Největší lesní požár za posledních 15 let, škoda se vyšplhá do desítek milionů, obnova lesa bude trvat desítky let. Ve skutečnosti přinesl požár pro dávno neexistující „Moravskou Saharu” novou naději... bohužel ji zřejmě nevyužijeme.

V ČR existují tři oblasti, ve kterých odnepaměti existovaly písečné přesypy... Kromě několika málo přesypů v Třeboňsku (Slepičí vršek) to jsou především území kolem středního toku Labe a dolního toku Moravy.

Česká Sahara byla tvořena mohutnými říčními dunami, mnohdy téměř 30 metrů vysokými, dlouhými i přes 200 metrů. Opravdové duny se po staletí líně sunuly krajinou, dokud socialistický zemědělec nepřišel s nutkavou potřebou je zastavit, svázat, zničit. Celý mnohakilometrový pás přesypů byl osázen borovou monokulturou, která z živých, obnažených dun s vzácnou pískomilnou květenou i faunou udělala to, co vidíme ve většině našich lesů: „pole” jehličnanů. Z původních dun zůstává obnažený např. Písečný přesyp u Píst, ale takové Duny u Sváravy – opravdová iluze saharské pouště, jsou dnes ukryté neprůchozí, tmavou monokulturou.

Jedna z posledních "živých" dun Polabí. Středoevropské říční duny jsou v naší krajině stále přítomny, ale zpravidla ukryty v borových monokulturách.

Moravská Sahara měla poněkud jiný charakter. Váté písky nevytvářely klasické duny, ale jen mírná návrší... Téměř nikde se nejednalo o písky pohyblivé, které by měly tendenci se výrazně rozšiřovat do okolních polí. Duny částečně zpevňovala vzácná travinná společenstva. Přesto se i zde vše osázelo borem. Zbyl jen cca 5 km dlouhý a 60 m úzký pás podél železniční trati... Jelikož k osazování borem docházelo v dobách, kdy ještě tu a tam jezdily parní lokomotivy, bylo nutné bezprostřední okolí železnice udržovat bezlesé.

Váté písky na Moravě se buď těží anebo se na nich "pěstují" borovice. Je to, jakobychom z krkonošské tundry udělaly velkolom na kámen a pěstírnu kleče.

Dnes je tento pás evropsky významnou přírodní lokalitou, zatímco zbytek „Sahary” spí mezi kmeny nevzhledných stromů, z nichž však pro někoho čouhá jakýs takýs zisk... Tyto stromy z velké části shořely minulý týden. Oheň nezahubil jen listnáče, zejména duby. Český a moravský lesník si toho ale zřejmě nevšimnou...

Úctyhodná tradice české lesnické školy vzala za své s koncem války, kdy jsme snaživě přebírali vše, co přicházelo z Moskvy – melioracemi počínaje a způsobem lesního hospodaření konče. Tento stav trvá dodnes. Na místo shořelého lesa se znovu vysadí borovice... místo listnáčů se jako protipožární ochrana použijí průseky novým lesem... anebo ne?

Toto je ta dnešní "Moravská Sahara", o jejímž zpustošení ohněm jsme v minulých dnech slýchali ze všech stran. Duny spí pod pravidelným rastrem  hustých borů, které jsou zde udržovány uměle, za nemalých nákladů.

Spáleniště ještě doutnalo a už bylo slyšet naše „odborníky”, že les znovu obnoví. Lidé si mohli oddechnout – ještě že ty naše lesáky máme... ale taky mohli zatlačit slzu, neboť v televizi říkali, že obnova lesa potrvá desetiletí... taková škoda.

Škoda bude, když se les na místo vrátí. Máme unikátní příležitost využít lesnické „tragédie” k alespoň částečné obnově Moravské Sahary. Můžeme části shořelého lesa odtěžit a nechat přírodu, ať dělá, co umí. Není to žádný "experiment" typu šumavského kůrovce. Písečné bouře na Moravě nehrozí, navíc celá lokalita, kterou oheň spálil, je obklopená hektary nepoškozeného lesa...

Na první pohled tragédie. Ve skutečnosti neopakovatelná příležitost získat znovu ztracený kousek historické říční krajiny, jaká nemá obdoby.

Vznikl by ostrůvek skutečné „polopouště”, místo, které do naší krajiny patří, ale které z ní naší vinou zmizelo. Procházet se otevřenou rovinatou krajinou mezi vátými písky, sledovat všechny ty vzácné druhy, které jinde nevidíme, přecházet do lesa dubů (i těch borovic lesních, nebudou-li v monokultuře) – to je šance, kterou nám ten požár nabídl.

Dobře se podívejme, co shořelo a kde. A co naopak oheň přežilo. Sázet na váté písky monokulturní bory je to samé, jako si po povodni stavět dům znovu v záplavovém území.

S nepříliš velkou nadsázkou lze říct, že oheň vlastně udělal jen to, že poskytl příležitost k částečnému znovuoživení našich dun.

Byli bychom hloupí toho nevužít. Nikdo by tím nic neztratil, naopak, získali bychom zpět lokalitu našich pradědů, o jejíž existenci do minulého týdne téměř nikdo nevěděl.

Bezprostředně na Moravskou Saharu navazují Osypané břehy řeky Moravy. Úzká šíje mezi meandry je od velké povodně protržená, břehy tvoří i 12 metrové písečné srázy. Od oblasti dun je tento přírodní a krajinářský skvost odtržen velkopískovnou (začíná hned vedle cesty napravo).

To, co shořelo, nebyla Moravská Sahara. Ta nyní, naopak, může teprve povstat z popela... když jí to umožníme.