Řezbář Jiří Rücker z Peček: „Jsem velmi rád, že doba, kdy se všechno hrnulo jedním směrem, částečně pominula. I řemeslo začíná být vnímáno a oceňováno. Snaha tu je.”

Praha – Až do 23. února je ve Výstavní síni Senátu v Praze umístěná výstava Perníkářství v Čechách. Jedním z vystavovatelů je také řezbář Jiří Rücker, který bydlí v Pečkách v okrese Kolín. Jeho loutky a perníkářské formy doplňují perníčky od perníkářky Elišky Josifové. Záštitu nad výstavou převzali senátoři Jaromír Jermář a Pavel Lebeda.

Jiří Rücker zahájil výstavu citátem od Aleny Skálové: „Tradice neznamená rozhrabávat popel, ale nést dál jiskry.” Sám si přeje, aby po něm něco zůstalo. Aby to nebyly jen formy v muzeích, ale aby tradice byla živá.

* Proč jste se stal řezbářem?

Když jsem v roce 1969 opouštěl základní školu, tak jsem neměl tolik možností, kam by mě komise doporučila. V osmi letech jsem prvně viděl práci se dřevem, tak jsem toužil stát se řezbářem. Bohužel doba byla taková, že mi neumožnila se jím vyučit. Nejbližší této profesi byl rytec kovů, kterým jsem se vyučil, a našel jsem si v něm od sklářských forem až po poštovní razidla, medaile a odznaky i krásu rytin. Detail v rytinách mi umožnil kvalitně pracovat se dřevem a formami.

* Jak vás napadlo vystavovat s perníkářkou Eliškou Josifovou?

My jsme betlémáři. Před lety ještě když doktor Vaclík zakládal betlémářské sdružení, tak jsem byl u zrodu. Protože jsem betlémářství obdivoval a chtěl jsem vyřezávat od nějakých osmi let, tak jsem do toho spolku šel. Později jsem se dostal sem do Prahy, protože je to pro mě regionálně přijatelnější. Znám se s Lenkou Vlkovou, maminkou perníkářky, a tak jsme to dali dohromady. Betlémáři tady vlastně na Tři krále končili a my jsme začínali s další výstavou.

* Působíte v betlémářském spolku i nyní?

Nejsem z těch, kteří betlémy sbírají, protože na to nemám čas, i když by se mi to líbilo. Nedokážu dát dohromady papírové betlémy, protože nemám ponětí, co všechno nového vychází. Zbývá mi teda jen to poslední, a to vyřezávat betlémy.

* Vystavujete své betlémy?

Když mám něco k vystavení, tak samozřejmě. Ale skromně vystavuju, protože když člověk dělá rukama, tak nestíhá a momentálně nemám co z betlémů vystavit. Většinou jsou to vánoční betlémářské výstavy, takže lidé si betlém na Vánoce odvezou a často nestihnete udělat nějaký pěkný, který by byl vhodný na výstavu.

* Vy se živíte přímo jako řezbář?

Ano, živím se jako řezbář. Celý život jsem byl rytec, pak jsem měl úraz a od té doby se nemůžu věnovat jemným detailním řezbám, takže vytvářím dvěstěkrát větší motivy do dřeva.

* Mohl byste přiblížit svoji tvorbu?

Jedná se o loutky, betlémy, perníkářské formy, sošky a tak dále.

* Proč zrovna vytváříte perníkové formy?

Poměrně dlouho jsem chodil po muzeích a prohlížel jsem si perníkářské formy našich předků, abych zjistil, jak vyplnit plochy, jak se rozlišují hloubky. Potom jsem se v roce 1971 pustil do první formy. Nedávno jsem ji měl v ruce, není zas tak špatná, možná je lepší než ta díla, která zpracovávám nyní. Od té doby jsem vždycky po práci usedl ke dřevu, až již zmíněný úraz před lety mi vzal tuto možnost pracovat s miniaturami.

* Loutkám se věnujete často?

Dá se říct, ale nechci to nějak zakřiknout. Záleží hodně na objednávkách.

* Prodáváte svoje díla, nebo pracujete spíše na zakázku?

Jednak samozřejmě chodí sběratelé, kteří shromažďují loutky nebo formy. Vlastně devadesát procent lidí, kteří si koupí perníkářskou formu, si ji hlavně vystaví, ale už v ní nepečou. Zbytek zákazníků si ji koupí, protože si chtějí upéct perník, a potom ji vyčistí a někam si ji postaví, aby jim dělala radost a parádu.

* Čemu se věnujete nejraději?

Nejradši dělám něco, co mi zůstane. Ale už je to dávno, kdy jsem si něco vytvořil pro sebe nebo svoji rodinu. Žena má objednanou sovu a dcera betlém, ale nejsem schopný, protože musím pracovat na zakázkách, tak to pořád nemůžu dokončit.

* Jak si vybíráte dřevo?

Samotné zpracování záleží na dřevu. Dřevo je důležité. Vybírám si jenom tvrdé dřevo. Například i patnáct roků vyschlé dřevo. Je to proto, aby forma měla žádané vlastnosti, které jsou pro její kvalitu neocenitelné. Dřevo by nemělo dále pracovat a praskat.

* Chodíte si pro něj do lesa?

Takhle by to bylo určitě krásné. Dřív jsem to tak dělal. Předtím šel řemeslník do lesa, ukázal na strom a řekl, tenhle strom mi pokácíte ten a ten den v tomto měsíci. Dneska to není možné. Když se dozvím, že někdo kácí strom, tak si ho můžu vzít. Odvezu ho na pilu, nechám ho rozřezat. Nebo přijedu přímo na pilu, tam si zkusím dřevo, než jde do sušárny. Protože jak projde sušárnou, tak už pro mě nemá smysl. Dřevo má vlastnosti podle toho, kdy se pokácí. Ze dvou kubíků si vyberu zhruba dvě tři fošny, které uložím. Skladuju je a beru ty, které jsou uložené deset patnáct roků.

* To má význam, který den se strom pokácí?

Stoprocentně. Jestliže měsíc dokáže hýbat oceánem, tak má vliv na každou molekulu, kde je voda, včetně člověka. Člověk má nálady podle fází měsíce. Strom má v sobě osmdesát procent vody, jak kdy. To má samozřejmě vliv na to, kdy se pokácí, kolik vody zůstane, kolik se odpaří.

* Je řezbařina hodně časově náročná?

Když udělám jednu loutku do měsíce a k tomu nějakou menší, tak jsem rád. Víte, někdy mě ta ruka neposlouchá po úrazu. Časově to nedokážu hrnout. Možná kdyby mi bylo dvacet, tak asi tvořím jiným způsobem. Teď dělám všechno pro to, aby mě to těšilo.

* Co vás těší?

Nejvíce mě těší pocit, že po mně něco zůstane. Když dělám nějakou předváděčku třeba pro děti, tak lidé chodí a říkají, že dneska v elektronické době je to jiné. Není to pravda. Naši předkové měli všechno tak propracované, když konkrétně budu mluvit o formách. Dokázali udělat výborné chutné jídlo a dokonce krásně vypadalo. Nebyla to jen placička potřená marmeládou, na ní nalepená druhá a šup s tím do světa. Udělali krásnou věc, perník vydržel desetiletí. Křižáci si brali bedny perníků na křižácké tažení a vydržely jim několik roků. Takže i trvanlivé věci. Dneska se to skutečně vrací parabolou zpátky.

* Vyučil jste řemeslu i svého syna?

Vyučil jsem syna rytcem kovů, protože průprava na perníkářské formy je ideální, co se týče kresebnosti, technologie a trpělivosti. Sám jsem se chtěl vyučit řezbářem ale v té době to prostě nešlo, tak jsem se vyučil rytcem. Potom přechod po ošklivém úrazu ruky pro mě nebyl tolik bolestný, spíše naprosto přirozený.

* Jaký má význam lidová kultura?

To je otázka pro jiné odborníky, ale myslím si, že všechno, co vzniklo, vycházelo z lidové kultury. Pokud si myslíme, že se bez toho obejdeme, tak se k tomu budeme muset vrátit nebo spíše budeme chtít vrátit. Senátor Jaromír Jermář zmínil, že projel spoustu zemí, v nichž představují, co je pro ně typické, neboli své kulturní dědictví. Tím se daná země prezentuje a odlišuje od ostatních. Pokud budeme uniformní, třeba jen v rámci Evropské unie, tak nemá cenu jet do Itálie, nemá cenu jet do Rakouska, protože tam uvidíte to samé jako tady. Banka bude stejná ve Švýcarsku i v Čechách. Sklady budou stejné v Rakousku i tady. Lidová kultura je odlišná a typická pro danou zem a je přitažlivá.

* Jsou mezi mladší generací pokračovatelé lidové tvorby?

Jsem velmi rád, že doba, kdy se všechno hrnulo jedním směrem, částečně pominula. I řemeslo začíná být vnímáno a oceňováno. Existují snahy naučit mladou generaci lidové tvorbě. I já se na tom podílím.

* V čem je tedy problém?

Není to jenom o tom, jestli já chci nebo oni chtějí. Ale třeba také o tom, jak je nastavené školství. Vemte si, že tři roky se budete učit, dva roky dělat nástavbu. Za dva roky zapomenete, co se tři roky pracně naučíte, protože nemáte s řemeslem kontakt. Potom zjistíte, že je spousta věcí jednodušších, než se patnáct roků vypracovávat, abyste se dostal na dobrou řemeslnou úroveň, tak jdete dělat něco jiného.

* Proč je to ve školství podle vás špatně nastavené?

Třída potřebuje třicet kusů. Má talent, nemá talent, baví ho to, nebaví, chce to dělat. Dostávají dotaci na třicet kusů, tak potřebují mít ve třídě třicet lidí. Od toho se odvíjí, jak to studenty baví. Myslím si, že cesta je pro ně hodně trnitá.

* Jaká je jiná možnost?

Kdyby mladý člověk zůstal v oboru a chtěl pracovat, tak musí zaplatit ateliér nebo dílnu. Pokud nemá svoji, tak musí platit nájem a ten není nízký. Dneska začne a do pár týdnů musí zaplatit sociální, zdravotní, patnáctiprocentní daň z toho, co ještě nevydělal. Podle mě je to cesta, která nejde uskutečnit.

* U vás to bylo jinak?

Je to paradox, v osmačtyřicátém nám znárodnili firmu, ale musím říct, že jsem se hodně naučil za bolševika. Ve firmě Umělecká řemesla byly dílny, kde tvořili kováři, pasíři. Chodil jsem tam rád a díval se. Když jsem se jich zeptal, jak se to dělá, tak nikdo nezabouchl dveře, že je to tajemství. Dneska už to funguje tak, že zavřou dveře a nepustí vás dál.

***

„Nejvíce mě těší pocit, že po mně něco zůstane. Lidé říkají, že dnes je to všechno jiné, než tomu bylo před lety. Není to pravda. I dnes se vytvářejí trvanlivé předměty.” Jiří Rücker, řezbář

Jiří Rücker – narodil se 9. srpna 1955 v Českém Brodě – vystudoval kovorytectví v Brně, obor muzejní konzervátorství a věnoval se i tvorbě poštovních známek – působil i jako pedagog na učilišti uměleckých řemesel v Praze – věnuje se řezbě perníkových forem i volné tvorbě – je držitelem ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje – ke svému řemeslu vede i svého syna – má dvě děti a dva vnuky