BOLŠEVICKÉ MANÝRY JANA STRÁSKÉHO aneb „TREZOROVÝ” FILM

Veřejnoprávní obrazovka umí opravdu překvapit, a to v dobrém i ve zlém. Začněme tím „dobrem”. Před koncem roku (19.12. v 18.00) mě ČT2 mile překvapila, když bez  předběžného varování uvedla novodobý „trezorový” film Silva Gabreta (2011). Půlhodinový snímek režiséra  Ivana Sříteského fascinoval osobním nasazením a –  při veškeré erudovanosti mluvčího -  názornou jednoduchostí výkladu. Jak by taky ne, vždyť protagonistou byl špičkový odborník na biodiverzitu, docent RNDr. Ladislav Miko (mj. i ředitel ochrany přírody u Evropské komise a exministr životního prostředí v časech,  kdy ještě do ministerských křesel usedali odborníci a ne v daném oboru negramotní partajní Mickeymousové). Nejprve na jednotlivých půdních vrstvách názorně ukázal, jakou důležitost pro koloběh živin v přírodě má mrtvá organická hmota, a celý obrazově vynalézavý výklad (doprovázený hudbou Dana Bárty) zakončil otázkou: Proč nenechat pouhé tři desetiny procenta území republiky, což je 1/3 národního parku, pouze přírodě, bez toho, abychom od ní vyžadovali cokoli kromě možnosti pozorovat úchvatné divadlo přírodních procesů, divadlo zániku a zrodu nového lesa? A teď to nejdůležitější: film si objednala a z peněz daňových poplatníků zaplatila Správa NP Šumava. Poté, co ředitel zjistil, co si to jeho podnik objednal a zaplatil, že totiž snímek překáží tunelářským plánům developerských bossů, jichž je mluvčím (připomeňme, že pozemky, nad nimiž povede skrz 1.zónu NP nová lanovka, patří dvěma největším pozemkovým magnátům Šumavy Taliánovi a Šimkovi), dílo, objednané jeho pracovištěm, prostě zakázal. Film, jenž měl sloužit osvětě milovníkům Šumavy, dal za katr a podřízeným jeho distribuci a prodej zatrhl (už předtím takto na svém šumavském teritoriu bezprecedentně zakázal šíření knihy profesorky Hany Šantrůčkové a kolektivu O čem vyprávějí šumavské smrčiny, kterou také objednala, zaplatila a vydala Správa NP Šumava!). Jan Stráský se opět zachoval jako starý bolševik, který se vědecké pravdy bojí jak čert kříže. Naštěstí je tu veřejnoprávní televize, která si odborně podloženou pravdu dovolila odvysílat. Jenže: zatímco v prime-timu o daném tématu nadále šíří v lepším případě polopravdy, v horším lži, odborníci Mikova (nebo Šantrůčkové) formátu se tu dostanou ke slovu jen výjimečně a vždy, jako v tomto případě, mimo hlavní vysílací časy. A nejen to – Stříteského film záhadně zmizel ze stránek ČT, z programu inkriminovaného dne i ze seznamu odvysílaných pořadů (lze si jej naštěstí objednat mimo ČT na adrese www.skyfilm.cz).

Zatímco dokumenty patří k nemnoha pádným důvodům, proč si luxus veřejnoprávní ČT vůbec vydržovat, jinak je tomu s původní hranou tvorbou. Tady leckdy působí „komerční” konkurence veřejnoprávněji než ČT. Platí to jak o seriálech (srovnejte si například nejnovější  Život je ples – zatím, zdá se mi aspoň po prvních třech dílech, prvoplánovou, místy přisprostlou, a navzdory excelentní Daniele Kolářové veskrze předvídatelnou řachandu Ireny Obermannové - s někdejším Okresním přeborem na Nově a nebo třeba s Terapii na HBO), tak o jednorázových opusech. Příkladem budiž drama Sama v čase normálnosti, uvozené sloganem: Dnes už neuvěřitelný příběh o životě a lásce z roku 1977, ČT 1, 8.1.). Lucie Konášová je zručná autorka, která tím, jak dovede šikovně namíchat historii se sexem, „seriozní” pohled na minulost s pohledem z postele (Operace Silver A), umí se bezpečně trefit do očekávání širokých diváckých vrstev. Přidají-li se k tomu profesionálně zvládnuté herecké výkony (Nela Boudová, David Prachař, Zdena Herfortová), navíc pod vedením zkušeného režiséra (Viktor Polesný), snadno zapomeneme na donebevolající krkolomnosti scénáře. Především jsou to za vlasy přitažené zápletky (zde pod poštovní schránkou upadlá obálka s Chartou 77, kterou hodná komunistka Marta, jíž vůbec nepřijde divný násilný policejní zátah na chartisty u schránky, chce poctivě, jakoby opravdu žila v čase normálnosti, odeslat adresátům, a zanese si ji tedy do práce a tím i do příběhu), hlavně však z palce vycucané schematické postavy. Nejen uzurpátorská matka, jež sem snad zabloudila rovnou z pohádky o zlé maceše, ale i sama ústřední hrdinka, sympatická nemocniční vrchní sestra a čerstvá vdova, je kupodivu i zapálenou komunistkou, která jakoby tu v posledním desetiletí vůbec nežila (viz její vážně míněné zdůvodňování srpnové sovětské okupace tupými biĺakovskými frázemi o bratrské pomoci).Tahle zralá hrdinka spadla do sedmdesátých let ne-li rovnou z višně, tedy z let padesátých. Tehdy snad můžeme podobné hrdinky, dočasně zlblé ideologií,  považovat za věrohodné, ne tak ovšem – zvláště vybaví-li je autorka slušnou inteligencí a charakterem - v cynických letech sedmdesátých. A tak musí nastoupit – jak jinak u Konášové – lekce přes postel: teprve mladý údržbář Oskar s kádrovou skvrnou otevře coby milenec hlavní hrdince oči, a ona se posléze zastane i šikanovaného kolegy, podezřelého z šíření Charty i z homosexuality. Ten se zázračně – a to už působí  jako facka logice normalizační nomenklatury – nakonec stane namísto kolegy kovaného komunisty primářem oddělení (!). Nechápu, pro ČT namísto takto mělkého pohledu z rychlíku nesáhne raději k repríze skvělé inscenace na totéž téma, jejímuž scénáři ani realizaci nesahá Sama v čase normálnosti ani po kotníky, totiž ke Kohoutově / Mašínové PF 77.

(Psáno pro Divadelní noviny č.2, 2012, podstatně rozšířeno)