|
Anketa Lesnické práce |
Jan Krebs, ředitel divize UNILES, a.s.
1. Vlastníci lesů začínají chápat TDS jako nedílnou součást hospodaření LH, kdy při úbytku kvalifikovaných pracovníků a kapacit v klasické těžbě dřeva je to nezbytný nástroj pro splnění úkolů. Vlastníci lesa, kteří mají zájem o služby TDS, se snaží najít kompromis v názorech a vytvořit vhodné podmínky pro nasazení TDS. Jiná situace je při nasazení strojů TDS na zakázkách LČR, kdy chybí jednotný názor na nasazení TDS a je umožněno zasahování jednotlivých revírníků do zadávání prací. Často se setkáváme s tím, že vhodné porosty pro nasazení TDS si pracovník nepřeje takto realizovat, nebo nemá představu, co je ještě pro stroj reálně zvládnutelné. Další kapitolou je nevhodná příprava pracovišť – cestní síť, skládkoviště, síť přibližovacích linek, šíře pracovních polí a linek pro vyvážení.
2. Myslím, že je zapotřebí vytvořit jednotný manuál pro nasazení TDS, který by popisoval technické podmínky nasazení strojů (ve smyslu doporučených pravidel) a který by byl přijat velkými vlastníky a správci majetků (LČR, VLS apod.). Takto by byla omezena lidová tvořivost v nasazení TDS a toto je myslím zásadní problém omezující nasazení strojů a možnosti zvýšení podílu TDS na celkové těžbě.
3. Klasická šachovnice, s linkami o šířce 3,5–4 m, ve svahu po spádnici, s rozšířením při výjezdu z linek, šíře pracovního pole 20–25 m. Důležité je promyšlené ukládání na skládkách – zvláště u zpevněných odvozních cest (možnost pohybu strojů v pásech a řetězech).
4. Fyzické vyznačení hranic porostů, vyvážecích linek, skládkovišť a u výběrných těžeb a probírek buď celého zásahu, nebo ukázkové plochy. Dále předání technologické karty porostu a mapou a zákresem.
5. Omezování rozměrů často vychází z neznalosti, nebo zkreslených představ zadavatele, někdy je za tím snaha vyhnout se nasazení TDS. Uplatnění emisních norem je v pořádku, ale mělo k němu dojít postupně. Zadavatel by měl požadovat emisní normu, nebo max. stáří stroje u určitého podílu zakázky, nikoliv u 100 %, bez možnosti alternativ nebo včasného upozornění. Nebavíme se o investicích v řádu tisíců, ale miliónů.
Jiří Hasler, jednatel SOLITERA spol. s r. o.
1. Těžebně dopravní stroje provozujeme čtrnáct let. Prakticky všude, kde pracujeme, správci lesů technologii a nároky na ní znají. Každý rok ubývá problémů pramenících z neznalosti. Z hlediska zadávání práce máme rok od roku lepší zkušenosti. Problémy, na které narážíme, jsou čistě provozního charakteru. Nejčastěji je to lidský faktor, organizace práce, nelze zapomenout na ceny, za které se pracuje. Co nás poslední roky hodně trápí, jsou krádeže. Prakticky není měsíc, aby se některý z našich strojů nestal terčem kriminálního činu. Dále je nutné si uvědomit, že vzhledem k počtu provozovaných strojů v ČR rok od roku ubývá porostů, které jsou terénně a porostně vhodné pro nasazení TDS. Stále častěji se dostáváme do situace, že se těží v porostech, které byly v dřívějších letech jednoznačně určeny pro klasickou těžbu JMP.
2. U větších strojů jsou možnosti prakticky vyčerpány. Prostor vidím v uvažování u prvních výchovných zásahů a jejich značení.
3. Moderní rozčlenění porostů pro TDS musí odpovídat potřebám lesa, bezpečnosti práce, klimatickým podmínkám, ekonomice TDS a jejich technickým možnostem. Nesmíme zapomínat, že les je živý organismus. Proto se obávám jakéhokoliv striktního vymezení. Snad ještě jednu konkrétní poznámku pro toho, kdo linky značí. Je nutné počítat s tím, že i na TDS platí fyzikální zákony a za harvestorem pojede i vyvážečka.
4. Technologická příprava pracoviště by měla začít venkovní pochůzkou, nejlépe s konkrétními operátory, kteří budou těžbu provádět. Měly by být vyřešeny přístupy k lesním porostům, místa pro skládky vyrobeného dříví, hranice porostu, sortimentace a směr a rozmístění linek. Šíře linek ve výchovných zásazích a jejich vyznačení v terénu by mělo být spíše orientační, s ohledem na jejich počáteční rozestup. Důvod je prostý, pracujeme s přírodou a pokaždé v různém terénu. Často se stává, že při vlastní těžbě operátor harvestoru vidí zpracovávaný porost v lepších souvislostech, než při značení těžebního zásahu, operátor má větší praktické zkušenosti a mnohdy lesnické vzdělání. Navíc při realizaci těžby máte možnost průběžně hodnotit rozestup jednotlivých stromů s ohledem na jejich zapojení v budoucí kostře porostu. V reálném provozu je obecně nejpřínosnější přístup správce lesa takový, kdy na začátku těžby operátor zpracuje velmi malou část porostu jako vzorek a zadavatel má v tom okamžiku jasnou představu o budoucí podobě těžebního zásahu a na místě může s operátorem stroje upřesnit svůj záměr a odladit případné nedostatky.
5. Vyžadování určitých technických parametrů TDS ze strany zadavatelů nepovažuji za omezení. Zadavatel má odpovědnost za to, jak les spravuje a jak vypadá. Vlastníme jak malé, tak velké TDS, abychom požadavky zadavatelů splnili. Tyto požadavky nejsou specifikem ČR. Ostatně proto se menší i větší stroje ve světě vyrábí.
Naopak omezení emisních norem považujeme za omezení formálního charakteru a vnímáme ho velice negativně. Je to diskriminační opatření, protože jejich platnost neměří všem strojům stejným metrem! Například nyní nejčastěji v lesnictví skloňovaná emisní norma EPA Tier 3 A (EU STAGE IIIA) nabývá platnosti různě dle výkonu motoru. Jindy začala platit pro motory s výkonem nad 130kW, jindy pro motory o výkonu 75–130kW atd. Rozdíl v nástupu platnosti je několik let. Dále zde máme přechodnou dobu, kdy se motor již nevyráběl, ale ještě ho bylo možné do stroje montovat. Například stroj s motorem 40–56 kW bylo možné vyrábět až do 31. 12. 2009. Ptám se: „Je čtyřletý stroj starý? Není ještě daňově odepsán a už s ním nesmím do výběrového řízení pro státní firmu?“
Na TDS preferujeme jednosměnný provoz, neosvědčila se nám práce v nočních směnách. Práce pouze přes den je lepší pro les, stroj, obsluhu a i pro ekonomiku provozu TDS. Je to dlouhodobě vyzkoušené, a proto tak pracuje i většina firem v zahraničí. Nikde v EU jsem o podobném opatření neslyšel. Výše zmíněné opatření jde přímo proti tomuto trendu. Má to být trest za to, že se stroji nakládáme rozumně?
Průmysl ztrácí svoji konkurenceschopnost díky ceně elektřiny, způsobené třeba solárními elektrárnami. Je proto nutné vymyslet i něco do lesa?
Kdo a jak rozhoduje o nasazení TDS?
Kdo a jak rozhoduje o nasazení TDS?
Martin Gottwald, jednatel BAGO s. r. o.
1. Největší problém spatřuji v jednostranném pohledu vlastníka lesa na provoz TDS. To znamená, že ekonomické aspekty pěstování lesa jsou kladeny vysoko nad ekonomické aspekty provozu strojů. Zejména na státních zakázkách se setkáváme s tím, že ve většině případů neprobíhá technologické předání pracoviště, zato jsou hned na počátku zdůrazněny postihy za poškození porostu a přibližovací sítě. Stroje jsou odstavovány při trvalejším dešti a není mnohdy umožněno využití kolopásů bez znalosti problematiky jejich použití. Náklady plynoucí z odstavení strojů mnohdy několikanásobně převyšují náklady na povýrobní úpravy provedené bagrem. Často se stane, že dojde k propojení škod způsobených odstávkou s následnými povýrobními úpravami.
Další kapitolou je značení porostů. Ani po 13 letech (počátek rozmachu harvestorových technologií v ČR) nemá LČR jako největší zadavatel prací fungující jednotný systém značení porostů (hranice porostu, roh seče, 3bodové značení probírek atd.). Při výběru porostů pro harvestorovou těžbu, kde se nachází podrost, je zcela opomíjena ekonomika provozu TDS. Priorita zachování podrostu je na prvním místě, díky nákladům spojeným s obnovou. Denní výkon technologického uzlu, s provozním denním nákladem v desetitisích korun, je pak limitován výkonem dřevorubce s motorovou pilou, který provádí odtěžení ze zmlazení. Samostatnou kapitolou je přejímka dřevní hmoty. Jako firma zabývající se především službami v lesnictví jsme investovali do technologického uzlu 15 000 000 Kč, kde harvestor pracuje s technologií měření s milimetrovou přesností. Výsledkem této investice je, že na státních zakázkách pobíháme s tyčí a měříme prostorově dříví na hráních.
2. Prostor pro pozitivní změny vidím v řešení výše zmíněných bodů. Dále pak v koncentraci ročních těžeb do jednoho místa. V současnosti je praxe taková, že se často během jednotlivých kvartálů vracíme zpět na místo, kde již v předchozím kvartálu těžba probíhala. Nejdůležitější pro nás jako provozovatele strojů ve službách je hledisko ekonomické smysluplnosti při organizaci a zadávání harvestorových těžeb. V situaci, kdy se pohybujeme při současných cenách na samé hranici toho, co lze ještě nazývat ziskovostí, není prostor pro navyšování nákladů, způsobených nekompetentními rozhodnutími.
3. Při provedení zadání pracoviště rozhodně doporučuji účast všech zainteresovaných stran. To znamená zástupce LČR, THP zadavatele a zhotovitele. Na soukromých majetcích postačí zástupce zadavatele a zhotovitele. Zadavatel by měl předat technologickou kartu se zákresem porostu, hranic porostu, vyznačením přibližovacích linek a místa pro skládkování. Dále doporučuji fotokopii porostní mapy a samozřejmě přehledně vypracované zadání sortimentace. Všichni zúčastnění by měli porost si projít, provést prohlídku a vysvětlení případných rizik pracoviště.
4. Umístění pracovních strojů co do rozměrů a hmotnosti v jednotlivých porostech by se mělo řídit selským rozumem. Nelze paušalizovat, co který stroj zvládne. Obecně lze říci, že stroje lze zařadit do kategorie malé (např.: Rottne H8, Vimek, Sampo), střední (Valmet 911, John Deere 1070) a velké (Rottne H 20, Valmet 931 a vyšší). Kategorie „malé“ by měla pracovat prioritně v porostech do 40 let a v jejich rozčleňování. Kategorie střední ve výchovných zásazích v porostech 40+ až 100 let a v mýtních těžbách do průměrné hmotnatosti 0,70 m3. Kategorie velké stroje by měla být nasazována pro výchovné zásahy 60 let až mýtní těžby.
5. Emisní normy by se podle mého názoru měly stát nástrojem při výběrových řízeních (zejména na státních zakázkách), který eliminuje provozovatele přestárlých strojů, nabízejících služby za dumpingové ceny. Využití stroje pro jednotlivé zakázky bych nechal na zhotoviteli zakázky. Při dnešní rozmanitosti strojů a typů různých značek a stáří je nelze „zaškatulkovat“ do jedné skupiny, a to ani dva stejné typy stroje s rozdílným rokem výroby. Pokrok jde nezadržitelně vpřed a výkonový rozdíl může dosáhnout i jedné celé výkonové kategorie.
Děkuji za odpovědi, Jan Příhoda
