Diletant v čele NP Šumava?

Spor o Šumavu stále hoří a začíná foukat vítr... Nový ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, který vystřídal nechvalně proslulého Pavla Drobila, jmenoval ředitelem NP Šumava Jana Stráského.

Jan Stráský je takový politický turista – ale ne proto, že je předsedou Klubu českých turistů. Přes členství v KSČ to dotáhl až do vysokých politických funkcí, mimo jiné byl polistopadových v dobách ”divokého východu” premiérem, ministrem dopravy a ministrem zdravotnictví – prostě takový dědeček pro všechno. Ministrem životního prostředí nebyl, takže má ve svých 71 letech (nejlepší věk pro vrcholnou manažerskou pozici, co říkáte?) vynikající možnost vynahradit si to na Šumavě.

Ředitelem NP Šumava se Stráský stal v polovině února. A po necelém měsíci se v tisku objevila zpráva, že se na Šumavě budou dít věci. Především je třeba nahradit ideologicky závadné logo. Ano, zní to neuvěřitelně, ale to je jednou  z hlavních starostí pana ředitele. Logo mu vadí, protože je na něm mezi zdravými smrky jeden suchý. A každý přece ví, že suchý strom v lese nemá co dělat. Musí se pokácet, aby nepřekážel a nekazil dojem. Je starý, suchý, nevzhledný – nejlépe takovou ohavnost odvézt na skládku. Do loga se dá něco ideologicky užitečnějšího, třeba  Klaus na sjezdovkách.

Obávám se, že se tímto svým vyjádřením pan Stráský "odkopal" a skvěle demonstroval jev tak příznačný v celé řadě sporů v problematice životního prostředí. Totiž zásadní nepochopení procesů, které probíhají v přírodě. Tyto postoje vyvěrají nejen z hlouposti a neerudovanosti, ale i z bolševické touhy poroučet větru dešti a regulovat přírodu za každou cenu. V praxi to znamená kácení lužních lesů a regulaci toků řek ( = katastrofické povodně, snižování biodiverzity), rozorávání mezí ( = eroze, snižování biodiverzity) a pěstování smrkových monokultur zvících kukuřičného pole ( = kůrovec, polomy, václavka, snižování biodiverzity).

Stráskému suchý "mrtvý" strom vadí. Mně ne. Žádný suchý strom totiž není "mrtvý", nýbrž je zdrojem života pro celou řadu organismů, které běžný návštěvník lesa možná nevidí, ale tyto organizmy jsou součástí neuvěřitelně propojené sítě vzájemných vztahů, které drží svět okolo nás pohromadě. Odumírání a postupný rozklad dřevní hmoty zabezpečuje postupné uvolňování živin, tvorbu půdních horizontů a zároveň vytváří životní prostor pro celou řadu organismů. Není nic přirozenějšího, než suchý strom mezi živými...

Měl jsem takový oblíbený "pahýl" v Přírodní památce Na Stříbrné u Českého Šternberka. Stál kus od cesty a upomínal na dospělý buk, kterým kdysi byl. Tyčil se asi 4 metry do výšky a v zeleném přítmí vlhké rokle působil velkolepým dojmem. Obrůstaly ho konzolovité plodnice choroše troudnatce kopytovitého a jakýsi pták v něm vykloval dutinu. Tento pahýl mohl ještě mnoho let sloužit jako útočiště pro ptáky, houby a larvy brouků. Dokud ovšem kolem nejel "lesník" s motorovou pilou. Přestože stál pahýl v chráněném území, byl pokácen. Proč?!

Před časem jsem v rádiu v debatě o lesích slyšel jakéhosi rozhořčeného posluchače, který se vztekal, že v lese je nepořádek, že se tam válejí větve. Jestli půjde ŘEDITEL NÁRODNÍHO PARKU na ruku takovýmto "lesníkům" a  připomínkám, máme se nač těšit..!