Kde stojím, celá generace stromů stála. Není zde pídě bez smrti, klíčení, přeměny...tak fascinující přírodu Boubínského pralesa popisoval začátkem dvacátého století šumavský mystik Josef Váchal. Už v roce 1858 totiž rozhodl majitel zdejších lesů kníže Jan ze Schwarzenbergu, že „... zde se nesmí žádné dříví porážet, vůbec žádná práce vykonávat a jest nyní úplně sám sobě ponechán”.

Boubínský prales se tímto průlomovým rozhodnutím stal jedním z prvních oficiálně chráněných ostrovů divočiny ve střední Evropě. Dřevo se v jeho nejkrásnější části netěží už více než 150 let. Nicméně stát zde má letos a možná i v dalších letech opakovaně vyplatit státnímu podniku Lesy ČR téměř dva miliony korun za to, že český stát odkaz pana knížete plní.

Pro pochopení složitého spletence je potřeba krátký historický exkurz. V roce 2003 se připravovala novela zákona o ochraně přírody a krajiny. Skupině poslanců se do ní podařilo prosadit paragraf, že by stát měl majitelům lesů, rybníků či polností v opodstatněných případech kompenzovat ztráty, které vzniknou tím, že jejich majetek leží v přírodně cenném území, a hospodaření je proto omezeno. Potud je vše v pořádku. Sněmovna ovšem připravený paragraf schválila bez jedné – a pro další děj podstatné – věty, která měla říkat, že příslušné ustanovení se netýká státních organizací hospodařících na státních pozemcích. Odůvodnění bylo prosté. Státní subjekty prý logicky o újmu žádat nebudou a povedou si ji jen tak pro pořádek jako speciální účetní položku.

Stát má za Boubínský prales platit státu Dlužno říci, že kromě pár excesů státní lesy několik let náhradu újmy nežádaly. Jejich přístup se však v roce 2009 změnil, což je – přes výše uvedené – zcela legitimní. Začala se valit lavina soudních sporů státu se státem, tedy přesněji státního podniku Lesy České republiky s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, se zcela protichůdnými právními názory soudců. Vyvrcholila vloni rozsudkem Nejvyššího soudu. Ten konstatuje, že z nároku na náhradu újmy nejsou vyčleněny ani státní lesy hospodařící na státních pozemcích. Stát má tedy platit státu.

Všechny nevypořádané žádosti státních lesů o náhradu újmy za přibližně 320 milionů korun tedy musí být v následujících měsících vyplaceny. Na jejich upřesnění budou pracovat desítky lesnických odborníků ochrany přírody i státních lesů. Částku za rok 2013 lze prozatím odhadnout jen obtížně, ale může se jednat o další stovky milionů korun. Dá se předpokládat, že soukromí vlastníci, obce a církve budou tvořit malý zlomek. Něco takového si zákonodárci před deseti lety zcela jistě nepředstavovali. Řešení je přitom relativně jednoduché: novelizovat zákon tak, že se náhrada nevztahuje na pozemky ve vlastnictví státu. Jinak stát bude dál sám sobě platit stovky milionů korun na více než sporné újmy, které si způsobil rozhodnutím o svém vlastním majetku, a na zbytečnou byrokratickou zátěž. Lesy ČR a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR nyní například vedou zhruba 116 soudních sporů, protože každá strana je nucena z opačných důvodů chránit nezbytný hospodárný přístup. Ten je však nakonec neúnosně drahý pro celou společnost. V době, kdy se všude hledají úspory a zvažuje se zakomponování profitu Lesů ČR do státního rozpočtu, je současný stav neudržitelný.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR podala ústavní stížnost, výsledek ale bude nejdříve za několik měsíců. Jako optimista věřím, že se brzy podaří prosadit novelu zákona o ochraně přírody a krajiny. Ani ta ale nároky na náhradu újmy za rok 2013 retroaktivně neošetří. Tady může snad pomoci pouze jasně formulovaný postoj ministerstev zemědělství a obrany, aby jimi zřízené státní podniky vzaly žádosti o náhradu újmy plošně zpět. Jinak bude nesmyslný kolotoč stovek milionů a byrokracie, který nikomu a ničemu nepomáhá, pokračovat i letos.