrovolnému snižování emisí skleníkových plynů. Závazné limity pro snižování emisí ale určil teprve v roce 1997 Kjótský protokol, který ale neratifikovaly USA a k závazku snižování emisí se nepřipojily ani Čína nebo Indie.
Kjótský protokol nakonec vstoupil v platnost v roce 2005. Podle dokumentu měly být v letech 2008 až 2012 sníženy celkové světové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v průměru o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990. Protokol, který nakonec platil až do roku 2020, nahradila pařížská úmluva OSN o změně klimatu, která vstoupila v platnost v listopadu 2016. Podle ní má být oteplování udrženo pod dvěma stupni Celsia, nejlépe do 1,5 stupně ve srovnání s předindustriálním obdobím. Kritici ale dohodě vyčítají, že nestanoví pevné a závazné termíny pro omezování emisí.
ČTK
