Základním parametrům hospodaření státního podniku Lesy České republiky (LČR) po roce 2012, které představil ministr zemědělství Ivan Fuksa, nelze v zásadě na první pohled téměř nic vytknout.

Zásadní signál, který tento dokument vysílá k podnikatelské veřejnosti, spočívá především v možnosti smluvních partnerů LČR prodávat ve státních lesích vytěžené dřevo ve vlastní režii, takzvaným modelem „P” (při pni). Tím je vytvořen předpoklad tržního prostředí v komerční sféře a zároveň možnost lepšího hospodářského výsledku firmy.

Stabilizujícím faktorem je také vyhlašování tendrů na lesnické práce „senátním způsobem”, kdy budou každý rok soutěženy zakázky pouze na deseti procentech lesních porostů. To by na straně jedné zamezilo plošné nejistotě pracovníků v lesnictví v případě, že by byly vypsané tendry zrušeny, na straně druhé umožňuje tento způsob firmám neúspěšným v jednom roce pokusit se o reparát v roce následujícím. Koncepce hospodaření Lesů také naznačuje formy kontroly pohybu dřeva v lese, lidově řečeno, jak zamezit krádežím. To vše je pozitivní.

Dobrý rámec ale ještě nemusí mít dobrý obsah. Z celého dokumentu ční jednoznačná ambice Lesů získat z budoucích zakázek co nejvyšší profit, což má svou logiku. Důležité však bude, na čí úkor se tak stane a zda bude vytvořený zisk použitelný v příjmech státního rozpočtu. Ďábel se přitom skrývá ve zcela konkrétních podmínkách se smluvními partnery a také v politické vůli k transformaci LČR na jiný než státní podnik.

V prvním případě mohou být poučením v současné době probíhající jednoroční tendry předepisující smluvním partnerům Lesů roli úvěrujících subjektů a téměř nesvéprávných vazalů. Ekonomicky to pro LČR vypadá teoreticky dobře, zisk by měl vzrůst možná až o tři miliardy korun, otázka je, kolik firem bude schopno podmínkám dostát. Rok to přitom bude možné vydržet, deset let při dlouhodobých tendrech ale asi ne. Jinými slovy – méně je někdy více a spíše než sehnat co nejvíce miliard do státního rozpočtu by se měl stát starat o to, aby měl dřevozpracující obor ekonomickou perspektivu a tím například alespoň nějaké zdroje na investice pro zvyšování své konkurenceschopnosti. A na daňové odvody, což je také příjmem státního rozpočtu. Navíc pokud se Lesy nedokážou v budoucnosti transformovat například na akciovou společnost, budou dosažené zisky státnímu rozpočtu k ničemu. Podle odborníků lze totiž do něj zapojit zisky LČR jen formou čerpání pravidelné dividendy, jinak by využití peněz z LČR zvyšovalo rozpočtový deficit. To by si měli uvědomit především odpůrci transformace Lesů z řad levicových stran.