BRDY Tři týdny po cvičných požárech vřesovišť na bývalé vojenské střelnici Jordán v Brdech mají ekologové první důkazy, že oheň přírodě neuškodil, ale opravdu jí pomohl. Vypalování se tak může stát legitimním prostředkem k udržení unikátních vřesovišť v nově zřízené Chráněné krajinné oblasti Brdy.
Šéf CHKO Brdy Bohumil Fišer řekl, že se na spáleništi už začíná obnovovat porost. „Čmeláka vylétávajícího z podzemního hnízda ve shořelé ploše se podařilo vyfotografovat hodinu a půl po ohni, už druhý den se tam objevily ještěrky. Myslím, že zoologové jsou z toho nadšení, zřejmě ani oni sami nečekali, že to půjde tak rychle," řekl Bohumil Fišer.
Ondřej Sedláček z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy vysvětlil, že spálené vřesy vyraší a začnou kvést v průběhu léta. „Máme nafotografováno, že život se do téhle oblasti rychle stěhuje. Co jsem sledoval už v týdnu po ohni, rozhodně to není mrtvá zóna. Navíc oheň k takovému území vždy patřil. Někteří vzácní živočichové a rostliny potřebují polomy nebo požáry, které ale člověk nemá v lesích rád. Když je nemají, z oblasti mizejí," podotkl Sedláček.
Rozsáhlá brdská vřesoviště, jež jsou svým rozsahem ve střední Evropě vzácností, vznikla působením člověka. Přesněji řečeno aktivitou vojáků na střelnicích. Několikrát do roka se stávalo, že při střelbách vzplála od munice nejen dopadová plocha, ale oheň se dostal i do lesa. Pro vřesy, které nesnášejí zastínění stromy, byl podobný požár doslova omlazující kůrou. Několik měsíců po ohni spáleniště překryly mladé vřesy. „Požárů za působení armády byly v Brdech stovky. V minulosti jsem po jednom takovém ohni chodil na Brdy několik měsíců. Vývoj v území tak znám," řekl přírodovědec Ondřej Sedláček.
Jak to, že oheň přírodě neuškodí? Odhalit toto tajemství, to byl jeden z cílů dvou květnových cvičných požárů na plochách 0,18 a 0,27 hektaru na bývalé střelnici Jordán. Hasiči na hořících plochách měli sedm sond, které měřily teplotu ve výškách od půl metru nad zemí do 20 centimetrů pod povrchem.
„V hloubce dvou a půl centimetru pod povrchem na jednom místě teplota vystoupala na 52 stupňů, ale v tom místě byla navíc ještě tráva a dřevo. Na dalších šesti meřicích bodech dosáhla na 20 až 25 stupňů Celsia. Na téhle hodnotě teplota držela maximálně minutu, pak se vracela zpátky k původní před přechodem ohně. V pěti centimetrech, kde byla původně teplota 10 stupňů Celsia, se zvýšila maximálně o dva stupně. Ve větších hloubkách se nezměnila," vyčetl z naměřených dat hasič Jan Hora, který cvičení velel. Do pěti minut od průchodu požáru je v místě zasaženém požárem stejná teplota, jako před příchodem ohně, vyčetli ze sond.
V hloubkách se teplota zvýšila jen minimálně
Teplota v hloubce dvou a půl centimetru je důležitá pro případ, že by v zemi zůstala ještě nějaká munice. Ve větších hloubkách mají své úkryty různá zvířata. Tam se ale teplota měnila minimálně. Například ještěrky se v létě běžně vyhřívají na rozpálených kamenech, jejichž teplota někdy bývá i vyšší, než nyní naměřených 52 stupňů pod povrchem země.
Při květnových požárech oheň postupoval po vřesovišti rychlostí jeden až dva metry za sekundu. „Pro vypalování byly ideální podmínky, maximální teplota zaznamenaná půl metru nad povrchem byla kolem 550 stupňů, přímo v plameni byla nejvyšší naměřená asi 800 stupňů Celsia. „Je to nižší teplota, než když si topíte v kamnech. Dá se přirovnat k tomu, že topíte mokrým dřevem a ještě se neohřejete," vysvětlil hasič Jan Hora. Kdyby ale vřesoviště vzplálo v letních vedrech, pak by se oheň šířil deset- až čtyřicetkrát rychleji než nyní, určitě by se plameny dostaly do korun stromů a pro desítky hasičů by to byl vyčerpávající a dlouhodobý zásah.
Ekolog Ondřej Sedláček loni společně s kolegy zpracoval rozsáhlou studii, která se zabývá právě působením ohně jako ozdravného procesu v chráněných oblastech. Jsou v ní zmíněny i zkušenosti z několika evropských zemí, kde podobné vypalování praktikují.
