Jedním z kontroverzních témat současné často až hořké diskuse o Šumavě je používání biocidních látek, konkrétně insekticidů, na hubení kůrovce v některých částech národního parku. Biocidy do těchto oblastí a vlastně do celého národního parku v principu nepatří - a určitě ne do jádrové části, která by měla být prakticky stoprocentně uchráněna před jakýmikoliv lidskými zásahy, chemickými na prvním místě. Proto to zákon omezuje nebo přímo zakazuje. Slyšeli jsme argument, že se takto zasahovalo i dříve. Především to nebylo v prvních zónách, avšak ani obecně to rozhodně žádným ospravedlněním nemůže být: pokud jsme něco v minulosti dělali, ještě to neznamená, že jsme to dělali dobře.

V národním parku má jednoznačnou přednost příroda a přírodní procesy, cílem je co nejbohatší ekosystém s co nejméně narušenými vazbami mezi všemi živými tvory, kteří ekosystém tvoří. Ti vytvářejí složité vztahy potravních řetězců, vazby mezi zelenými rostlinami, býložravci, predátory a rozkladači, kteří žijí především v půdě.

Nejde přitom jen o rostliny a živočichy, které můžeme pozorovat pouhým okem, ale také o nesčetné druhy větších, malých a nejmenších organismů ve vzduchu, ve vodě a zejména v půdě, o mikroskopické houby či bezobratlé živočichy a také o mimořádně důležitý svět mikroorganismů, bakterií, řas, virů a mnoha jiných. Zachovat tyto řetězce plně funkční je jedním z důležitých cílů přírodních rezervací a národních parků. Základním předpokladem fungování těchto vztahů ovšem je, aby tam všichni ti živí tvorové vůbec byli.

Biocidní látky však narušují složité přírodní vazby tím, že mnohé skupiny organismů zničí. Vůbec nejhorší z nich, především ty viditelně nebezpečné pro lidi (jako třeba známé DDT), jsou vyloučeny z výroby i ze spotřeby, často už mnoho let. Jsou zakázány nejen u nás, ale i mezinárodními úmluvami. Mnohé látky jsou zacíleny proti určitému typu škůdců, insekticidy zabíjejí hmyz, herbicidy ničí rostliny, fungicidy eliminují houby... I když jsou poměrně specifické, vždycky zasáhnou i užší či širší škálu „nevinných” necílových organismů. Například zabijí kůrovce a s ním další druhy hmyzu. Navíc poškodí životní prostředí dalších organismů, o život mohou přijít i vzácní a ohrožení živočichové a rostliny, které chrání platné zákony. Avšak zejména trpí další tvorové, nenápadné, mnohdy neviditelné, či dokonce neznámé a dosud bezejmenné organismy s nimi provázané a pro život přírodního ekosystému nenahraditelné.

Používáme stovky tisíc chemických látek pro nejrůznější účely, od plastů či kosmetiky až po nejrůznější přídavky do potravin či na jejich ochranu před plísněmi, hmyzem,mikroby. Mohli bychom velmi dlouho pokračovat, nejde jen o známá „éčka”, ale o mnoho jiných látek, o jejichž přítomnosti v potravinách či v různých složkách prostředí nemáme informace.

Celková „chemizace” našeho prostředí tak neustále stoupá. Biocidní látky různých typů k této rostoucí kontaminaci celého životního prostředí výrazně přispívají. Přitom nejde jen o látky výslovně zakázané, ale i o přípravky schválené k používání, které však už z definice jsou alespoň pro některé živé organismy jedovaté. Proto je máme používat jen v nezbytných případech a v co nejmenším množství.

To platí obecně. Národní parky zřizujeme i proto, abychom alespoň kus našeho prostředí před touto kontaminací chránili důsledněji než jiné jeho části, jako je zemědělská produkční krajina, hospodářské lesy nebo i města, v nichž žijeme, kde se dnes bez použití chemických prostředků jen stěží obejdeme. Na Šumavu však jedeme také za opravdu čistým vzduchem bez chemického zápachu, za průzračnou a nezamořenou vodou, bez obavy, že si někde sedneme na kládu napuštěnou náhodou jedem.

To samozřejmě neplatí jen o prvních zónách, kam je ostatně přístup jen omezený a zaujímají jen malou část území. Platí to o celém parku, který je národním parkem právě i pro tyto své kvality, důležité především pro lidi, kteří zde žijí nebo sem přijeli na výlet. Zejména to platí pro takzvané druhé zóny, které zaujímají dnes velkou většinu - přes osmdesát procent území - šumavského národního parku.

Jsou to většinou lesy, avšak nikoliv hospodářské, ale podle lesního zákona lesy zvláštního určení. Tomuto pojmenování bychom měli rozumět v jeho hlubším smyslu: zachování co nejčistší přírody. Snad zatím nemusíme mít strach, že použití insekticidů na Šumavě viditelně ohrozí kvalitu pitné vody v Čechách, ale v samotném národním parku bychom se bez nich měli obejít.