Harvestory pohledem vědy a výzkumu

1. Přínosů harvestorových technologií je možno jmenovat hned několik a jsou dle našeho názoru obecně známé. Jedná se zejména o výrazné zvýšení bezpečnosti práce ve srovnání s technologiemi motomanuální těžby, dále zlepšení ergonomických podmínek při práci, zvýšení produktivity práce a s ní spojené kratší doby na zpracování těžebního úkolu, operativnost výroby, snížená závislost na okamžitých klimatických podmínkách, možnost nasazování harvestorových technologií do méně i více náročných terénních podmínek, možnost přímého toku vytěženého dříví k zákazníkovi bez nutnosti zařazování manipulačně expedičních skladů (snížená potřeba vytváření zásob dříví), velmi dobré parametry šetrnosti výroby k lesnímu prostředí za podmínky kvalitního operátora a kvalitní přípravy výroby.

2. Rizika využívání harvestorových technologií je třeba posuzovat z pohledu vlastníka (správce) lesa, provozovatele technologie, zákazníka, případně vzájemně všech jmenovaných subjektů. Rizika z pohledu vlastníka (správce) lesa jsou např.: použití nevhodného typu harvestorového uzlu vybraného nikoliv podle jeho optimálních technicko-technologických parametrů; hledisko ceny jako jediné určující pro výběr dodavatele prací; nekvalitní práce včetně vzniku výrazných škod na půdě a stromech porostu zaviněné nekvalitním operátorem, případně upřednostňováním produktivity práce před její kvalitou ap.

Rizika z pohledu provozovatele technologie (dodavatele prací): problémy s úhradou ekonomických nákladů investičně náročných strojů zejména v případě nezískání zakázek v potřebném objemu a časovém rozložení; nezískání kvalitního personálu (operátoři a manažeři výroby); nedostatečná rychlost a kvalita servisního zabezpečení provozovaného strojního uzlu; nevytváření dostatečných zdrojů pro mimořádné servisní zásahy a pro obnovu strojního uzlu apod.

Společná rizika: nedostatečná komunikace mezi odběratelem a dodavatelem prací při přípravě výroby a předávání pracoviště po výrobě; třecí plochy při přejímkách vyrobeného dříví. Zajisté by bylo možné jmenovat i další rizika.

3. Podle současných zákonných předpisů musí být operátor TDS držitelem řidičského oprávnění skupiny T, průkazu strojníka pro práci s hydraulickým jeřábem a absolvovat školení o obsluze a údržbě dodavatelem stroje. Podle našeho názoru by měli být operátoři TDS vzděláni v souladu s Národní soustavou kvalifikací v oboru kvalifikace: Těžba dříví těžebně-dopravními stroji (41-042-M). Podrobnosti o obsahu znalostí operátora v příslušném oboru kvalifikace jsou uvedeny na adrese: www.narodni-kvalifikace.cz.

4. Podle našich poznatků je optimálním systémem zpřístupnění porostů pro nasazování TDS rozčlenění porostů od nejranějšího věku soustavou rovnoběžných vyvážecích linek se šířkou pracovního pole 20 m.

5. Podle námi získaných výsledků výzkumné činnosti, korespondujících s poznatky dalších tuzemských i zahraničních odborníků, by linka měla být na přímých úsecích široká 3,5– 4,0 m bez ohledu na typ stroje. V zatáčkách a nájezdech na odvozní cestu se tato šíře může zvýšit až o 0,5 m dle aktuálních podmínek.

6. Tato zdánlivě jednoduchá otázka závisí na řadě faktorů (terénní dostupnost strojů, jejich vybavenost, struktura a připravenost porostů pro TDS, ekonomika provozu, zkušenosti personálu atd.). Současný objem těžeb zabezpečovaných TDS (2012) činí ca 35 %. Odhadujeme, že by tento podíl mohl činit až dvojnásobek současného stavu.

7. Zpracování obecně závazných pravidel pro nasazování TDS v ČR považujeme za jednoznačně vhodné opatření pro všechny subjekty LH, neboť tak budou vymezeny podmínky a požadavky, které budou muset být plněny v souvislosti s uplatňováním TDS v lesní provozní praxi.

1. Harvestorové technologie byly postupně vyvinuty především s cílem zvýšit produktivitu práce v těžbě dříví, její bezpečnost, hygienu a šetrnost k prostředí. Nedílnou součástí vývoje byla též snaha o dosažení vyšší kvality, tj. přesnosti práce a lepšího druhování dříví. Těmito postupy a současně využitím moderních metod přenosů energií a systémů řízení jednotlivých procesů bylo možné dosáhnout šetrnější realizace mýtních, ale hlavně předmýtních těžebních zásahů. Většinu těchto cílů splňují harvestorové technologie v různé míře už dnes, anebo jsou tyto vlastnosti soudobým strojů dány už v rámci jejich konstruování a záleží jen na lidech, dovedou-li jich využít k prospěchu, či nikoli. Jde tedy o nástroj v rukou lesníků, který může snížit poškození stromů v probírkách, porušení půdního povrchu, zhutňování půdy a tak dále, se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Samostatnou kapitolou je použití harvestorových technologií v těžbách kalamitních, kde bezpečnost práce je ve srovnání s motomanuální technologií nepoměrně vyšší. Lze dosáhnout i lepšího zpeněžení vytěžené dřevní hmoty, protože stroj nemusí řezat vždy tam, kde musí kmen zkrátit nebo odříznout s ohledem na bezpečnost pracovník s motorovou pilou. Mám na mysli soustředěné vývraty a polomy, nikoli sanaci jednotlivých zlomů, kdy se těží několik kubíků po hektaru. Tam naopak harvestorové technologie obvykle nebudou hospodárné.

2. Dnešní těžební stroje jsou ve srovnání s dříve používanými traktory zpravidla těžší a rozměrnější. To souvisí s požadavkem na jejich stabilitu v terénu při co největším vyložení hydraulického manipulátoru s harvestorovou hlavicí. Rizikem je tedy použití těchto strojů v podmínkách, které jejich provoz bez větších škod neumožňují. Rozhodujícími faktory pro volbu harvestorové technologie jsou kromě porostních podmínek podmínky terénní, které je možno popsat pomocí dnes používané terénní klasifikace s uvedením edafické kategorie. To umožňuje stanovit mezní podmínky pro terénní a svahovou dostupnost a únosnost terénu; u podmíněně únosných půd rovněž vhodnou dobu těžby, samozřejmě v kombinaci s požadavky vyplývajícími z daného statutu ochrany. Volba technologie je však ovlivněna i krátkodobým plánováním, ve kterém musí být stanoveno, jaké budou v daném roce realizovány těžební zásahy, v jakých porostech, a v případě výchovných těžeb hraje roli též intenzita zásahu. Důležité je také, zda a jak budou koncentrována jednotlivá pracoviště. To je zásadní pro volbu výrobní kapacity technologického uzlu a tedy i rozměrů a hmotnosti strojů. Výběr technologie jen podle nejnižší nabízené ceny totiž může vést k tomu, že se shora uvedené skutečnosti nezohledňují a potom mohou vznikat škody na porostech a půdě, přičemž náklady na sanace a ztráty na budoucí produkci mohou „uspořené náklady“ převýšit i násobně.

3. Tady mi chybí přesnější informace o možnostech získání odpovídající kvalifikace v naší republice. Rozhodně je zřejmé, že už nestačí být vyučen v oboru, ale že operátor těžebního stroje musí mít odpovídající lesnické vzdělání, u nás přinejmenším středoškolské. Důvodem je, že naplno vyznačovat těžební zásahy a určovat trasování pohybu strojů není dobře možné, není-li člověk informován detailně o možnostech soudobé techniky. Operátor se musí v určitých situacích sám rozhodnout, jak řešit neočekávané problémy. Ve Skandinávii se často mluví o tom, že nejlepšími operátory jsou lesnicky vzdělaní lidé, kteří mají zároveň talent, tj. odpovídající zručnost a duševní vlastnosti, a kteří absolvují specializovaný kurz. Takové operátory, obávám se, u nás zpravidla nemáme.

4. To je to – za současné míry poznání! Za současné míry poznání je asi opravdu nejlepší rozčlenit porosty tak, abychom dosáhli parametrů potřebných pro současné těžební stroje. Rozestup linek musí odpovídat použité technologii a organizaci práce. Návrh technologie pak zpravidla musí reagovat na stávající zpřístupnění, a pokud bude nutno je upravit, musí to být řešeno ve spolupráci s odpovědným lesním hospodářem. Jde především o přechod od motomanuálních technologií k technologiím plně mechanizovaným (harvestorovým), které zpravidla vyžadují poněkud širší linky s menším rozestupem (zpravidla na dvojnásobný dosah manipulátoru).

Jenže to, co se děje v současné době, kdy nevyhovuje starý typ zpřístupnění, protože dochází ke změně technologie, se bude s velkou pravděpodobností opakovat během několika desítek let znovu a poté patrně čím dál častěji. Nové technologie, nové zdroje energie, nové materiály atp. povedou nejprve ke zdokonalování stávajících technologií a později ke zcela nové koncepci lesnických strojů, které budou patrně menší, lehčí, energeticky účinnější a šetrnější k lesu i prostředí. Považoval bych tedy za rozumné nezakládat zpřístupňovací sítě na celou dobu obmýtí, ale spíše bych rozhodoval podle potřeby orientace v porostu a podle potřeby vytvářet v něm zpevňující prvky. Moje krédo je, že nelze přizpůsobovat les technologii, ale naopak, technika se musí přizpůsobit potřebám lesa. To neznamená, že se nemusíme ohlížet na ekonomiku, naopak, použijeme-li přiměřené technické prostředky, samozřejmě s ohledem na úroveň soudobého poznání, dosáhneme lepších ekonomických výsledků. Nebo jsme už zapomněli, že možná ještě před deseti či patnácti lety se u nás tvrdilo, že harvestorové technologie nikdo nezaplatí a že se takové stroje vůbec nesmějí pustit do lesa?

Vždyť co víme o tom, kdy a jaká technika se v budoucnu bude používat? Existuje ve světě několik studií predikujících vývoj v tomto směru, ale opírají se jen o hrubé odhady a nelze říci, že by je bylo možné zahrnout do dlouhodobých plánů. Řada z nás si ještě pamatuje, jak nás učili na lesnických školách, že porosty vysazovat v řadách s úhlem svírajícím 45 ° k přibližovací lince. A dnes? Zatím se zdá, že stroje budou menší, a to jen postupným vývojem. V určité fázi pak bude nutně dosaženo toho, že se změní i některá koncepční řešení. Ještě jsme například ani nezačali využívat biotechniku, což je obor, který se snaží kopírovat zdařilá „technická“ řešení z přírody. Bobr nebo datel dovedou opracovávat dřevo mnohem účinněji než jakýkoli dnešní stroj. Řezací zub řetězu motorové pily nebo harvestoru byl také původně inspirován tvarem kusadel dřevokazné housenky. Dnes zakládané porosty tedy budou na konci svého obmýtí velmi pravděpodobně vychovávány a těženy technikou, kterou si dnes neumíme ani představit, podobně, jako si před sto lety nikdo nemohl představovat dnešní stroje.

5. Z toho, jaké stroje budou práce realizovat, vyplývá požadavek na šířku zpřístupňovacích linek, které musí být nejméně o 1 m širší, než je maximální šířka největšího použitého stroje. Nejde jen o to, aby stroj projel, ale aby nepoškodil ani kořenové náběhy a mělké kořeny v blízkosti báze kmene. Šířka stroje je také tím větší, čím širší nízkotlaké pneumatiky stroj používá.

Dnes bych tedy nepovažoval za chybu navrhovat linky o šířce až 4 m, s ponecháním šíře pracovního pole do 20 m. To vyhoví i pro velké stroje používané v mýtní těžbě. Vyvážecí linky by měly být vhodně vyústěny k odvozní cestě, resp. vyústění je nutno v rámci předvýrobní přípravy pracoviště náležitě upravit, aby nedocházelo k poškození odvozní cesty a jejích odvodňovacích prvků a aby průjezd tímto napojením byl bezpečný.

Rozhodně bych naopak považoval za chybu založit v mladších porostech linky užší, které by se později měly rozšiřovat. Změna šíře linek vede k odtěžení okrajových stromů s hlubším zavětvením, což, alespoň na čas, sníží stabilitu porostu.

Tato pravidla by však měla být dodržována jen s výhledem asi na 20 až 30 let. Tady musím opakovat své přesvědčení, že v rámci dvou až tří desetiletí se technologie opět změní a že zakládat široké linky s malým rozestupem se může ukázat jako nesmyslné, lépe řečeno málo předvídavé.

6. Budeme-li vycházet z dosavadního vývoje, můžeme se domnívat, že podíl harvestorových technologií na celkové výši těžeb postupně dále poroste. Tyto stroje jsou stále více schopny zpracovávat i listnaté dřeviny (křivé kmeny se silnými větvemi, nebo bez průběžného kmene), dosahují lepší svahové dostupnosti a jsou schopnější překonávat stále větší překážky a jsou schopnější se pohybovat ve stále méně únosných terénech. Ve Švédsku a Finsku bylo už před dvaceti lety dosaženo úrovně 97 % celkové výše těžeb. Domnívám se, že této úrovně u nás nebude dosaženo nikdy, ale do deseti let to bude více, než jak vypadají dosud „nejoptimističtější“ odhady, tj. více než 60 %.

7. Rozhodně si myslím, že takovýto materiál by mohl pomoci tam, kde z neznalosti nebo neinformovanosti se používají harvestorové technologie nevhodným způsobem a určité direktivy v tomto směru by mohly být přínosem. Jenže bude záležet na tom, kdo a s jakým cílem by měl tato pravidla zpracovat. Každá šablona ve svých důsledcích může způsobit více problémů, než kolik jich vyřeší. Mělo by jít spíše o způsob myšlení, o způsob řešení konkrétních situací, než o tabulku, podle které by se muselo postupovat. Podíváme-li se na příklady použití harvestorových technologií na některých majetcích, je tvůrčí přístup lesních hospodářů daleko před teoriemi akademiků. Pokud by do tvorby pravidel mohli účinně zasáhnout lidé, kteří mají vynikající výsledky, asi bychom se posunuli rychleji k racionálnímu využívání harvestorových technologií i u nás. Nerad bych, abychom dostali takovou „pomůcku“ pro volbu technologií, jako jsou například Rámcové směrnice hospodaření obsažené v LHP.