V Americe funguje organizovaný způsob přenosu inovací z univerzitních laboratoří do praxe, který je od roku 1914 ukotven v tamní legislativě a má institucializovanou podobu. O tom, jak tento způsob přenosu inovací funguje, a možnostech jeho importu do našich podmínek se v rozhovoru zamýšlí Jiří Hulcr, který žije ve Spojených státech již dvacet let.
– Přenos vědeckých poznatků do praxe je velké téma. Asi se shodneme, že v České republice zatím tento proces příliš nefunguje. Kde vidíte hlavní příčiny?
Lidé se snaží, ale spoléhat na dobré duše nestačí, je třeba institucionální struktura a stabilní podpora takového procesu. Transfer inovací do praxe nevyroste sám jako stromy v lese. Na to je potřeba zapojení univerzit, vědců a lesních hospodářů. Všichni jmenovaní se navíc musí naučit spolu komunikovat a proces musí být podpořen finančně.
– Říkáte, že odborníci na českých vysokých lesnických školách mají praxí poptávané znalosti, jen je potřeba jim řádně zaplatit za to, aby se o tyto poznatky podělili se svými klienty. Neměla by to být ale automatická součást jejich práce při vědomí, že peníze na výzkum jdou z veřejných zdrojů?
Kontroverzní otázky mám rád, protože se vždy ukáže, že kontroverzní nejsou, jen jsme si o tom ještě otevřeně nepopovídali. Odpověď je jednoduchá. Vědci jsou placeni za vědu, ne za komunikaci. Proto dělají vědu, ne komunikaci. Pokud chceme, aby své poznatky zabalili do jazyka a médií použitelných lesníkům v provozu, musíme za to zaplatit jak jim, tak jejich studentům a zaměstnavatelům.
Ve vaší otázce slyším ozvěnu jednoho veřejného pocitu, který si z Česka pamatuju: nedůvěry k vědcům. To je veliká škoda, a navíc ten pocit nedůvěry a nepochopení je oboustranný. Nemá cenu hádat se o to, kdo za to může, je spíš potřeba se toho zbavit. Ostáváme ve svých bublinách a je třeba nás z nich dostat ven. Jen kontaktem s výzkumníky se lesníci dozvědí, že přežít ve vědě je dnes neuvěřitelně těžké, jelikož to znamená neustálý kolotoč grantových žádostí, výuky, administrativní buzerace a především mezinárodní konkurence. Předpoklad, že by se vědec po čtrnáctihodinovém pracovním dnu ještě měl věnovat vzdělávání kolegů v praxi z dobroty svého srdce, je nereálný.
Autor v terénu.
– Dvacet let působíte ve Spojených státech, kde má transfer vědeckých poznatků do praxe hlubokou tradici. Můžete ve stručnosti popsat hlavní princip tohoto přenosu?
Ve svém zaměstnání na University of Florida mám v popisu práce 60 % výzkumu a 40 % takzvané „Cooperative Extension“, což by se dalo zhruba popsat jako transfer inovací do praxe. Tady jen shrnu to podstatné: práci s lesnickým sektorem můj zaměstnavatel vyžaduje, dostává za to moji část platu od státu a následně měří, jak je moje práce s lesnickými klienty přínosná. (Pozn.: Pro další informace viz Hulcr 2022)
Tato „Cooperative Extension“ je tvořena jednak lidmi na státní úrovni (státní odborníci), jako jsem já, a jednak desítkami „okresních odborníků“, pro které představuje strategická práce s klienty 100 % jejich úvazku. Úkolem státních odborníků je výzkum, ale také vzdělávání okresních odborníků a produkce materiálů pro ně a jejich lokální klienty, a to tak, aby skloubili moderní vědecké poznatky s užitkovostí na farmě či v lese.
Znovu zopakuji – tento systém nevyrostl sám o sobě. Jedná se o výsledek sta let investice vlády do zlepšování konkurenceschopnosti soukromého sektoru pomocí aplikované vědy.
– Jakým způsobem se měří efektivita přenosu informací?
Dám vám několik příkladů. Poměrně jednoduchá jsou různá měřítka dosahu mých vzdělávacích materiálů. Pokud si můj návod na prevenci kůrovců stáhne z webu deset uživatelů, tak se můj děkan mračí. Pokud je to 1 000 uživatelů, už je spokojený. To ale neměří efekt, na to jsou nutné jiné metody. Častý je takzvaný „pre-post test“: když pořádám workshop o škůdcích, dám klientům test praktických znalostí na začátku a pak podobný test na konci. Na konci každého roku pak svému nadřízenému shrnu, kolik lidí jsem vzdělal a o kolik procent. Další způsob je vytvoření si vztahu s konkrétními klienty a odhad vlivu mé pomoci na jejich ekonomiku. V mém oboru je například časté, že lidé jako obranu proti kůrovci používají insekticidy. To ale jednak nefunguje, a jednak je to drahé. Pokud takovým uživatelům vysvětlím, jak to mají dělat lépe a levněji, potom mohu vykázat velké částky ušetřených dolarů.
Způsobů je hodně. Zajímavý je vývoj v oblasti strategické komunikace online, kde se dají sofistikovaně měřit posuny jako změna názorů, změna chování a podobně, a to u tisíců uživatelů. Bylo by skvělé, kdyby tyto postupy byly využívané i v Česku.
V terénu se předávají informace manažerům, lesníkům, okresním odborníkům a studentům.
– Jak uvedená spolupráce ovlivňuje zpětně vědecký výzkum (ve smyslu korekce poznatků, nastolování témat apod.)?
Proces je samozřejmě oboustranný. Já se musím neustále snažit vyvíjet svůj vzdělávací program tak, aby byl použitelný v praxi. Pokud moje workshopy nebudou mít u klientů ohlas, nebo pokud budou mít pocit, že moje „pomoc“ je ztráta času, tak si mě děkan bez meškání zavolá „na kobereček“. Ale ještě zajímavější je, když se tento ekosystém vědců a lesníků vyvine do symbiózy. Příkladem jsou zdejší vědecké kooperativy, v nichž průmysloví klienti přispívají na výzkum konkrétním vědeckým týmům a ty jim pak na oplátku poskytují pravidelné konzultace a výsledky svých prací. Taková spolupráce musí trvat desetiletí. V Evropě si často představujeme, že zainvestujeme do vědy a příští rok se nám to vrátí, ale tak to vůbec nefunguje. Investice do výzkumu je vždy riskantní, návratnost je dlouhodobá a jen jedna věc je jistá: kdo neinvestuje, ten určitě zůstane pozadu.
– Můžete ze své praxe uvést konkrétní příklad úspěšného transferu inovací do praxe?
Jsou jich stovky. Například za posledních padesát let moji kolegové vypracovali pěstování místní borovice kadidlové tak, že výnosy v obhospodařovávaných plantážích jsou o 400 % vyšší než v přirozených lesích. To číslo není překlep. Jde o výsledek sladěné genetiky, péče o půdu, mechanizace, entomologie a fytopatologie. Praxe sama o sobě, bez vědy, nemá šanci se takto inovovat. Další příklad: V regionu kde pracuji, se dnes v lesích praktikuje řízené vypalování. Před sto lety by to znělo jako šílenství, dnes se jedná o standardní přístup k ozdravení lesa a ochraně před požáry. Taková inovace by nebyla možná bez spolupráce mezi lesníky a krajinnými ekology. Další: Před půlstoletím se lesníci standardně bránili místnímu kůrovci (Dendroctonus frontalis) dušením lesů pesticidy, otrávenými lapáky a nekonečnou aplikací feromonů. Dnes to zní úsměvně. Lesníci vědí, že místní borovice stačí proředit a kůrovcový problém zmizí. Tato novota se prosadila díky několika entomologům, kteří zajistili dotace na prořeďování, což mělo takový úspěch, že dnes už to nikdo jinak nedělá.
Jak se tady přenášejí inovace do praxe, bych mohl pokračovat, ale ještě raději bych takovou spolupráci mezi vědou a praxí viděl v Česku.
– Vraťme se tedy do České republiky. Jak lze americkou zkušenost naroubovat na tuzemské podmínky?
Prostě ji zkopírujeme. Adaptujeme strukturu „Cooperative Extension“ na české podmínky, dáme tomu stabilní finanční podporu, aby si na to vědci i lesníci zvykli, a počkáme, až ekosystém vyroste.
Ono už se to trochu děje. Jednak s kolegy z univerzit začínáme debatovat o solidní podpoře vysokoškolských projektů zaměřených ne na výzkum, ale na přenos výzkumu do praxe. A s kolegy lesníky, například ze Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů, začínáme debatovat o tom, jak lesní hospodáře finančně motivovat, aby se kontinuálně vzdělávali, aby toto vzdělávání předávali vlastníkům a aby svůj vliv měřili. Co musíme v Česku především pochopit, je, že lidi za své úsilí potřebují zaplatit. Na tom není nic špatného. To je zdravá motivace.
Děkuji za odpovědi (10.5. 2022), Petra Kulhanová
Rozhovor vyšel v červnovém čísle Lesnické práce
