Podle ředitele národního parku Šumava Jana Stráského kalamita s kůrovcem stále trvá. To však není jediná věc, která ho trápí.

V závěsu je lanovka či vodácké limity.

Jeho bohatá politická kariéra mu přinesla i křeslo hned dvou ministrů. Od roku 1993 šéfoval dopravě. O dva roky později usedl do křesla ministerstva zdravotnictví. Nyní Jan Stráský velí národnímu parku Šumava.

Zapomenout by se nemělo ani na to, že Stráský jako vášnivý turista předsedá Klubu českých turistů. „Mám takový svůj limit, že za rok musím ujít minimálně dva tisíce kilometrů. Sice času je málo, ale vychází mi to tak zhruba na čtyřicet kilometrů denně, když chodím,” líčí ředitel národního parku, kterému řada lidí nemůže přijít na jméno. Především kvůli loňské aféře s kácením stromů a boji proti kůrovci.

* Co se vám vybaví, když se řekne Šumava?

Vybaví se mi první hory, které jsem v životě viděl, a doufám, že také poslední, které ve svém životě uvidím. Proto jsem hrozně rád, že tady teď mohu žít. Pocházím z Plzně, takže celé mládí jsem strávil tady na Šumavě.

* K turistice na Šumavě patří i vodáctví, o kterém se v poslední době hodně mluvilo. A to kvůli sporům, jak stanovit limity pro splouvání úseku Vltavy.

Splouvání řek v národním parku podléhá zákonu o národním parku. To především. Spor je tedy o návštěvní řád. Abych byl přesný, od roku 2005, je spor o splouvání Teplé Vltavy od Soumarského mostu k mostu Na Pěkné. Je to místo, které je rájem vodáků a tamní kemp určitě vznikl ještě před tím, než vznikl národní park. Po roce 1990, kdy se začalo vodního toku využívat i k podnikání, počet lodí neustále rostl. Od roku 2005, kdy počet lodí přesáhl počet dvanáct a půl tisíce, začaly postupné kroky omezovat počty a typy lodí. Kritéria se neustále zpřísňovala, až se zpřísnila tak, že návštěvní řád na rok 2011 povoluje tímto úsekem, při pořád stejném zájmu, proplout jen 3600 lodím.

* To je dost veliký skok.

Ano, to je velice rapidní. Nicméně v návštěvním řádu na letošní rok, který byl přijatý v dubnu roku 2011, se počítá s dalším zpřísněním. Jihočeský kraj nám tak nařídil, že máme vypracovat takové podmínky, které by nepoškozovaly přírodu a byly vstřícnější k vodákům. Na tom pracovala expertní skupina, která vymyslela pět variant. O výšce hladiny jsme ale už dohodnutí. Minimum, kdy se smí na vodu, je jednapadesát centimetrů. Nad jednašedesát centimetr se mohlo až do roku 2011 splouvat bez omezení. A na rok 2012 návštěvní řád mluví už o dvaceti osmi lodích za den.

* Kde je tedy háček?

Šetrnou variantu jsme tedy našli. Tu schválil i orgán životního prostředí správy parku i krajský úřad. Pak jsme vypracovali změnu návštěvního řádu, a ten vyvěsili tak, jak to má být. Potom přišla stížnost Evropské unie, že tyto podmínky splavování nejsou dobře ověřené, jestli škodí či neškodí přírodě. Tento spor, který vznikl letos v lednu, trvá dodneška. Právě odesílám panu ministrovi zdůvodnění našeho postupu. Pak budeme v Bruselu vysvětlovat, že to, co navrhujeme, přírodu nepoškodí. Ale zatím nemohu říci, jak to dopadne. Může se stát, že bude platit schválený řád, tedy osmadvacet lodí za den, s nadějí, že bude změněný.

* Rádi byste ale stihli letošní sezonu?

Ano, tak či onak, splouvat se bude. Buď podle jednoho či druhého řádu. Splouvání řek má také silný výchovný účinek pro děti. Děti řeky splouvají s průvodcem a vidí tu přírodu, které mohou porozumět. Proto mi vadí, že pro toto nemůžeme najít pochopení u těch fundamentálnějších ochránců.

* Spory se netýkají jen léta, ale i zimy. Aktuální je téma stavby lanovky na Hraničník.

Jistě. Vidím to jako trojrozměrný celek. Samozřejmě, Šumavu si chceme chránit, na tom se shodneme všichni. I ti, co jsou ve sporu s ochránci, si ji chtějí chránit pro sebe a své zákazníky, pro to, aby jim mohli v létě prodat párek a natočit pivo. Je to tedy společný zájem ochránců přírody, zdejších obyvatel i turistů. Protože až Šumavu zničíme, nebudou sem jezdit. Hledá se tedy ta rovnováha, jak společný zájem naplnit. Samozřejmě, že extrémní ochrana má své zdůvodnění a zastánce, kteří říkají, že příroda by se měla na určitém území ponechat sama sobě. Zde by člověk měl vědecky sledovat, co příroda dělá. Ano, proto vznikly národní parky a na jejich území se vymezují části, kde se příroda ponechává sama sobě. Ale že ty části velmi brzdí turistiku, je jasné. Takže spor je o rozměr těchto oblastí. Šumava je kulturní krajina, to není Yosemite. Šumava byla po staletí obydlovaná a nelze z ní udělat park s podmínkami, o kterých jsme si povídali, přes jednu noc.

* Kde tedy Šumavu tlačí bota?

Vidím hlavní problém v tom, že se chce udělat park hrozně rychle. Výsledkem té nedočkavosti je šílená kůrovcová kalamita, kterou nikdo nepředpokládal a kterou nikdo zajisté nechtěl. Teď se jedná o tom, jak z kůrovcové kalamity ven a zároveň se hledá, jak zachovat domov pro zhruba dva tisíce lidí, kteří v parku bydlí. A ještě se vrátím k lyžování. Jak se začalo mluvit o národním parku v Bavorsku, tak měl dvaadvacet lyžařských středisek a dnes už tam nikdo třiadvacáté nepovolí. Když se začalo mluvit o Šumavě, tak měla dvě lyžařská střediska a třetí tu už také nikdo nepovolí. Ani tu asi nepovolí přibližovací lanovku na Smrčině.

* Spory o lyžování na Šumavě, to je tedy skoro nekonečný příběh.

Například Boletice. Sice nejsou v národním parku, ale kus vojenského území je v chráněné krajinné oblasti Šumava. Když vznikl Jihočeský kraj, kde jsem byl od prvního dne ředitelem, vznikla i myšlenka, abychom udělali něco pro zimní sporty. Nápad se zrodil v závislosti k Lipnu, protože to je neuvěřitelný fenomén na jihu Čech. Jenže jen na osm neděl v létě, pak samozřejmě vznikla myšlenka i na zimní využití. Reálným výsledkem je Kramolín, který není ani v národním parku či v CHKO. Jenže má tu smůlu, že jeho nejvyšší bod má jen 904 metry.

* Jak to s Kramolínem dopadlo?

Pokusy kraje navázat na Kramolín byly všechny neúspěšné. Začali jsme horou Chlum. Jen co jsme začali s Chlumem, ukázalo se, že tam je nejcennější příroda a že tam lyžařský areál postavit nepůjde. Přesunuli jsme se na Špičák a okamžitě byly protesty, že i tam nemůžeme. Pak jsme se dostali k myšlence, že bychom nestavěli nový areál, ale vybudovali přibližovací lanovku na horu Smrčinu, rakouský Hochficht. To je největší nealpské středisko na jedné straně hory a na druhé máme nedotčenou přírodu, kterou chráníme. Chceme tedy udělat lanovku, která by tam alespoň lidi přivezla a oni by tak nemuseli ničit přírodu, když v tisících v autech objíždějí Smrčinu přes hraniční přechod Zvonkovou. Zatím je projekt tak daleko, že kraj ji prosadil do územního plánu a nyní jednáme o tom, aby se tam lanovka mohla objevit.

* Už jste nakousl kůrovce, jak s tím to vypadá? Kauza loňského roku už skončila?

Samozřejmě neskončila. Tím nemyslím z právního hlediska, kde jsme víceméně z obliga. Jde o to, že mínění veřejnosti udělalo za ten rok veliký krok, ale samozřejmě není to jednotné. Musíme respektovat demokracii. Je to společenský fakt, který jsem se pokusil vysvětlit. Kůrovec se prostě rozšířil tolik, protože se tak nedočkavě rozšiřoval národní park. Ten na Šumavě se bude budovat desítky let. Musíme postupně změnit skladbu stromů, Šumava byla vždycky hospodářská. Ovšem tento les nemůžu nechat přírodě ze dne na den. Což tehdy věděli. Musíme pomalu budovat park, pomalu vysazovat stovky tisíc listnatých stromečků a další generace se dočká toho, že ten les obstojí proti přírodním živlům, aniž by potřeboval lidský zásah.

* Jak zima zamávala s kůrovcem? Bude se kalamita zase opakovat?

Nebude se opakovat, ona pořád trvá. Samozřejmě, že boj s kůrovcem je souběžný s klimatickými podmínkami. I když byla docela tuhá zima, tak kůrovec má své cesty, jak přežít. Loni jsme stav kůrovce snížili o třetinu, to znamená, že dvě třetiny tu ještě jsou. S těmi půjdeme do boje letos. To ale není jen kácení, ale i zachycování kůrovce. To nám umožní i monitoring zasažených oblastní, kde pak bohužel přijde na řadu pila. Samozřejmě k tomu máme složité mapy a odborníky, kteří poznají strom zasažený kůrovcem. Označí ho, my ho pak porazíme.

* Chystáte nějaké novinky pro turisty?

Ano. Opravili jsme poslední velký důl na rašelinu, který je nedaleko Soumarského mostu. Krajina je upravená, jako by tam lom vlastně nebyl a upravili jsme stezku, kde chodíte po chodníkách a dostanete se tak do míst, kam byste se nemohl normálně dostat. Budou tam samozřejmě cedule s informacemi a dokonce i s vyhlídkovou věží. Z prvních ohlasů bych řekl, sám jsem si to už také prošel, že vzniká pěkná atrakce.

* Kde vás jako zaníceného turistu mohou lidé na Šumavě potkat?

Mám Šumavu prochozenou skrz naskrz, takže se těžko vybírá oblíbené místo. Mohu turisty ale upozornit na to, že Šumavu je možné přejít, nemuset opustit národní park a přespat zde. Minulé vedení parku zde vybudovalo sedm tábořišť, jsou vybavené jenom záchodem, stolem a lavicí. Tady můžete jednu noc přespat a jít dál, takže to vřele doporučuji. Umožňuje to autentické zážitky ze Šumavy, přestože je sevřená do přísných předpisů a režimů. Jinak, jak už Šumavu opravdu znám, turistických značek se moc nedržím. Ale kraj, kde se hodně pohybuji, je okolo Boubína a Bobíka, můj vysněný kraj. Hlavně, ať lidé hodně jezdí na Šumavu.